Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Teplý (* 1923  †︎ 2020)

• narozen 27. dubna 1923 v obci Křižánky

• vyučen pilníkářem, Křižánky byly centrem tohoto řemesla

• v roce 1942 totálně nasazen do Jihlavy na výrobu pilníků

• od roku 1952 budoval pobočku firmy Tona Jihlava v Havlíčkově Brodě

• v 60. letech zbaven vedoucího místa kvůli svým názorům

• za totality se netajil svou vírou v Boha a odmítal nabídky na vstup do KSČ

• zemřel v roce 2020

Jaroslav Teplý celý život zasvětil výrobě pilníků. Podstatné pro něj bylo poctivě pracovat a žít ve víře v Boha. Jenže právě kvůli své zásadovosti měl od počátku 50. let neustálé potíže.

Narodil se 27. dubna 1923 v obci Křižánky na Vysočině. Vesnici označuje za nejkrásnější místo na světě, protože v ní prožil krásné dětství. Jeho matka byla vdova, muž jí padl v první světové válce. Zůstala sama se dvěma dcerami. Vdala se však podruhé a v tomto svazku se jí narodil Jaroslav, jeho bratr a sestra. Jejich otec byl pilníkář. Toto řemeslo bylo v Křižánkách rozšířené, pilníkář tam byl téměř v každé druhé chalupě. Po odbornících na výrobu pilníků a rašplí byla v 30. a 40. letech velká poptávka. Znamenalo to, že rodina Teplých si na tehdejší poměry žila dobře. Měli pěknou chalupu, matka byla doma a starala se o děti. „Maminka byla velmi laskavá a otec zásadový. Velmi jsem si ho vážil. Právě v rodině jsem získal hodnoty důležité pro život: skromnost, pracovitost a houževnatost,“ vysvětluje Jaroslav Teplý.

Spolu s nimi žila i stará paní, tchyně jeho matky, maminka jejího prvního zesnulého muže. „Byla ohnutá až k zemi, bábinka jsme jí říkali. Jak pro matku, tak pro otce byla vlastně cizí, protože to byla matka prvního manžela maminky, ale měli jsme ji velmi rádi a všichni se k ní chovali pěkně. Když jsem šel do učení, dala mi na dvě košile a na kalhoty. Košile tehdy stála dvacet pět korun, kalhoty padesát. A bábinka dostávala padesát korun rentu,“ vypráví.

Od Jaroslavova dětství bylo jasné, že z něj i jeho bratra také budou pilníkáři. Sice by raději studoval, ale jeho přání rodina nevyslyšela. Být pilníkářem tehdy byla záruka slušné životní úrovně, a tak otec trval na tom, aby i on pokračoval v tomto řemesle.

Nacista řekl: Půjdete do Jihlavy

Když se vyučil, pracoval podle přání otce spolu s bratrem na výrobě pilníků. V roce 1942 přijeli do Křižánek Němci z továrny na výrobu pilníků v Jihlavě. Měli málo pracovníků, protože němečtí dělníci museli odejít bojovat na frontu. Hledali proto pilníkáře na jejich místa, kde se dalo. Pilníky tehdy byly velmi žádaný nástroj, poptávka po nich byla velká. Několik vyučených odborníků v tomto oboru němečtí náboráři našli ve firmě židovského majitele. Jeho fabriku zavřeli, majitele poslali do koncentračního tábora a dělníci dostali příkaz přesunout se do Jihlavy. Stejný příkaz dostal i Jaroslav a další vyučení mladíci z Křižánek.

„Přijel ředitel fabriky z Jihlavy, Němec s tlumočníkem,“ vzpomíná. „Docela slušně nás s bratrem přesvědčovali, abychom šli do Jihlavy. Načež já jsem si, když s námi takhle mluvili, tak já jsem na jeho klopě uviděl hákový kříž. Takhle jsem drbnul do bráchy, který stál vedle mě a říkám: ‚Člověče, vždyť je to nacista.‘ No, a to přemlouvání pak trvalo dvě minuty: Buďto půjdete do Jihlavy, nebo půjdete do rajchu. A to byly čtyři dny po zavraždění Heydricha. Tak nezbývalo než prostě mu kývnout na to, že půjdeme do Jihlavy.“

V devatenácti odborníkem

Odjel tam s partou dalších mladých pilníkářů. Hned po příjezdu se už na nádraží vyskytl problém. Jeden z nich neměl doklady. A to v době těsně po atentátu na říšského protektora Heydricha často znamenalo rozsudek smrti. „Kdo neměl doklady, byl okamžitě zastřelený, bez soudu. Tehdy v novinách vycházely seznamy lidí, kteří byli z nějakých důvodů popraveni. A ten kamarád neměl nic. Tak nás hned sebrali. My ho nechtěli opustit,“ 
vypráví.

