Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Friedrich Thun-Hohenstein (* 1942)

• narozen 30. června 1942 na zámku v Kvasicích na Kroměřížsku

• v roce 1945 rodina Thun-Hohenstein čelila v Kvasicích násilí a byli vyvlastněni

• v letech 1945–1946 rodina pobývala v internačním táboře v Kroměříži

• v roce 1948 rodina utekla před komunistickým pučem do Rakouska

• ve městě Seckau ve Štýrsku navštěvoval opatské gymnázium a zde našel lásku k divadlu

• po maturitě v roce 1960 studoval v Mnichově germanistiku a divadelní vědy a bral soukromé divadelní hodiny

• 21. srpna 1968 byl kvůli natáčení v Praze a byl očitým svědkem invaze

• hrál například v porevolučním seriálu Náhrdelník, kde si po boku Libuše Šafránkové zahrál pražského Němce, či v kultovním filmu Schindlerův seznam

• po roce 1989 se restituce majetku rodiny Thun-Hohenstein netýkaly

Rakouský herec Friedrich von Thun (občanským jménem Friedrich Thun-Hohenstein) se narodil během druhé světové války v rodinném zámku v Kvasicích na Kroměřížsku. Jeho otec Arnošt (Ernst) v roce 1939 podepsal šlechtickou deklaraci o sounáležitosti s českým národem, v roce 1943 ale přijal německé občanství. V důsledku toho čelila rodina po válce násilí, vyvlastnění a dlouhému pobytu v internačním táboře v Kroměříži. Roku 1948 po varování odešli do Rakouska. Friedrich svou rodnou zemi navštěvoval od šedesátých let jako herec, na natáčení tam byl i v srpnu 1968. Okupaci sledoval z bezprostřední blízkosti v Praze na Václavském náměstí, v té chvíli se podle svých slov cítil Čechem. Restituce po roce 1989 se jeho rodiny netýkaly, Friedrich von Thun ale na svůj život nežehrá. „ Osud mi hrál do karet. Kdybychom zůstali doma, třeba bych místo herectví pěstoval řepu.“

Zámek v Kvasicích a lágr v Kroměříži

Friedrich Thun-Hohenstein přišel na svět 30. června 1942 na zámku v Kvasicích na Moravě. Jeho rodina měla zámek ve vlastnictví od 19. století, pradědeček ho vyženil. Otec Arnošt ale vyrůstal v hlavním sídle Thunů, v Děčíně. Friedrich žádné vlastní vzpomínky na rodný zámek nemá, když ho ale navštívil před pár lety s televizním štábem ORF a se starším bratrem Jaroslavem, dojalo ho, když mu bratr ukázal pokoj, kde oba přišli na svět. 

Jeho otec Arnošt (Ernst) se dle slov pamětníka „cítil jako Čech, jazykově i politicky“. V roce 1938 mobilizoval s československou armádou. Traduje se historka, že organizoval svoji motorizovanou jednotku pod okny Valdštejnského paláce v Praze a teta Waldsteinová mu z okna spílala, aby nedělal hluk. V roce 1939 otec podepsal šlechtickou deklaraci o sounáležitosti s českým národem, v roce 1943 ale „kvůli strachu z esesáků“ přijal německé občanství. Je zřejmé, že představitelé české šlechty čelili v tomto ohledu skutečně nevybíravému tlaku ze strany nacistického režimu. Arnošt Thun Hohenstein zároveň podle slov svého syna „udržoval styky s partyzánkou jménem Olga“ a přimlouval se u SS za zastavení trestných akcí proti partyzánům, čímž zachránil obec Nová Dědina před destrukcí. Friedrichova matka Marie Terezie z Wiederspergu pocházela z Vysočiny.

Na válku ani poválečné násilí na jeho rodině si Friedrich nepamatuje, první vzpomínku má až na lágr v Kroměříži, kde rodinu internovali Češi po odchodu sovětských vojáků z Kvasic. Ve vzpomínkách jezdí po táboře na koloběžce, která je ale rozbitá. Z vyprávění matky ví, že v lágru byl hlad, sám vzpomíná na zázrak: „Vařené vejce, které matka oloupala a rozdělila mezi čtyři děti.“ V barácích tábora žili Thunovi rok a půl – ženy a muži bydleli zvlášť, matka pracovala v lese, otec v cihelně, škola v táboře nebyla, děti se staraly jedno o druhé. Nemoci byly na denním pořádku.

