„Ta špína… Ženská se potřebuje umejt. My jsme říkali – to už prostě dál není možný, to si neumíte představit. My jsme měli vši, všecky možný vši, jaký si umíte představit. Tělový, vlasový… Škopek teplý vody, to byl přepych, to jsme prostě neměli. A tak jsme si řekli… A do tý vesnice furt stříleli. Oni nám říkali: ‚Neblázněte, holky, nechoďte tam.‘ A my tři – Mánička Kvapilová, Jiřina Kopoldová a já – jsme řekly: ‚Dejte nám pokoj, my se jdeme umejt.‘ Šly jsme do tý vesnice, vlezly jsme si tam do jednoho domku a dokonce si pamatuju, že tam na zahrádce bylo zelí. Tak jsme natrhaly to zelí, nakopaly jsme si brambory, otevřely jsme si vepřovou konzervu a udělaly jsme si knedlo, vepřo, zelo. Natahaly jsme si seno, teď vodu samozřejmě, ohřály, vydrbaly jsme se celý, pak jsme si přinesly seno nebo slámu, roztáhly po podlaze a do rána jsme tam spaly jak zabitý.“
„No tak mě teda vysadili, to už bylo ráno, dopoledne, a tam mě přivedli na ošetřovnu a první, co mi udělali, že vzali strojek a ostříhali mi vlasy. Já měla čerstvou trvalou, tak mi to bylo tak strašně líto… Říkala jsem: ‚To je hrůza, já teď budu holohlavá.‘ No ale hlavu mně ovázali a pamatuju se, jak jako jsem se … no bylo mně sebe líto, měla jsem takovou sebelítost, protože mě přivázali k tomu stolu, abych se jim nevrtěla, a dali mně, hodili mně roušku na hlavu a píchli mně injekci a lila ze mě spousta krve. Já si pamatuju, že jsem nemohla dýchat, že mně to prostě ucpalo takový… Mam dobrou srážlivost, takže se mi dělaly takový koláče. No a pak mě teda ta sestřička odvázala, posadila, dávali mi čistou košili a dali mně obvaz. A ten šéf, co mě operoval, říká: ‚Vy jste zdravotní sestra?‘ Já říkám: ‚Jo.‘ – ‚Tak nám budete pomáhat.‘“
„Válka je strašná. Viděla jsem hrůzy, a to se opravdu musí vidět. Neumíte si představit, kolik jenom těch uřezanejch nohou jsme viděli. Já si pamatuju, že tam v té Machnówce to pálili. Tam byla taková kupa amputovanejch nohou. Je to hrozný. Ale řeknu vám, že i v míru jsou věci, který jsou strašnější než válka. A teď mám na mysli 50. léta – dobu, kdy tyhlety moje přátele, s kterými jsem bojovala, zavírali. Jeden za druhým, o tom jsem slyšela, já jsem sama několik let čekala, kdy pro mě přijdou. Nevěděli jsme proč, ale zatýkalo se.“
„Já jsem ovšem nic jinýho neuměla než to zdravotnictví, kde už jsem měla nějakou praxi. Chodila jsem od jedný nemocnice ke druhý a taky mě nechtěli jako Češku vzít. Protože když jsem jim vysvětlila, proč mě poslali zpátky, tak to byly takový velice těžký okamžiky života. Protože v jedný nemocnici mě odmítli, v druhý nemocnici mě odmítli… Teď to máte tak – chleba byl na lístky. A pokud jste nepracovala, tak jste nedostávala lístky na chleba. Takže my bysme bejvali umřeli hlady. Já jsem ještě byla jakoby v Rudý armádě, já jsem chodila na to obvodní velitelství, a oni mně tam vždycky ty lístky dali. Protože já jsem jim to neřekla, proč mě vyhodili. Oni sami hledali furt ten důvod, a já jsem jim to neřekla a říkala jsem jim – dobrý, ať si to najdou sami, a dokud si nenajdu práci, tak ať mně dávaj ty lístky. Pak jsem teda přišla do jedný nemocnice a tam mě přijal ten náčelník a já jsem mu to začala vykládat a řekla jsem si: ‚Teď už musím bojovat, teď se nedá nic jinýho dělat. Já se musím prostě do tý práce dostat.‘“
„Jeli jsme a jeli a potom jsme uviděli takovou obrovskou záři, a to už byl Kyjev, to hořel Kyjev. A pokud jste mluvila s lidma o osvobození Kyjeva, tak jistě vám vyprávěli o tom úžasným uvítání v Kyjevě. My jsme všichni seděli v tý sanitce a všichni jsme brečeli. Včetně doktora. Protože ty lidi prostě před náma klekali, objímali nás. Nikdy nezapomenu na ten obraz, jak tam takový starci s dlouhejma bradama klečeli na kolenou a drželi ikony. Takže to bylo, jako by vítali svatý vojsko.“
Věra Tichá se narodila roku 1922 v Praze v komunistické rodině Lahůlkových. Během hospodářské krize odjela rodina do SSSR za prací, v roce 1937 přišlo zatčení otce NKVD. Věra Tichá absolvovala střední školu a zdravotní kurz, roku 1941 působila jako zdravotní sestra v Rudé armádě - avšak jako cizinka byla po sedmi měsících propuštěna. Dne 10. srpna 1943 v Novochopersku nastoupila k československé vojenské jednotce, jako zdravotní sestra se účastnila bojů o Kyjev, Rudu a Bílou Cerkev. Na Dukle byla zraněna. Po válce pracovala na ministerstvu národní obrany a ve Vojenském historickém ústavu, její druhý manžel Josef Tichý byl jako voják západní armády v 50. letech vězněn v uranových dolech. Věra Tichá je autorkou knižních a časopiseckých publikací o 2. světové válce, nositelkou sovětské Medaile Za bojové zásluhy (1944), Čsl. válečného kříže 1939 (1945), Čsl. vojenské medaile Za zásluhy a Medaile Za osvobození Prahy. Věra Tichá zemřela 19. února 2012.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
