Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Tichá (* 1922  †︎ 2012)

• narozena 1922 v Praze

• během hospodářské krize odjela rodina do SSSR

• 1937 zatčení otce

• střední škola a zdravotní kurz

• 1941 zdravotní sestrou v Rudé armádě

• jako cizinka po sedmi měsících z Rudé armády propuštěna

• nástup k československé vojenské jednotce 10. srpna 1943 v Novochopersku

• účastnice bojů o Kyjev, Rudu a Bílou Cerkev

• zraněna na Dukle

• po válce pracovala na ministerstvu národní obrany a ve Vojenském historickém ústavu

• manžel Josef Tichý – voják západní armády, vězněn v 50. letech

• zemřela 19. února 2012

Rodina

Paní Věra Tichá se narodila jako Věra Lahůlková v Praze roku 1922 a do deseti let žila v Čechách. Poté odjela s rodiči do SSSR. „Tenkrát spousta lidí odjíždělo do Sovětského svazu, hlavně za prací, no a moji rodiče tam byli posláni, protože byli členové strany a tatínka tam poslali za nějakou prací.“ Do vypuknutí války žila v Rusku, poté odešla do Kyjeva.

Vyhozena z Rudé armády

Roku 1937 zatkla NKVD jejího otce a rodina zůstala bez živitele. Matka se dvěma dětmi se chtěla vrátit do Čech, ale než se podařilo vyřídit potřebné náležitosti (Sověti prý neradi někoho pouštěli za hranice), „přišli do Prahy Němci. Milicionář matce řekl, že by se vrátila rovnou do koncentráku.“ Maminka vyučovala němčinu, Věra Tichá pracovala jako úřednice a v 19 letech dokončila střední školu. Poté vypukla válka, vstoupila do zdravotního kurzu a roku 1942 byla mobilizována jako sestra na leningradskou frontu. „Asi po sedmi měsících mě víceméně vyhodili z Rudé armády, až jsem přišla na to, že jsem Češka a oni cizincům nedůvěřovali.“ Jako Češku ji nechtěli vzít ani v nemocnicích v zázemí. Rodině hrozil hlad, poněvadž kdo nepracoval, nedostával potravinové lístky, na něž se vydával i chleba. Nakonec se jí přeci jen podařilo získat práci v jedné vojenské nemocnici.

K československé vojenské jednotce

„Jednou jsem skončila službu, otevřela jsem noviny a tam bylo: ‚Bratrství zpečetěné krví.‘ A tam psali o tom, jak naši bojovali u Sokolova … a já jsem nad tím článkem brečela.“ Ostatní personál se v údivu seběhl, paní Tichá ukazovala na novinovou fotografii české vojákyně Anny Ptáčkové a rozhodla se, že odejde do československé jednotky. Utekla do Moskvy, zařídit formality jí pomohl rodinný přítel Šverma, který ji poslal letecky do Novochoperska.

Na frontu jeli v noci, přes pontonový most, který ženisté každý večer na noc skládali a ráno rozebírali. U jednotky odmítla úřednickou práci a nastoupila jako zdravotní sestra u tankového praporu k MUDr. Singerovi. Paní Tichá vzpomíná na první setkání s dělostřeleckou přípravou: „To byl randál jako snad potom už nikde jinde. Jednotka se hnula a jeli jsme ke Kyjevu. Potom jsme viděli ohromnou záři – to hořel Kyjev.“ Nezapomenutelné bylo uvítání v Kyjevě, kde je lidé vítali vkleče a se zdviženými ikonami, „jako nějaký svatý vojsko“.

Z Kyjeva pokračovali do Vasilkova, kde se 21 vojáků otrávilo německou chladicí směsí, kterou považovali za víno. „Bylo to tragický, protože tady umírali lidi jinak, bylo to zbytečný.“ V další vesnici směrem na Bílou Cerkev bojovali se žloutenkou. Do útoku na Rudu paní Tichá vyprovázela svého bratra-tankistu. „To bylo tak nějak na Silvestra, na Nový rok. Odjeli do toho útoku, a tam už jsme měli spoustu raněných. Vojáci měli v zimě vatovaný obleky, my jsme v tom taky chodili, vypadali jsme jako medvídci.“ K jejich rozstřihnutí používali nůžky na sádru, ruce nořící se do vaťáků měli zdravotníci po lokty zamazané od krve. „Tam nám zemřelo spousta těch raněnejch.“ Mezi raněnými byl i bratr Věry Tiché s ožehnutým obličejem.

