„Byla jsem úřednickou dcerkou a většina z mých spolužáků nevěděla, co budou po škole dělat, tak se hlásili na vysokou. Já jsem začala studovat Vysokou školu chemicko-technologickou. Známí maminky měli továrnu na výrobu kosmetiky a čisticích prostředků, potřebovali někoho, kdo rozumí chemii. Já jsem se dobře učila, mohla jsem si vybrat, co jsem chtěla. Němci pak vysoké školy zavřeli. Pak jsem se rozhodla, že půjdu studovat herectví. Šla jsem za paní Štěpničkovou, ta mě poslala dál a dál, až jsem se dostala k paní Suchánkové. Ta bývala členkou Národního divadla a byla partnerkou Vojana. Vyzkoušela můj zájem o divadlo (jestli se pro divadlo hodím). Byla jsem přijata na hudební konzervatoř, dramatické oddělení.“
„V Míšni jsme byli v tělocvičně na kopci, odtud jsme jeli do Lipska. Z věznice jsme se dostali do mezinárodního tábora na okraji Lipska. Tam byly všechny možné národnosti, především mladí lidé. Když bylo po válce, tak jsme se měli shromáždit a čekali jsme na nákladní auta. Přijela následující den. Jeli jsme z Lipska na hranice, kde byla ruská vojska. Dvacet sedm nákladních aut mířilo přes Krušné hory. Ještě nebyl uzavřený mír, tak měla přiklopená světla. Plzeňačky byly naštvané, že nás nepřivítaly hudbou. Pak jsme jeli do Prahy, na smíchovské nádraží pro mne a ještě nějakého pána přijelo koňské řeznictví. Čekali nás předchozí den (na mne čekala maminka), jenže jim došel benzin a nemohli tak přijet druhý den, proto poslali koňské řeznictví.“
„A tak přišel jednou navečer četník českej a říkal: ,Podívejte se, já mám rozkaz Vás předvíst zejtra v Praze, ale nechci Vás víst přes ten Brandejs.‘ Poněvadž tam jsem byla známá jako gymnazistka bejvalá. ,A tak kdybyste byla tak hodná a přišla za mnou do toho autobusu.‘ No tak já jsem tam šla. Ale já blbec jsem se někoho nezeptala, co mě tam čeká, někoho, kdo tam byl, znala jsem jednoho člověka, aby mně řekl, co mám dělat a co nemám dělat.“
„Nejdřív zavřeli mé spolužáky z konzervatoře – Vladimíra Adámka, toho zdravotně poškodili, potom Oldřicha Musila. Celá akce probíhala tak, že jsem nejdřív potravinové lístky dala Musilovi, on je předával nějaké dívce. Na ty lístky jsme byli živi v Praze, moc jsme jich neměli. Peníze jsme si vydělali za statování v Národním divadle nebo Prozatímním divadle. Po válce mi Olda říkal, že prý mé jméno při výslechu zmínil, byl si však jistý, že se mi za pár kilo chleba, deka salámu či masa nemůže nic stát. Ale i to málo jim stačilo. Z ,pečkárny‘ jsem se dostala na Pankrác, pak jsme jeli do Drážďan, ale vyložili mě v terezínské Malé pevnosti. Tam jsem strávila Vánoce a koncem ledna jsme šli do Bohušovic a odjeli do Drážďan, konkrétně do soudní budovy na Münchener Platz. Drážďany byly tehdy ještě nezničené, až když jsme je opouštěli, byly rozbombardované. I ta naše věznice dostala zásah. Němky, které tam byly zavřené, už věděly, jak se mají při náletu chovat, ale my jsme to nevěděly. Schovávaly jsme se pod okna, aby na nás nepadaly střepiny. V Drážďanech to bylo docela vybavené, ale v Míšni to bylo horší. Dostávali jsme černé kafe a krajíček chleba.“
