Dr. Ing., CSc Jan Ivo Tomáš

„Já se cejtim pořád skautem a je to tím, že když tehdy člověk před ostatními slib skládal, bral jsem to vážně a nebral jsem to jako něco, co jde jedním uchem dovnitř a druhým ven. Celej život jsem se snažil žít podle slibu, který jsem dal skautským slibem. To je, já mám dojem, důležitý. Říkám si, kdyby bylo víc skautů a drželi se toho slibu, nebylo by takovejch malérů, takovejch lidí, který přepadaj lidi, jeden zabije autem někoho, ujede, nepostará se o něj... To jsou takový vyvrhelové společnosti, jsem přesvědčenej, že tyhlety lidi skauty nebyli. Tak to bych si vždycky přál, aby těch skautů bylo v naší republice víc.“

„Třetí tábor byl už svým způsobem velmi smutnej, poněvadž tábor jsme postavili a během asi dvou nebo tří dnů přišel četník, měl papír v ruce, že skautské hnutí je zrušený a my musíme během několika dnů ten tábor likvidovat. Takže na tomhletom třetím táboře jsme byli jen několik dní. My jsme měli takovou pramičku, ještě poměrně velkou, kde jsme mohli jet všichni. Řekli jsme si, že tím to pro nás neskončí. Nechali jsme si pramičku vlakem poslat do Suchdola, takže potom jsme ještě sjížděli Lužnici a Vltavu, už ne jako skauti, ale jako civilisté.“

„Kdysi za války rozhlasový přijímače neměly krátký vlny, protože přišlo nařízení, že rádia nesmí mít krátké vlny, poněvadž na krátkých vlnách vysílal rozhlas z Londýna. Musely se akorát odevzdávat do nějakýho obchodu, tam vymontovali krátké vlny a zase vám rádio vrátili. No a Špála tak hrozně litoval, že nemohl poslouchat, a já jsem takovej elektrikář-amatér, tak jsem šel, vyrobil takovou krátkovlnnou cívku s takovejma svorkama, že to zkusíme připojit do toho rádia, aby mohl poslouchat. On byl hrozně šťastnej, vždycky to sundal, dal do šuplíku a bylo všechno v pořádku. Říkal, že se mi musí nějak odvděčit, tak mi daroval malej obrázek konvalinek. Tak já mám od Venci Špálů obrázek konvalinek, že jsem mu umožnil poslouchat rozhlas.“