Albína Tesařová (* 1911  †︎ 2001)

Albína Tesařová

 

„Skautům bych přála klid, jaký jsme mívali my, k prožívání života.“

 

Albína Tesařová se narodila roku 1911. Vyrůstala v Hradci Králové, kde navštěvovala blíže neurčenou organizaci, kterou označuje jako DPJ, díky které poznala asi v patnácti letech skauty – „jako zvídavé dítě jsem musela všechno ochutnat.“ Na čas odešla do Prahy za prací – živila se jako fotografka retušérka, později jako asistentka fotografa. Zpátky do Hradce se vrátila kvůli svému budoucímu manželovi Bédovi i kvůli nemoci tatínka. Po otcově smrti odložila o rok plánovanou svatbu, vdala se v roce 1935. Rok po svatbě přišel na svět syn Béda, o dvě léta později další syn Jarka, ve válečných letech se věnovala hlavně rodině.

 

 

Cesta ke skautské vedoucí

 

Skauting byl Albíně Tesařové sympatický, proto po válce přihlásila své syny mezi vlčata (neboli mladší skauty), která se scházeli blízko jejich bydliště. Jednou po návratu synů domů ze schůzky z jejich vyprávění zjistila, že nepřišel žádný vedoucí, a tak si dělali u dřevěného skautského domu ohníček. Měla obavy, aby další podobná akce neskončila špatně, a upozornila na situaci na schůzi rodičů. Jako odpověď dostala nabídku stát se sama vedoucí. „Já jsem se vzpouzela, že tomu nerozumím, že nemám žádné zkušenosti.“ Přes počáteční obavy přijala, s vedením vlčat se postupně seznamovala, v roce 1946 absolvovala vlčáckou lesní školu v Nejepíně. Bylo to náročné, téměř celých 14 dní tam propršelo. „Už jsme neměli vůbec kde co sušit… Já jsem chodila stále bosa, protože všechno bylo mokré.“

 

 

První tábor

 

Na lesní školu plynule navázal také čtrnáctidenní tábor pro vlčata. Tábora se účastnila celá rodina – synové jako vlčata, manžel Béda se staral o zásobování a působil jako hospodář. Vybavení zajistila armáda, měli tam i dokonce koně, se kterým se jezdilo nakupovat. Tábor přinesl různé zážitky: v potoce žili raci, vlčata se vozila po vodě v neckách, v jednom stanu vyrostl krásný hřib. Taky zažili setkání s liškou: „Přišel Jan Hrabě, nebo jak se jmenoval, to už nevím, že potřebujou chytit lišku, která tam řádí. Tak samozřejmě vlčata zase šťastná, tak šli do lesa, i skauti. Tak šli lovit. Bohužel pak přišli, ale nebyla liška, bylo lišče, mladou chytli. No tak oni ji zastřelili a hoši si ji přinesli do tábora. Taky to tam mám vyfocený.“

 

Albína Tesařová tam také získala přezdívku, což bylo spojeno s malým rituálem – ostatní ji v neckách přinesli k rybníku a pustili po vodě. A díky tradici dávat přezdívky podle Kiplingovy Knihy džunglí dostala přezdívku Akelína. Jen konce tábora se nemohla zúčastnit, protože si poranila nohu.a musela na ošetření.

 

 

Vedoucí vlčat

 

Na podzim téhož roku složila vůdcovskou zkoušku a začala vést smečku vlčat. Setkala se také se světovou náčelní skautek (manželkou zakladatele skautingu Roberta Baden-Powella) lady Olave Baden-Powell, která navštívila hradecké středisko. Světová náčelní vlčatům zapsala do kroniky povzbuzující slova.

Poprvé vedla samostatně tábor v roce 1947 ve Vysokých Žibřidovicích pod Kralickým Sněžníkem, následující tábor byl v Pěčíně v Orlických horách. Roku 1948 působila také jako instruktorka na vlčácké lesní škole určené vedoucím vlčat. „No já jsem teda zvyklá, když jsem něco dělala, tak jsem to dělala poctivě, bez nároků na chválu.“ Další tábor – opět pod Kralickým Sněžníkem – byl pak na dlouhou dobu poslední. K vlastním synům se na táboře chovala Akelína jako k jiným vlčatům; kluci ji oslovovali přezdívkou, což se pak po návratu domů museli zase odnaučit. K největším zážitkům patří zaseknutá vlajka na stožáru, kam jeden ze skautů musel vyšplhat, nebo používání polního telefonu, hodně se také věnovali rukodělným činnostem.

 

 

Další obnovení Junáka

 

Po obnovení Junáka roku 1968 se Albína Tesařová opět stala vedoucí vlčat a v létě pořádala tábor na tradičním místě ve Vysokých Žibřidovicích, tábora se účastnila i její snacha. Během následujícího roku předala vedení a následující dva roky jezdila na tábory v roli kuchařky. Jeden z těchto táborů se konal ve Svratce.

 

Po roce 1989 se opět zapojila do skautského dění, byla přijata do Svojsíkova oddílu a byla aktivní členkou Klubu oldskautů 6. střediska v Hradci Králové, pravidelně se účastnila jeho činnosti. Byla také čestnou členkou klubu prvního střediska hradeckých skautů, ráda navštěvovala tábory.

 

Sestra Akelína zemřela v únoru 2001 ve věku nedožitých devadesáti let. 

 

 

Nahrávku dal k dispozici Petr Náhlovský (natočil Milan Skácel, rozhovor vedl Zdeněk Šandera), příběh zpracovala Barbora Váchová.