Marie Tobolková

* 1940

  • „Já jsem sloužila a první jsem volala mým rodičům, v té nemocnici byly slyšet ohromně tanky, to byl nepředstavitelný řev. A říkala jsem, a rodičům jsem jenom řekla: 'Tady je hrozný zmatek, jděte si nakoupit jídlo, jsou tady Rusové,' a od té doby už nebylo žádné spojení. To bylo strašné tedy, strašné. Mí rodiče už byli staří, byli sami, brácha zemřelý a já v Karlových Varech, já jsem se do té Prahy strašně špatně dostávala. Autobusy nejezdily, auto jsem neměla ještě tehdy, to nebyla situace dobrá. Ten osmašedesátý rok byl opravdu strašný.“

  • „Ihned ho vyhodili a on byl potom zaměstnán u Geoplánu. To bylo Na Příkopech, byla nějaká taková organizace, která byla zemědělská a on se tam zase jako správce toho všeho nějakým způsobem… To víte, že se ho to dotklo, moc. Chodil, každý čtvrtek pro něj přijelo auto a chodil na výslechy. A my s maminkou, já jsem byla kolik už, těch devět deset let, my jsme vůbec nespali, dokud se tatínek třeba ve dvanáct nevrátil, nemluvil, to byly hrozné časy. A když přišli k nám do bytu, tak šli po jednotlivých skříních a takhle vyhazovali všechno. A ten nejmladší, vždycky přišli tři, měli ty kožené kabáty a klobouky a byli takoví neurvalí. Ale že by nás nějak bili, nikdy na nás nevztáhli ruku, ale ten projev byl zlý, strašně zlý.“

  • „Ale my jsme jako děti o válce prakticky nevěděli vůbec nic, až když jsme byli v tom předškolním věku, kolem toho šestého roku, brácha byl starší, tak nás rodiče dali na chvilku do - já si teď nemohu vzpomenout, jak se to jmenovalo, z Klatov byla silnice… Běšiny, už vím. To byla taková větší vesnice, a tam zase byli bratři a sestry tatínka, tak tam jsme byli asi týden. A náš zážitek byl ten, že oni měli tu chaloupku u silnice, pod silnicí a z druhé strany byl příkop a tam jezdili Američani, už po válce, a vždycky na nás kývali nohama. Měli taková neuzavřená vrátka a jak seděli vepředu, tak vždycky zvedli nohy, takže my jsme jim mávali. A oni nám házeli takové ty malé šedivé krabice, kde byly žvýkačky, čokoláda a pomazánka taková, která se dneska dělá, taková ta mandlová nebo něco. No a my jsme byli úplně bez sebe. Tak tam jsme byli asi ten týden a nechtěli jsme se vracet domů, protože jsme vždycky mávali těm Američanům. A snažili jsme se naučit nějaký ten pozdrav, na to si nepamatuji, jak jsme uspěli.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Cheb, 16.06.2022

    (audio)
    délka: 02:01:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Přišli muži v kožených kabátech. Ruku na nás nevztáhli, ale byli strašně zlí

Marie Tobolková v roce 2022
Marie Tobolková v roce 2022
zdroj: Post Bellum

Marie Tobolková, za svobodna Havlíčková, se narodila v Praze 14. března 1940. Rodiče pocházeli z Klatovska, maminka Kamila pracovala jako stenografka, otec Emanuel Havlíček byl poslancem za lidovou stranu a za války se stal vedoucím benediktýnských statků v Břevnovském klášteře. V květnu 1945 pobývala Marie s bratrem u příbuzných v Běšinech na Klatovsku, kde zažila osvobození americkou armádou. Po válce chodila krátce do skautu v Břevnově a přes otce se seznámila s břevnovským opatem Janem Anastázem Opaskem. Vzpomíná na únor 1948 a nástup komunistů k moci. Ten znamenal v 50. letech uvěznění její tety Emílie Zdráhalové a represe pro benediktiny, se kterými byl otec v kontaktu. Rodina se tím ocitla v hledáčku Státní bezpečnosti (StB), otce vyhodili ze zaměstnání. Marie po gymnáziu vystudovala Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, obor dětské lékařství. Umístěnku dostala do Karlových Varů, kde zažila vpád okupačních vojsk v srpnu 1968. Ačkoliv pocházela z rodiny třídních nepřátel a nikdy nevstoupila do komunistické strany, prověrkami na konci roku 1970 prošla s pomocí karlovarského primáře. V listopadu 1989 se účastnila několika demonstrací v Karlových Varech. Po revoluci zastávala v Karlových Varech místo primářky dětského oddělení, později odešla do soukromého sektoru. Učila na střední zdravotnické škole. S manželem vychovali dvě děti. V roce 2023 žila v Karlových Varech.