Friedrich Thun-Hohenstein

"Do Děčína-Podmokel jsem jel také tím Volkswagen broukem. Tehdy to byla ještě ruská kasárna. Dole u svahu vede taková dlouhá cesta nahoru a tam byla závora. Já jsem tam vyjel, byl tam náklaďák, ten projel, tak já jsem tam za ním taky vjel. A tam nahoře u vchodu do hradu byla další závora. A to už mě poslali zpátky. Tehdy jsem byl poprvé v Děčíně. Jel jsem tam nahoru, nezajímala mě kasárna, chtěl jsem se tam podívat. Všechno bylo úplně zchátralé. Teď je to nádherné. Je to opravdu velká radost, když můžete mít pocit, že místo, ke kterému máte vztah, nechátrá a nikdo ho neničí, že se z něj neudělali továrnu. Naopak, teď nastala doba, že si toho lidé váží, že vědí, že děčínský zámek je nějakým způsobem identifikátorem celé oblasti."

"Byli jsme v Brně a myslím, že jsme tam měli dva nebo tři kufry. Maminka si ještě stihla sbalit věci v Kvasicích, asi po pobytu v táboře, to nevím. Byly to neuvěřitelně nerozumné věci, my jsme ještě neměli zkušenosti, abychom věděli, co je důležité a tak dále. Otec měl kufr s dokumenty a podobnými věcmi. A tak jsme se dostali do Brna a v Brně otec přes kamaráda, českého komunistu, se kterým se přátelil, zařídil nákladní auto. A ten člověk nás odvezl z Brna na hranici, nevím, jak se ta česká hranice jmenuje, tam, kde kde je Waidhofen an der Thaya. A na to si velmi dobře vzpomínám. Přijeli jsme na hranice a pohraničníci a manželky pohraničníků nám otevřeli kufry a brali si naše věci. Mně také něco vzali, měl jsem takové pražské Jezulátko. To jsou vzpomínky, které jsou nepopsatelné. Já jsem to nechápal a rodiče říkali, že je to jedno. A pak měl otec v ruce ten kufr a řekl mému nejstaršímu bratrovi, že Rakousko je tam, kde je ta červená vlajka. A tam stál nějaký muž a mával kapesníkem. Příbuzný, jeden z Gudenusů. Říkal: kdyby se mi něco stalo, vezmi ten kufr a utíkej. To byla překvapivá poznámka. A pak jsme přejeli hranice ke Gudenusům a byli jsme ve Waidhofenu."