„Pátého května začala střelba v Praze. Tak lahovičtí muži postavili barikádu na mostu přes Berounku, a to ze dvou důvodů. Jednak vlastně bránila tomu, aby Němci utekli z Prahy na západ. Ale smyslem byla spíše opačná věc, totiž že Němci povolali nějaké tankové divize ze západu, aby přišly potlačit Pražské povstání, a zdržovala je barikáda, na které se lidé s několika puškami snažili zabránit, aby se Němci dostali do Prahy. To neuvěřitelné na tom je, že když potom tu barikádu rozstříleli, také rozstříleli byt, ve kterém jsme bydleli, tak ten velitel esesácké skupiny nechal osmého května v noci popravit všechny muže v Lahovicích. O tom se málo mluví, proto o tom mluvím já.“
„Můj tatínek byl v jednapadesátém roce nebo v padesátém zavřen bez udání důvodu, jak se to tenkrát dělalo. Byla vytvořena taková protistátní skupina z toho, že on pracoval tehdy v odchytu zvěře. To byl státní podnik pro export zvěře. A tam k něčemu došlo, tatínek byl zahrnut do těch obviněných. A aniž nám rodině bylo vůbec co řečeno, tak tatínek nepřišel z práce domů. Moje maminka měla velké srdeční problémy, byla v domácnosti a nemohla pracovat, a ta se pochopitelně snažila, když její manžel – můj tatínek – nepřišel domů, tak se snažila zjistit, co se stalo. Oni jí zapřeli, že ho zatkli, víc jsme se nedozvěděli. V práci řekli, že nevědí, co s ním je. Takže půl roku celá naše rodina – my malé děti, já a sestra Jiřina – jsme žili s tím, že maminka se snažila vypátrat, co je s otcem. Neměla z čeho žít, protože byla v domácnosti, nepracovala a měla na krku dvě malé děti. Pak jeden známý mého tatínka – advokát – nějakými cestami, tenkrát v 50. letech to bylo nebezpečné, zjistil, že otec byl zatčen, chystá se s ním nějaký proces, s celou takovou skupinou. Byl zavřen v Řepích a mamince se postupně podařilo se dopracovat k tomu, že jí to potvrdili. A jednou za dva měsíce jsme měli možnost otce navštěvovat ve vězení.“
„Já si pamatuji, když jsme zjistili, že je v Řepích, tam, co je dnes klášter, tak v tom klášteru byli zavření. My jsme tam mohli jednou za dva měsíce ho navštěvovat. A to byl pro nás vždy hrozný pohled, protože jsme byli puštěni do místnosti, kde seděli tři fízlové s červenými výložkami, co měli na starosti vězně. A otec v pruhovaném byl uprostřed místnosti v kleci. Taková síť, drátěná klec, velká, až skoro ke stropu. Prostě my jsme s ním mluvili a on byl zavřený v kleci. Nesmělo se mu nic dávat, nesmělo se chodit blízko. Moje maminka se snažila a táta, který se od první republiky – což já samozřejmě nepamatuji – strašně bál komunistů, především měl za to, že Stalin je zločinec, což se ukázalo, že byla pravda. On byl přesvědčený, že tak jako ti ostatní, kteří už byli zlikvidovaní, ta parta kolem, ti takzvaní zrádci… tak otec byl přesvědčený, že se také nikdy nedostane ven. Vždycky plakal, když jsme odcházeli, že už nás neuvidí.“
Jiří Tichota se narodil 18. dubna 1937 a pochází z muzikantské rodiny. K jeho předkům patřil prapradědeček Antonín Liehmann, který byl učitelem hudby Antonína Dvořáka. Otec Ing. Dr. Jiří Tichota byl v 50. letech zatčen, vězněn bez soudu a přinucen spolupracovat s StB. V roce 1961 spáchal sebevraždu. Jiřímu Tichotovi nebylo umožněno studium a musel pracovat jako dělník v chemičce Spolana Neratovice. Později studoval na VŠCHT v Praze, zajímal se o hru na kytaru a loutnu a podílel se na založení skupiny Spirituál kvintet. Studium na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy ukončil v roce 1965 a titul PhDr. získal roku 1968. Je znám jako umělecký vedoucí skupiny Spirituál kvintet a jako autor textů mnoha jejích písní. Je manželem zpěvačky Zdenky Tichotové, rozené Toskové, se kterou má syna Tomáše a dceru Lenku. V současné době žije v Praze 4 na Točné.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
