„No a potom jsme měli ještě jeden příběh, to bylo taky v Nejepíně. Přišel Jan Hrabě, nebo jak se jmenoval, to už nevím, že potřebujou chytit lišku, která tam řádí. Tak samozřejmě vlčata zase šťastná, tak šli do lesa, i skauti. Tak šli lovit. Bohužel pak přišli, ale nebyla liška, bylo lišče, mladou chytli. No tak oni ji zastřelili a hoši si ji přinesli do tábora. Taky to tam mám vyfocený.“
„Najednou se na mě umluvili, což já jsem netušila, sebrali necky a já už nevím jakým štylem mě tam vylákali do těch necek, já myslela, že dělají nějakou legraci. No a nesli mě, udělali to jako pohřební průvod. Béda malej se tam zúčastňoval, ale Jarda z toho dostal šok a začal šíleně plakat a utíkal do lesa.“ - „To byl tvůj mladší syn?“ - „No, von se bál, že mě jdou utopit. S neckami mě přinesli k rybníku, spustili mě do vody, strčili do mě a nechali mě plavat. Já jsem se musela odtamtud dostat, připlavala jsem zpátky a tam mě pokřtili na sestru Akelínu.“
Tazatel: „A právě na tenhle tábor přišli tvoji kluci, v pětačtyřicátém roce?“- „Mně se to hrozně líbilo a byli hrozně šťastní, že jedou na tábor.“ Tazatel: „Tys tam za nima někdy jezdila?“- „Akorát jednou…“ Tazatel: „Já se jenom ptám.“- „Já jsem nechtěla tohlecto využívat, abych to nerušila pro druhé děti.“ Tazatel: „To je jasný.“ - „Taky jsem potom v Nejepíně, když tam byl tábor, tak první bylo, že jsem si hochy zavolala a řekla jsem: ,Tak podívejte: teď jsem vaše vedoucí, vy jste tady vlčata. Vy mě musíte poslouchat jako každý vlče, do stanu žádný chození, to si nepřeju, abyste ke mně chodili, aby neřekli, no jo, on tady má maminku, tak si může dovolit. Jako každý druhý vlče se budete ke mně chovat. A (jsem) sestra Akelína.‛“
Albína Tesařová, zvaná Akelína, se narodila v roce 1911 a vyrůstala v Hradci Králové. Když jí bylo asi patnáct let, dostala se přes jinou organizaci ke skautingu. Pracovala jako fotografická laborantka, za prací odešla na čas do Prahy, poté žila opět v Hradci Králové. Vdala se, měla dva syny. V době obnovení činnosti Junáka po druhé světové válce přihlásila syny mezi vlčata, a protože byl nedostatek vedoucích, zapojila se sama v této roli. V roce 1946 se zúčastnila vlčácké lesní školy, na podzim téhož roku složila vůdcovskou zkoušku. Byla též představena světové náčelní lady Olave Baden-Powell během její návštěvy v Československu. Působila jako vůdkyně smečky vlčat, vedla tábory, byla instruktorkou vlčácké lesní školy až do zákazu Junáka roku 1950. V letech druhé obnovy Junáka (1968-1970) se opět zapojila jako vůdkyně vlčat, v této době také vedení předala. Od roku 1989 byla aktivní členkou Klubu oldskautů 6. střediska v Hradci Králové a byla přijata do Svojsíkova oddílu. Zemřela roku 2001.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
