„Přišel jsem na nápad, že bychom na ten dlouhý plot u fabriky mohli dát heslo. Ten plot byl padesát tři metrů dlouhý, to si vzpomínám. A napsat ho rusky: ‚Rabočij klass protiv okkupacii našej rodiny‘. To jsem vymyslel, František Všetička, blahé paměti malíř zručný, velice pečlivě a precizně na pruh režného plátna to napsal bílou barvou a pěkně jsme to přidrátovali na ten plot. A na besedě, co jsem vzpomínal, se sovětskými důstojníky, tak jeden plukovník, měl takové sympatické jméno Puškin, asi měl ve skutečnosti jiné jméno, nevím, tak plukovník Puškin hledal argumenty, jak kontrarevoluce byla zorganizovaná západními mocnostmi. A říkal: ‚Na jednom podniku je lozung gramotnym russkim jazykom napisannyj.‘ Čili že je bez chyb a z toho je vidět, že nám to museli poslat imperialisté ze Západu, že my přece nejsme tak chytří, abychom to napsali bez chyb. Ono to opravdu bylo bez chyb. Tam bylo klass dvě S, okkupacii dvě K, což tedy autoři těch hesel, která se psala vápnem po plotech, neznali a dělali v tom chyby. My jsme tu chybu neměli. Samozřejmě že tady to heslo potom muselo zmizet po roce 1969 a že bylo předmětem vyjednávání proč a kdo a co.“
„Zrovna jsem měl 20. srpna nachystané číslo do tisku, že ho ráno zanesu do tiskárny. Jenomže když jsem si ráno pustil rádio, tak jsem zjistil, že už nejsme svobodná republika, že už nám byla poskytnuta internacionální pomoc. Dotazem jsem zjistil, že tiskárna je obsazená Rudou armádou, takže se do tiskárny asi ani nedostanu. Ale byl jsem vedoucím propagace, která vládla v tomto podniku slušnou technickou základnou. Měli jsme tiskařský stroj Romayor, se kterým se dalo pracovat, reprodukční techniku, kopírovací a dále, co k tomu bylo potřeba. Fotoaparáty, profesionálního fotografa a lidi, kteří dovedou něco napsat, něco namalovat. Takže celou kapacitu tohoto oddělení, bylo nás osm, jsme dali do služeb odporu proti okupaci, proti tomu nepřirozenému stavu, který tady byl. Naprosto ve shodě se všemi mými spolupracovníky.“
„8. května odpoledne se tam ještě hemžili Němci, vedle ve stodole opravovali tank. Najednou, jak je kopec Hradisko a dole trochu níž na Padělkách, se začaly objevovat postavičky. Ťuk, ťuk, střelba. Tak jako když za republiky a mírových časů chodili přes to pole honci na koroptve. Pik, pik, pik. Někdo říkal, že střely už lítají dál, takže jsme se schovali do krytu. Taková sousedská solidarita, my jsme sklep neměli, ale vedle u Navrátilů měli rozsáhlé sklepení. Tak si to tam společnými silami upravili, že jsme tam měli i slamník. Tam jsme zalehli. Teď se rozpoutala palba, nejvíc minomety. Nevelká jednotka Rusáků postupovala velmi razantně, takže bylo slyšet palbu samopalů, kulometů a větší detonace, to byly minomety podle toho, co jsme potom našli vrtulky kolem poházené. Najednou bylo ticho. To bolí uši, po tolika hodinách kraválu. Najednou ticho, to bylo z toho až zle. Někdo tam běžel a říkal: ‚Vstávejte, už je mír! Ať žije mír!‘ Tak jsme vyběhli ven a u trafiky, co strýček Kolda prodával noviny a tabák, stál vojáček Rudé armády. Mladý kluk, lodičku s červenou hvězdičkou, samopal na prsou. Usmíval se. Kdyby se mě někdo ptal na nejsilnější dojem mého života, tak to byla tato chvíle. Vidět to po té hrůze, protože jsme nevěděli, jestli dožijeme, jak to všechno skončí, jestli se ti Němci nevrátí, jestli se nám nepomstí. Voják tam stál a lidi ho objímali. ‚Šest let jsme na vás čekali!‘ Tam se ho kdosi ptal, jestli se Němci nevrátí. Vzpomínám si, že říkal: ‚Spitě spokojno.‘“
Celé naše oddělení se přidalo k odporu proti okupaci
Milan Tichák se narodil 20. srpna 1933 v Paskově, ale dětství prožil ve Velkém Týnci. Jako zvídavý kluk se stal svědkem mnoha válečných událostí. V roce 1946 se jejich rodina odstěhovala do Olomouce, kde prožil krásná skautská léta v obnoveném Junáku. Město Olomouc si zamiloval a jeho velkým koníčkem se stala historie. Po maturitě nastoupil na letecké učiliště v Prostějově, které ale po roce zrušili a Milan musel absolvovat základní vojenskou službu. V civilu chtěl studovat historii na vysoké škole, kam se ale nedostal kvůli administrativní chybě. Našel si místo v závodu Sigma Olomouc, kde se vypracoval na vedoucího oddělení propagace. Od roku 1963 dálkově studoval obory dějepis a český jazyk na Filozofické fakultě Univerzity Palackého, kde v roce 1969 získal doktorát. V době pražského jara ho zaměstnanci Sigmy Olomouc zvolili místopředsedou celozávodního výboru KSČ a jako redaktor závodního Zpravodaje se snažil propagovat reformní program strany. Po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy se zapojil do odporu proti okupantům prostřednictvím Zpravodaje, tisku plakátů a psaní nápisů. V roce 1969 ho vyloučili z KSČ a z místa vedoucího dostal výpověď. Ze závodu ale nakonec nemusel odejít a zaměstnali ho na oddělení technických služeb. Během normalizace jeho rodinu perzekvovali, děti nemohly studovat střední školu a manželka pracovat v oboru knihovnictví. V listopadu 1989 se Milan zapojil do sametové revoluce a byl zvolen členem výboru Občanského fóra v závodu Sigma Olomouc. V roce 1990 z podniku odešel, stal se redaktorem Hanáckých novin a napsal řadu knih o olomoucké regionální historii.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!