V dalších dnech náhodou potkali vlak plný sovětských, česky hovořících vojáků. Šlo o volyňské Čechy, jejichž zařazení do československých jednotek rychle vyjednalo československé vedení. Paní Tichá na „Volyňáky“ vzpomíná jako na velice slušné chlapce, „oni titulovali ‚slečno‘, ‚pane‘, nám to kolikrát přišlo až šroubovaný“. Výcvik probíhal u vesnice Rusovo.

Zraněna na Dukle

Po vypuknutí Slovenského národního povstání zamířily československé jednotky na Duklu. Vidina brzkého vstupu do vlasti vyvolala až euforickou náladu, „to jsme ještě nevěděli, co nás čeká“. V Machnówce byla Věra Tichá během ošetřování zasažena střepy z rozbitého okna a skončila mezi raněnými. Raněná žena vyvolala větší zájem než běžní vojáci, o její osud se zajímala i manželka velitele nemocnice, Truda Engelová. Po prvních ošetřeních zamířila Věra Tichá do sovětských nemocnic v zázemí.

Paní Tichá vzpomíná na ostříhání dohola, jelikož byla raněna do hlavy, a na velmi náročnou operaci (při níž byla přivázána ke stolu). Po operaci byla jako zdravotnice po třídenním odpočinku zařazena mezi personál nemocnice. Jednou ze spolupacientek byla i sovětská letkyně, která přišla o nohu. „Ona tam plakala, naříkala, krásná holka to byla…“ Když Věra Tichá začala pracovat jako sestra, kvůli krátkému sestřihu ji nazývali „čechoslovackij malčik“.

Přestože byla paní Tichá na leccos zvyklá, počet zraněných a umírajících na novém pracovišti ji vyděsil. A zranění stále přibývali… Starost jí dělala rovněž ztráta spojení s jednotkou. „Ještě jsem neměla vytahaný švy z hlavy, a už jsem šla za tím šéfem a řekla jsem, že chci, aby mě propustil.“ Potřebovala „bumažku“ kvůli kontrole „regulirovščic“ (které ji zároveň podle vystaveného dokladu navigovaly k její jednotce).

Návrat na Duklu byl návratem do neutěšených poměrů: „Tam nebyly domy, tam nebyly zemljanky, nic.“ Tzv. hnízdo pro svážení raněných vytvořili např. z podepřených vrat a pláštěnek, zde se schovávali před deštěm. Zvláště ženy těžce nesly všudypřítomnou špínu a vši.

Ve vlasti

Dalším místem bojů byl Liptovský Mikuláš, tamní etapu ovšem paní Tichá strávila se zdravotními problémy mimo zaměstnání. Konec války zastihl Věru Tichou na Slovensku. Poslední stanicí na další cestě do Prahy byla Uhříněves, „kde jsme se vymydlili, vyprali a 17. května jsme se dostali do Prahy“.

Po válce

„Válka je strašná. Ale mně vlastně zachránila život, poněvadž mě přivedla zpátky do Prahy.“ Ale strašnější než válka byla pro paní Tichou 50. léta, kdy spousta jejích přátel skončila ve vězení a ona sama každý den čekala na zatčení. Její druhý manžel, Pavel Tichý (Tischberger) byl jako západní voják v padesátých letech vězněn v uranových dolech. Věra Tichá vychovala jednu dceru Jiřinu (* 1950). První manželství uzavřela ještě ve Svobodově armádě; její muž Ladislav Fišmannn se ale zabil tři měsíce po skončení války na motocyklu. Závěr nahrávky je věnován vzpomínce na válečnou svatbu.

Po válce paní Tichá pracovala na Čepičkově ministerstvu, kde využila svou znalost ruštiny. „Potom, když zavřeli Tichýho, my jsme ještě nebyli manželé, tak jsem odešla do Vojenského historického ústavu.“ Práci v archivu a knihovně si zamilovala.

Paní Tichá je nositelkou několika vyznamenání a autorkou knih a časopiseckých článků (viz medializace; kniha Balada o českém vojákovi je životopisem zde zmiňovaného bratra Věry Tiché, tankisty Jaromíra Lahůlka-Hechta).