„Já jsem byl v druhém transportu, který přijel do Izraele, tuším, 2. ledna 1949. Přijeli jsme lodí. Středisko, kde nás soustředili před odjezdem do Izraele, bylo v Mikulově. Odtud jsme jeli vlakem přes Bratislavu, Budapešť a Rumunsko do Constanty. Odtud jsme jeli lodí do Izraele. To trvalo asi týden. V přístavu nás už čekala izraelská armáda a ta nás zařadila do různých jednotek. Přijeli jsme jako českoslovenští vojáci. Tenkrát byly v plném proudu dodávky zbraní z Československa. Dokonce s námi přijeli asi tři čeští důstojníci, kteří nás doprovázeli a chtěli tady pokračovat jako instruktoři. Tady jim to nepovolili, tak se vrátili do Československa.“
„Všechno je krásné, kamarádi, kamarádi, ale spolehnout se můžete jen na sebe. I když máte výborný kamarády, tak když přijde ke kritickému okamžiku, a teď mluvím o Terezíně, tak se můžete spolehnout jen na sebe. Vždy musí být ego silné a člověk musí věřit sám sobě: Já to musím přežít, já se musím vrátit domů.“
„Když jsem přišel do Sachsenhausenu, tak jako první se jdete osprchovat. Přišel ke mně nějaký mladý člověk, o něco starší než já, a povídá mi: ‚Odkud si?‘ Já říkám, že z Čech. On neříkal nic. Po sprchování mi přinesl nové šaty, kde už nebyla židovská hvězda, ale bylo tam „Č“ a červený trojúhelník. Český politický vězeň. To byl asi jeden z těch studentů zatčených v roce 1939. Já jsem ho bohužel už po válce nenašel. Asi to byl jeden z nich. Ten mi vlastně zachránil život, dal mi novou identitu. Asi někdo, kdo zemřel, tak mi dal jeho šaty. Bohužel jsem ho nenašel.“
„Mám české občanství a český pas. Já říkám, že jsem taková rozpolcená duše. Nevím, kam patřím. Moje srdce je ještě v Čechách. Mám tady (v Izraeli) samozřejmě celou rodinu, syny a vnoučata. Moje vnučka, které je sedmnáct, vždy když jí potkám, tak ji musím učit pár slovíček česky. Její matka je lékařka a ona chce být také lékařka. Tak jí říkám: Můžeš studovat lékařství v Čechách.“
„V té Lípě jsem byl až do 14. září (1942). Proč si pamatuju 14. září? Protože Masaryk zemřel 14. září. Poslali nás do Terezína. Měl jsem zase štěstí, protože velitelem toho hospodářského oddělení (Landwirtschaft) v ghettu byl ten esesák, co byl v Lípě. Pracovali jsme také venku na poli. Automaticky si mne vzal do toho hospodářství, protože věděl, co umím. Tam jsem byl chráněný před transporty až do října roku 1944. To byl jeden z posledních transportů do Birkenau.“
Menachem Tiben se narodil jako Jiří Tieben v Dolcích (okr. Plzeň-jih) jako nejmladší syn židovského statkáře Alfréda Tiebena. Matka mu brzy zemřela. Později Jiří studoval a vyrůstal u tety v Praze-Vinohradech. Na začátku války byl ze školy z rasových důvodů vyloučen, v roce 1942 byl poslán na práci na zemědělský statek. Od září 1942 do října 1944 byl v ghettu Terezín, pracoval v tzv. Landswirtschaftu. V říjnu 1944 byl odeslán transportem do Osvětimi, pak do kamenolomu v Goleszówě nedaleko československých hranic. V zimě roku 1945 odjel transportem do Sachsenhausenu. Po válce dostudoval, udělal si maturitu na chemické průmyslovce, byl zaměstnán v Falknově (Sokolov). V době základní vojenské služby jako instruktor tankistů odešel s československou jednotkou do Izraele (leden 1949). Tam v armádě sloužil jako tankista a vojenský meteorolog. Vystudoval chemicko-technologickou univerzitu a pracoval jako technolog a inženýr v chemickém průmyslu, většinu svého života prožil v Beerševě na jihu Izraele. Na konci svého života se přestěhoval za rodinou do Haify, kde zemřel 10. dubna 2016.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
