"Naše aktivity, které byly takové kulturní, v podstatě jsme se jenom scházeli, nějaký samizdat jsme zkoušeli, to ale vyšla tak dvě čísla, opravdu spíše kulturní. Ale byl tam jeden problém, asi v osmnácti, nevím přesně, mně jeden učitel zabavil na školním stole ležící zápisník. To byl problém. Tam jsem měl různé, no třeba kombinace, takové malůvky srpu a kladiva s hákovým křížem. A seznamy, třeba Charlie Soukup, takové záležitosti. Zápisník zmizel, pak se něco dělo kolem, bylo to trochu záhadné, objevili se tam policajti a tak dále. Až vlastně po letech jeden můj spolužák přiznal, že je vyslýchali estébáci a že se ptali na mě. Jestli se nějak projevuju, jestli něco šířím a tak. Na konci studia jsem se dozvěděl od ředitele toho učiliště, že on ten zápisník už nemá a že mi ho vrátit nemůže, protože ho odevzdal. 'Vy víte kam, ale když to někde řeknete, tak to zapřu.' Takhle mi to doslova řekl."
"Já jsem potom třeba, když mi bylo šestnáct sedmnáct, vlastně přes naše přátele, tam byla vlastně ještě jedna rodina, která byla velice blízká, rodina Josefa Dvořáka. Otcův žák z toho roku 1948. A ten Josef Dvořák se zapletl jako student, vlastně iniciátor, do letákové akce na chotěbořském gymnáziu. Jan Zábrana na to vzpomíná v Denících. On kvůli tomu, sice ho nezavřeli, ale strávil nepříjemnou dobu ve vazbě StB, byl vyhozen ze školy, PTP. Potom pracoval v továrně, nakonec se po roce 1968 dostal do lesa jako lesní dělník. A to byla rodina evangelická a já se díky nim v teenagerovském věku pohyboval v prostředí evangelíků. Jezdil jsem na Jimramov, tam chartističtí faráři jako Vojen Syrovátka. A tam jsem se potkal s Jirkou Šimsou, což byl syn Jana Šimsy, naši otcové spolu seděli. Tak se to propojovalo a to mi vyhovovalo mnohem víc, líp. Ale pak jsem se zase vrátil."
"Velice ho posílilo zveřejnění Charty 77. V jeho archivu je velice obsáhlé přihlášení se k Chartě 77, podpis Charty, který zjevně neodeslal. Nevím, o tom jsem s ním neměl nikdy šanci mluvit, ale měl prostě problém, stejně jako celá řada lidí, kteří souviseli s rokem 1948 a stáli na druhé straně. Teď měli problém, že značnou část chartistů tvoří bývalí, teď reformní komunisté. To, myslím, byl asi takový hlavní důvod. Ale zvláštní je, že přestože byl tak aktivní, nikdy nebyl v nějaké skupině nebo se s někým nespojil, nebyl součástí nějakého prostředí. On udržoval řadu kontaktů, řada lidí ho navštěvovala, on sám velice aktivně. Tehdy byla jiná doba, bez problémů, když někam přijel, šel a navštívil nějakou osobnost, třeba kulturní nebo někoho, koho si vážil, kdo ho zajímal, bez ohlášení, bez objednání. Tímhle způsobem on fungoval normálně. Ale že by měl nějaký okruh, se kterým by třeba plánoval společný postup, to se nikdy nestalo. Byl v tomto naprostý solitér."
Prokop Tomek se narodil 1. února 1965, vyrůstal v Chotěboři, v rodině s pěti dětmi. Do jeho dětského života výrazně zasáhl otcův postoj vůči stávajícímu komunistickému režimu. Otec Oldřich Tomek vystudoval v letech 1945 až 1948 Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor filozofie – historie, ovšem celý profesní život strávil v Chotěboři, kde byl střídavě pedagogem a pracujícím v dělnických profesích. Poprvé byl podmíněně odsouzen na začátku normalizace, v druhé polovině 70. let pak již nepodmíněně na rok podle par. 100 o pobuřování, posléze za nepolitický trestný čin k dalšímu nepodmíněnému trestu, během něhož smrtelně onemocněl. Prokop Tomek se již v dospívání seznamoval se samizdatem a neoficiální kulturou, účastnil se skrytých náboženských aktivit. Po vojně u železničního vojska odešel v lednu 1989 do Prahy, kde se zapojil do protirežimních demonstrací a další činnosti. V srpnu 1989 podepsal Chartu 77, účastnil se demonstrace 17. listopadu 1989, kde byl zbit a poté svědčil v rámci vyšetřování. V 90. letech se silně angažoval v české sekci Amnesty International a začal pracovat na Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Při zaměstnání vystudoval obor historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (FF UK), kde posléze získal i titul Ph.D. V roce 2024 pracoval ve Vojenském historickém ústavu.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