„Na Malou pevnost jsme jeli vlakem. Tam jsme mohli strážníkovi dát dopis, poslala jsem ho mamince. Byli jsme rozděleni do cel, bylo nás padesát dva. Spali jsme na pytlích se slámou přikryti dekou. Pak jsme šli do Bohušovic a odtud jsme jeli Drážďan. Když jsme tam přijeli, byly Drážďany kompletní. Byli jsme tam do 13., 14. února. Takový ohňostroj jste neviděla. Nás z pátého patra pustili dolů. Pánský blok trefila fosforová bomba a další bomby spadly na věž, kde byla prádelna. Kouř šel k pánským oknům. Každá cela měla záchod, odmontovali záchodovou mísu a tloukli s ní do dveří. Z Drážďan jsme šli pěšky do Míšně. Měla jsem boty na podpatku a z nich sedřené nohy.“
„Když jsme šli před Drážďany, tak jsme procházeli spáleništěm. Šli jsme přes most, první šli muži, po nich my ženy. Na náměstí v Drážďanech byl kostel naplněný do výše prvního patra rozbombardovaným materiálem. Z něho pak znovu stavěli. Němky udělaly kus práce.“
„Tehdy jsem bydlela ještě se třemi děvčaty v jedné místnosti v Hlávkově paláci a vedle nás bydlely čtyři jiné studentky, procházely jsme přes jejich pokoj do našeho. Zúčastnila jsem se pohřbu Jana Opletala na Albertově. Bylo tam spoustu studentů i policisté. Vzpomínám, jak šli za vozem s rakví jeho staří rodiče, možná se jednalo o jeho prarodiče. Policisté na nás křičeli: ,Rozejděte se!‘ Bylo to už nebezpečné, už nás okupovali Němci. (Opletal byl 28. října zraněn, na následky zranění v nemocnici zemřel a 15. listopadu měl pohřeb.) Sebraly jsme se a odjely do Brandýsa. Ukázalo se, že to bylo dobře, jelikož tu noc vybírali koleje. Nejednalo se o žádné demonstrace, prostě je naložili a odvezli. Někteří se vrátili, třeba jako Čermák z Brandýsa. Potom mi slečna Vavřínová (studovala geologii a měla před první státnicí) říkala, že se študáci vyšších ročníků radili, jestli mají jít na jeho pohřeb, že hrozí zavření vysokých škol, ale bylo to neudržitelné.“
Věra Tichánková se narodila v roce 1920 v Žarnovické Huti (Nová Baňa) na Slovensku. Odtud se rodina přestěhovala do Brandýsa nad Labem a poté do Liberce. V roce 1928 se jí narodila sestra Marie. Otec zemřel, když bylo Věře třináct let. Poté se s maminkou a nemocnou babičkou se přestěhovaly zpátky do Brandýsa nad Labem. Tam Věra dokončila gymnázium. Na doporučení známých nastoupila v roce 1938 na Vysokou školu chemicko-technologickou. Mezitím Němci vysoké školy zavřeli, a tak dala přednost herectví. Vypravila se do Divadla na Vinohradech za Jiřinou Štěpničkovou, přes ni se dostala k paní Suchánkové, která ji připravila na zkoušky na konzervatoř. Záhy byla přijata na dramatické oddělení konzervatoře hudby v Trojanově ulici. V listopadu 1939 se zúčastnila pohřbu Jana Opletala, studenta Lékařské fakulty Karlovy univerzity. Za války pomáhala spolu se dvěma dalšími spolužáky sbírat potravinové lístky pro lidi v ilegalitě. V roce 1943 byli všichni pozatýkáni. Věra Tichánková podstoupila výslech v Petschkově paláci, odtud putovala na Pankrác, do Malé pevnosti v Terezíně, do Drážďan. Poté byla přesunuta do Míšně. Konec války zažila v Lipsku. Zpátky do Brandýsa nad Labem se přes Plzeň vrátila 28. května 1945. Po válce dostala angažmá v jihlavském Horáckém divadle, tam se také seznámila se svým manželem (hercem Janem Skopečkem). V roce 1948 přešla do Prahy do nově vzniklého Městského oblastního divadla na Žižkově. Se Strejčkovým souborem pak v prosinci 1949 do Městského oblastního divadla v Libni (dnešní Divadlo pod Palmovkou). Hrála v řadě divadelních představení. V roce 1953 se jí narodila dcera Marie. V roce 2002 získala Cenu Thálie za celoživotní jevištní mistrovství a přínos žánru. Zemřela 9. ledna 2014.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
