„Z vězení mě propustili 9. července 2008. Ale v Barmě mnoho politických vězňů - mnoho mých přátel - v den jejich propuštění propuštěno nebylo. Byli zadrženi jako na dočasné prodloužení. Já jsem měl to štěstí, že mě pustili. Nevím proč. Byl jsem hrozně šťastný a zároveň smutný. Kvůli sobě jsem byl šťastný, ale kvůli svým přátelům jsem šťastný nebyl. Pamatuji si, že ten den měli moji přátelé za mě velikou radost, ale zároveň plakali. Protože když jsem byl ve vězení, hodně jsem jim pomáhal, zejména s přežitím a jídlem. Vždycky jsem se snažil pro ně získat jídlo, a nejen jídlo, ale také učení, znalosti. Cítili, že když zůstanou se mnou, jsou více chráněni a ve větším pohodlí. Beze mě bude těžší ve vězení přežít. Svěřili se mi, řekli mi to. Byl jsem kvůli těm slovům moc smutný. Poté, co jsem byl propuštěn, tomu dokonce ani členové mé rodiny nevěřili. Přišla jen moje sestra, která čekala u vězeňské brány. Ale speciální agenti vojenského zpravodajství v civilu za mnou šli od vězeňské brány až ke mně domů. Denně, od rána až do noci - do jedenácti hodin, do půlnoci, klepali na dveře: 'Jsi tady, nebo ne?' Vždy se mě na to ptali. ,Ano, jsem tady. Proč? Můžete jít dovnitř a posadit se do mého pokoje pro hosty.' Někdy si tam sedli. Vždycky se mě snažili znervóznit. Vždycky se mě snažili pronásledovat. Vždycky mě sledovali, ať jsem dělal cokoli, vždycky to nahrávali a natáčeli nějaké filmy nebo něco podobného.“
„V roce 1989 mě zatkli a nezákonně zadržovali. A pak 25. května 1990 jsem nedostal žádnou šanci mít právníka, neměl jsem žádnou šanci na veřejnou popravu nebo něco podobného, žádný otevřený kód, velmi přísně tajný kód. Odsoudili mě k trestu smrti. Toho dne jsem byl ve vězení. Ale myslel jsem si: ‚Ach, rozsudek smrti. Selhal jsem. V něčem je to pro mě ale dobré. Protože lidé, my všichni, jsme smrtelní. Nevíme, kdy umřeme. Ale já mám štěstí - budu vědět, kdy umřu. Oběsí mě.“ Byl jsem šťastný. Sdílel jsem tyto pocity s ostatními a ostatní lidé se na na mě dívali tak zvláštně - jak můžu být šťastný? Mnoho lidí včetně členů mé rodiny bylo tak smutných. Moje maminka stále jen plakala. Ale já jsem to nevěděl. Během zadržení jsem neměl žádnou rodinnou návštěvu. Nebyl jsem s nikým v kontaktu, byl jsem velmi izolovaný. A pak jsem byl v cele smrti. Devět let jsem nemohl vidět měsíc ani slunce. Byl jsem připoután v železných řetězech, sedm let. Nemohl jsem být s nikým v kontaktu. Dostával jsem jen jídlo. Ale jejich jídlo bylo opravdu hrozné.“
„Do Barmy jsem šel tajně jako člen ABSDF (All Burma Student’s Democratic Front) a pokusil jsem se kontaktovat legální opoziční stranu, Národní ligu pro demokracii a další aktivistické skupiny. Ale v té době to byli aktivisté undergroundového hnutí, nebyli legální. Jedinou legální věcí byla Národní liga pro demokracii. Snažil jsem se je ale všechny kontaktovat a sdílel jsem naše informace s ostatními. Šlo o jedno ze setkání, poslední, a já jsem si myslel, že jsem v bezpečí. Ale bohužel jsem přišel do své základny, mého pokoje. A u brány domu mého strýce se ke mně přiblížilo několik aut a nejméně tři nebo čtyři desítky lidí v civilu, kteří se mě snažili vyhodit a pokusili se mě zatknout. Namířili mi zbraň na hlavu. Toho dne mě zatkli a hodně mučili. Přišel jsem o zuby. Toto nejsou moje zuby, většina z nich je umělých. Hodně mě mučili. Tuhle kost mi zlomili, tohle bylo zlomené a tohle také. Zatkli mě a nezákonně zadržovali několik týdnů. Nedostal jsem žádné jídlo, možná dva nebo tři dny. Byl jsem bez oblečení ve velké zimě a oni mi dali do cely krysy a nějaký hmyz a hady. Mučili mě. Snažili se mě přinutit k přiznání, že jsem se choval špatně, že jsem udělal chybu. Ale chtěli jen ta slova. Kdybych to řekl, znamenalo by to, že jsem zradil sám sebe. Musím být k sobě upřímný, musím si vážit sám sebe. Věřím, že ať jsem udělal cokoli, nebylo to špatné. Bylo to pro lidi, nejen pro mě, pro zemi.“
Linn Thant se narodil 14. března 1969 ve střední Barmě ve městě Meiktila. Vyrůstal v zemi zničené občanskou válkou pod vojenskou vládou. Dědeček Brit ho učil o křesťanské kultuře a otec zase o politice. Už v šestnácti letech studoval stavební inženýrství na vysoké škole a zároveň učil stejně staré studenty. Při celostátních protestech v roce 1988 se stal jedním z vůdců studentské organizace. Po vojenském převratu se skrýval, ale za rok byl zatčen, vězněn a mučen na základně vojenské zpravodajské služby. V neveřejném procesu 25. května 1990 nad ním tři vojenští důstojníci vynesli rozsudek smrti. Ve vězení Insein čekal tři roky na popravu, než mu změnili trest na dvacet let odnětí svobody. Byl vězněný v malé cele bez denního světla, spoutaný řetězy v naprosté izolaci až do roku 1997, kdy ho přesunuli do jiného vězení. Po uplynutí trestu ho 9. července 2008 propustili na svobodu. Odešel do Thajska, kde působil jako novinář v exilovém médiu. V roce 2011 se zúčastnil konference Forum 2000 na pozvání Václava Havla. Od České republiky získal azyl a dále žil v Thajsku, než zde v roce 2014 došlo ke státnímu převratu. Přestěhoval se do Prahy, kde v současnosti žije, živí se jako učitel a publikuje v Deníku Referendum. Ve vzdělání vidí cestu k politické změně v Barmě, a tak se během studií, ve vězení i po propuštění věnoval výuce a snažil se předávat své životní zkušenosti.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