Mezi táborem a útěkem do Rakouska 

Po propuštění z tábora žili Thunovi nějakou dobu u příbuzné rodiny Strachwitzových v obci Zdounky, kde si Friedrich na rozdíl od lágru vybavuje skromné Vánoce. Potom ve sdíleném bytě v Brně, kde se o příslušenství dělili s dalšími rodinami, pravděpodobně německého původu. Na rozdíl od tábora v bytě už měli nějaký majetek, tak dva tři kufry, získali také zpět dokumenty. Zřejmě rodiče dostali možnost navštívit Kvasice a něco si zabalit, brali ale „stříbrné tácy s erbem místo praktických věcí.“ Krátce před únorovým pučem roku 1948 otce varovali čeští přátelé, že musí odjet. Také mu zprostředkovali náklaďák, který rodinu odvezl na rakouské hranice.

„Ten člověk nás odvezl z Brna na hranici, nevím, jak se ta česká hranice jmenuje, tam, kde je Waidhofen an der Thaya. Přijeli jsme na hranice a pohraničníci a manželky pohraničníků nám otevřeli kufry a brali si naše věci. Mně také něco vzali, měl jsem takové pražské Jezulátko. Já jsem to nechápal a rodiče říkali, že je to jedno. A pak měl otec v ruce ten kufr [s dokumenty] a ukázal mému nejstaršímu bratrovi, že Rakousko je tam, kde je ta červená vlajka. A tam stál nějaký muž a mával kapesníkem. Příbuzný, jeden z Gudenusů. Otec řekl: ‚Kdyby se mi něco stalo, vezmi ten kufr a utíkej.‘ To byla překvapivá poznámka. Ale pak jsme přejeli hranice ke Gudenusům a byli jsme ve Waidhofenu.“

V Rakousku

U příbuzné rodiny Gudenusových se dlouho neohřáli. Oni měli jen poničený zámek a sedm dětí, mluvili navíc dánsky a Thunovi česky, takže komunikace vázla. Otec následně získal místo ekonoma ve vápence ve štýrském Leomu, rodina tam žila ve skromných poměrech, matka se starala o domácnost a naučila se vařit na plotně fleky a nudle. Friedrich tam nastoupil do školy, na rozdíl od starších bratrů neztratil roky výuky, které oni na gymnáziu pracně doháněli. Po pár letech nastoupil do benediktýnské internátní školy, kde studoval spolu s bratranci Hohenbergovými [potomky korunního prince Františka Ferdinanda d´Este, mimochodem ve své době častého hosta na zámku v Kvasicích]. K vlastní rodině se Friedrich vrátil po osmi letech už do Mnichova, kde jeho otec působil coby tajemník Otty von Habsburg. 

Již na internátní škole Friedrich objevil svoji zálibu v herectví, kterému se nakonec dokázal věnovat profesionálně, jakkoli nepatří mezi běžná povolání potomků šlechtických rodin.

Návštěvy Československa

Matka i otec po odsunu na svoji rodnou zem zanevřeli, nikdy ji už nenavštívili, ani po roce 1989. Cítili se nepochopení, odmítnutí. V rodině se také přestalo mluvit česky, ačkoli oba rodiče i starší bratři byli v podstatě dvojjazyční. Friedrich, kterého vlastní otec přese všechno často nazýval Bedřichem, sám už česky neumí, jenom „hymnu, pár lidových písní a pár nadávek.“

Od šedesátých let Friedrich von Thun navštěvoval Československo s jistou pravidelností, a to kvůli svým filmovým rolím. Před návštěvou Kvasic ho otec vybavil seznamem známých, které v obci potom skutečně navštívil. Paní Doležálkovou, pana Proškovce, pana Fialu... Řadě známých koneckonců otec po celou dobu posílal v obálce tuzexové bony na přilepšenou. V Praze se Friedrich neopomněl stavit u příbuzných z rodu Kinských v ulici Na Příkopech, na Kampě také na otcovo doporučení navštívil Jana Wericha. Lákalo ho podívat se i na kmenové sídlo rodiny v příhraničním Děčíně.

