„Já musím říct, že mě [během komunismu] nepoškodilo nic. Protože školu jsem vystudovala bez problému, zaměstnání jsem si našla. Problém je ten, že dneska každý z nás ztrácí jistoty. Na těch jistotách to bylo... To bylo nejdůležitější, když někdo pracoval. Dneska se říká: ‚Srovnejte to s frontami na banány nebo na pomeranče. Dnes máte v každém krámě to, na co si vzpomenete. A můžete jezdit.‘ Na ježdění musíte mít ale pochopitelně peníze.“
„Náš otec se zhroutil po úmrtí matky, takže byl v důchodu a měl asi šest set korun měsíčně. Takže já jsem musela uživit dítě, chůvu, barák a ještě dědečka. Nebylo to šťastné období, přesto jsem to nějakým způsobem přežila. Měla jsem stejnou vizi jako paní profesorka, řekla jsem si: ‚Tady nemůžeš být, to je hrůza.‘“
„Dneska máme tolik bezdomovců a lidi vybírají koše, tak nepamatuju, že by něco takového bylo za války. Za války byly potravinové lístky a s těmi se nějak muselo vystačit. Nicméně my jsme měli to štěstí, že můj otec byl v Černém pivovaře a nekouřil, takže to, co ušetřil, tak jsme vozili těm rozsáhlým příbuzným a vždycky něco z těch potravin se přivezlo.“
Alena Thinius, rozená Roubíková, se narodila 20. března 1935. Její otec byl živnostník, vlastnil malou hospůdku v Praze. Alena Thinius měla kvůli svému původu problém dostat se na gymnázium a posléze i na vysokou školu. Přihlášku na lékařskou fakultu si ze strachu ani nepodala, ale nakonec byla přijata na Vysokou školu chemicko-technologickou a vystudovala obor plastické hmoty. Byla jednou z posledních studentek prof. Wichterleho před jeho propuštěním. Učila na gymnáziu a později pracovala v biochemické laboratoři, na úřadu bezpečnosti práce a v hydrometeorologickém ústavu, kde publikovala odborné články. Na ČVUT vystudovala postgraduálně obor automatizace a regulace. V 80. letech se vdala do Německa a musela se před odchodem vzdát veškerého majetku. Po několika letech se rozvedla a rozhodla se vrátit do Československa, to se jí však podařilo až po mnoha obtížích. Následující roky musela žít ve špatných podmínkách v malých pokojích bez sociálního zařízení nebo v garážích. Postupně se vracela ke své profesi i publikační činnosti. V roce 2016 žila v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
