Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Alena Thinius (* 1935)

• narozena 20. března 1935

• otec vlastnil v Praze malou hospůdku

• kvůli „buržoaznímu původu“ měla problémy s přijetím na vysokou školu

• vystudovala obor plastické hmoty na Vysoké škole chemicko-technologické

• studentka Otty Wichterleho

• v 80. letech se vdala do Německa, přišla o veškerý majetek

• po rozvodu se vrátila do Československa a musela žít ve špatných podmínkách

• v roce 2016 žila v Praze

Kvůli tomu, že její otec vlastnil malou hospůdku v Praze, si nemohla Alena Thinius splnit svůj sen – stát se lékařkou. Kvůli svému tzv. buržoaznímu původu se ani neodvážila podat přihlášku na medicínu, věděla, že by jí režim studium neumožnil. Nakonec se přes různé peripetie dostala na Vysokou školu chemicko-technologickou a stala se jednou z posledních studentek prof. Wichterleho před jeho propuštěním.

Vyrůstala jsem ve spořádané rodině

Alena Thinius, rozená Roubíková, se narodila 20. března 1935. Dětství prožila podle svých slov ve „velmi spořádané rodině“. Vyrůstala jako jedináček, její rodiče ji vedli ke všeobecnému rozvoji, občas jezdili na venkov nedaleko Pelhřimova, kde se učila jezdit na koni. Mimo jiné působila v Kühnově dětském sboru. 

Na válečná léta nemá mnoho vzpomínek, dobře si ale vybavuje fungování přídělového systému, který v Československu fungoval až do roku 1953. „Za války byly potravinové lístky a s těmi se nějak muselo vystačit. Nicméně my jsme měli to štěstí, že můj otec byl v Černém pivovaře a nekouřil, takže to, co ušetřil, tak jsme vozili těm rozsáhlým příbuzným a vždycky se odtamtud zase něco přivezlo,“ vypráví. Základní vzdělání započala v klášterní škole, kde strávila asi rok, než ji uzavřeli. Později nastoupila na jedenáctiletou střední školu (obdoba dnešního gymnázia) v pražské Michli.

Na medicínu jsem si netroufla dát přihlášku

Jejím snem bylo studium medicíny, po maturitě se ale nakonec rozhodla jinak – neměla totiž odvahu pokoušet se o přijetí, když byl její otec živnostníkem. „Nakonec jsem studovala chemii. Byla jsem jedna z posledních studentek pana profesora Wichterleho, který potom v tom roce, co jsem já promovala, dostal zákaz výuky z důvodu, že je kapitalistického původu,“ říká. Na Vysoké škole chemicko-technologické studovala plastické hmoty. Působení profesora Wichterleho na škole skončilo roku 1958. Ve vedení univerzity přibývali členové komunistické strany, kvůli čemuž se profesor často dostával do konfliktů a objevovalo se více jeho nepřátel. Když byl novým rektorem jmenován Vladimír Maděra, v rámci politické čistky vedení propustilo dne 31. srpna 1958 i Ottu Wichterleho. Poté získal vědecký azyl v Československé akademii věd, kde vládlo politicky liberálnější prostředí.[1]

Po promoci učila krátce na gymnáziu, posléze pracovala v biochemické laboratoři v nemocnici v Příbrami, kam denně dojížděla. Později získala díky známému práci na Úřadu bezpečnosti práce – schvalovala normy na léčiva. Na ČVUT postgraduálně vystudovala obor automatizace a regulace.

Měla jsem vizi, že to špatně dopadne

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 došlo ke změnám nejen politickým, ale i v jejím životě. Alena Thinius již měla čtyřletého syna, ve stejné době jí zemřela matka. „Náš otec se zhroutil po úmrtí matky, takže byl v důchodu a měl asi 600 korun měsíčně. Takže já jsem musela uživit dítě, chůvu, barák a ještě dědečka. Nebylo to šťastné období, přesto jsem to nějakým způsobem přežila,“ říká. Brzy ale získala práci v hydrometeorologickém ústavu, kde se se svými kolegy zabývala výzkumem znečištění ovzduší a také se věnovala publikační činnosti. Roku 1979 se provdala za Němce Helmuta Thiniuse a v roce 1980 se odstěhovala do Západního Německa, do obce Wettenberg. Aby tak mohla učinit, musela se vzdát veškerého majetku ve prospěch rodiny. 

Podle svých slov ale v Německu příliš šťastná nebyla – místní během chvíle většinou podle přízvuku poznali, že není Němkou a nepřijímali ji dobře. „Když jsem žádala, aby mě někdo zaměstnal, tak mi řekli, že můj manžel je právník a že mě může živit. Tak jsem se věnovala medicíně v Heidelbergu,“ popisuje. Ještě před pádem režimu se ale rozhodla, že se vrátí do Československa, už roku 1982 se rozvedla. „Neustále jsem psala do Československa prezidentovi, jestli se můžu vrátit. On mi odepsal, že se vrátit můžu, pokud si tady zajistím zaměstnání s bytem,“ říká. Přesto se do Prahy v dubnu 1987 vrátila a snažila se navázat na předchozí život, přičemž musela překonávat další těžkosti. Za 28 let práce v Československu jí byl vyměřen nízký důchod a přidělili jí pouze – jak sama říká – přístřešek. „Bydlela jsem na 12 metrech, vařila jsem na záchodě. Místo lednice jsem měla dvojí okno,“ popisuje. Na její jméno byl veden kontrarozvědný svazek s archivním číslem KR-747953 MV, z něhož vyplývá, že byla pod dohledem Státní bezpečnosti (StB) už při svých prvních návštěvách Československa po vystěhování do Německa. Po jejím návratu do Prahy zájem tajné policie neustal.[2]

Z obydlí v neutěšeném stavu ji nakonec vystěhovali a následujícího dva a půl roku žila v garážích. Využívala také služby charitativní společnosti Naděje. Postupně se vracela ke své profesi i publikační činnosti a napsala odbornou publikaci o aditivech v potravinách. Na základě svých vlastních zkušeností založila občanské sdružení na pomoc seniorům s podobným osudem. I přesto, co během komunismu prožila, si na život za minulého režimu nestěžuje. „Já musím říct, že mě nic nepoškodilo. Školu jsem vystudovala bez problému, zaměstnání jsem si našla. Problém je ten, že dneska každý z nás ztrácí jistoty. To bylo tehdy nejdůležitější, že jsme měli jistoty,“ uzavírá. V roce 2016 žila Alena Thinius v Praze.

 

[1] Otto Wichterle. Online. In: Wikipedia: the free encyclopedia. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2023. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Otto_Wichterle. [cit. 2023-11-24].

[2] Archiv bezpečnostních složek ČR