„Do Děčína jsem zajel také tím Volkswagen broukem. Tehdy tam byla ještě ruská kasárna. Dole u svahu vede taková dlouhá cesta nahoru a tam byla závora. Já jsem tam vyjel, byl tam náklaďák, ten projel, tak já jsem tam za ním taky vjel. A tam nahoře u vchodu do hradu byla další závora. Ale to už mě poslali zpátky. Tehdy jsem byl poprvé v Děčíně. Jel jsem tam nahoru, nezajímala mě kasárna, chtěl jsem se tam jen podívat. Všechno bylo úplně zchátralé. Zato teď je to nádherné. Je opravdu velká radost, když můžete mít pocit, že místo, ke kterému máte vztah, nechátrá a nikdo ho neničí. Naopak, teď nastala doba, že si toho lidé váží a vědí, že děčínský zámek je nějakým způsobem identifikátorem celé oblasti.“

Najednou jsem byl Čech

Ze všech návštěv Československa se Friedrichovi von Thun nejsilněji vryla do paměti ta v srpnu 1968. Bydlel tehdy v Praze v hotelu Sokol a chodil hrát tenis na kurty na Cibulce, kde ho správce pan Martínek nechával hrát zadarmo, byl přeci „ve vlastním“.

„V roce 1968, když Rusové vtrhli do Prahy, jsem byl v Praze s kamarádem. Předtím jsem tam natáčel a měl jsem tam spoustu přátel a báječných přítelkyň. A byli jsme v noci venku a pak přiběhla jedna holka a brečela a říkala – jedou sem Rusové. A my jsme to nechápali. Vždyť jsou to vaši kamarádi, proč ten povyk? Tu noc jsem vůbec nevěděl, kde jsem. Snažili jsme se nějak najít cestu domů. Skončil jsem s přáteli v kavárně na Václavském náměstí. A pak šli kolem lidi s krvavou vlajkou a pod ní nějaká žena a zpívali hymnu. Kde domov můj, voda hučí po lučinách... Slyšeli jsme vysílání plzeňského rozhlasu a tam říkali: ‚Jsme okupovaní. Když teď zahrajeme hymnu, tak víte, co to znamená.‘ A to mě úplně dostalo. Najednou jsem byl Čech a cítil jsem s nimi solidaritu a chodil jsem po ulicích. Pak jsme stáli Na Příkopech, mladí Češi nám nabízeli cigarety...  Odehrávaly se tam šílené scény, plačící sovětští vojáci, mladí kluci, kteří ani nevěděli, co tam dělají. A ta hymna, panebože... 

A pak jsme přes ambasády zjišťovali, jak se dostat domů, jak se dostat ven. Všechny ukazatele byly překroucené, nevěděli jsme, jestli jsou hranice zavřené. Znal jsem jednu rodinu, kamarády a přítelkyni, ti říkali, že pojedou se mnou. Tak jsem vezl jednoho v kufru a nevěděl jsem, jak se dostat ven. Vjížděli jsme mezi tanky v kolonách se švýcarskou nebo rakouskou vlajkou, což byl pro mě neuvěřitelný zážitek. Lidé potřebovali baterie do přenosných rádií. Když jsem se vrátil domů do Mnichova, sbíral jsem baterie po všech obchodech. A přenosná rádia. A pak jsem zase jel na hranice, ale nevěděl jsem, jak je rozdat.“

Známá rodina, kterou Friedrich von Thun v citátu zmiňuje, byli Martínkovi. Osoba, kterou načerno vyvezl do emigrace, byl spřátelený správce tenisových kurtů na Cibulce. 

Pozitivní éra

Události roku 1989 přivítal Friedrich von Thun jako „konec negativní éry.“ Krátce se s bratrem zaobírali možností požádat si o restituce rodinného majetku, brzy to ale vzdali. On sám si je také vědom, že pociťuje výrazně slabší vztah k českým zemím než třeba jeho starší bratr Jaroslav či bratranec Thomas Thun.  

Friedrich von Thun je českému publiku známý především pro svoji roli v porevolučním seriálu Náhrdelník, kde si zahrál pražského Němce po boku Libuše Šafránkové či pro roli v kultovním filmu Schindlerův seznam. Dnes hraje nejvíc v Německu, žije v Mnichově. Přesto se považuje hlavně za Rakušana, a to nejen kvůli svému pasu, ale i kulturně. „ Je mi prostě blíž Stefan Zweig než Thomas Mann,“ říká. Spisovatel Stefan Zweig přitom pocházel z rodiny moravských Židů...