Měli obrovské štěstí. Vysvětlili německým vojákům, že jedou pracovat, a přesvědčili je, aby zavolali do obce, ze které chlapec pocházel. Tam na četnické stanici někdo zvedl telefon a potvrdil, že mladíka zná. Zaručil se za něj. Díky tomu dotyčný dostal od vojáků provizorní doklad totožnosti a všichni se konečně dostavili do továrny, kam měli nastoupit.

„Měli jsme dělat na strojích, které tam byly. Takže jsem se hodně naučil. Každá doba dokáže donést svá pozitiva. Vyrostl jsem vlastně v odborníka. V devatenácti jsem znal všechny operace potřebné při výrobě pilníků,“ vzpomíná. Byla to ovšem velmi těžká práce. Dvanáctihodinové směny, přísný dozor německých vojáků, denně jen jedno jídlo. Dřel tam dva a půl roku.

Němci se chovali jako nadlidi

Domů se dostal výjimečně. O tom, co se tam dělo, věděl jen z doslechu. Byl však obeznámen s tím, že se v okolních lesích skrývali partyzáni, i s tím, že dívka Libuše, do které byl zamilován, jim tajně vozila jídlo. Věděl také, že v nedaleké Svratce byla německá posádka. Když se dozvěděl, že se válka chýlí ke konci a ruští vojáci už osvobozují části země, rozhodl se z Jihlavy odjet domů. Bál se, že pokud se fronta dostane do Křižánek, může tam dojít k bojům. Chtěl být se svými blízkými. A tak z továrny utekl. Jednou šel ze Svratky asi pět kilometrů pěšky do Křižánek, když mu v lese zastoupili cestu němečtí vojáci.

„Čtyři kluci, kteří asi utekli z fronty. Plně ozbrojení, s kulomety. Já jsem uměl německy. Měli hlad. Tak jsem je vzal a v Křižánkách jim dal jídlo,“ vzpomíná.

Zároveň uvádí, že měl vůči Němcům velkou averzi, protože často v Jihlavě viděl, jak se k lidem chovali povýšeně a arogantně: „Chovali se k nám jako nadlidi. Vzpomínám si, jak šel průvod Hitlerjugend. V čele měli prapor. Kamarád šel proti nim a nesmekl čepici. Tak jeden člen vyskočil, srazil ho k zemi a dal mu pohlavek.“

Nakonec osvobození přečkal v Křižánkách bez úhony. A přestože Němce neměl rád, paradoxně mu jich začalo být líto, když po válce začaly jejich odsuny. „Vymykalo se to lidskosti. Každá válka je hnus, stejně jako každá ideologie, která nerespektuje lidskost. Já jsem celý život uznával dvě hodnoty: Stát a společnost křesťanů. Celý můj život se odvíjel od toho, že jsem od mládí četl Bibli a čtu ji dodnes. Moje krédo je jasné: Být na světě užitečný, ne jen vydělávat peníze,“ vysvětluje.

Neměl jsem ani na známku na dopis

Jenže s vírou v Boha se po válce v době sílící moci komunistů moc dobře nežilo. Musel narukovat na povinnou vojenskou službu. Setkal se tam s arogantními důstojníky, kteří za války sloužili ve vládním vojsku. „Byli to lidé nevalných morálních kvalit, kteří vlastně sloužili Hitlerovi. A ti nám teď dělali důstojníky,“ připomíná. Právě na vojně se poprvé setkal s nabídkou, aby vstoupil do komunistické strany. Odmítl. Sloužil u topografů, plnil si své povinnosti, přesto nedostával žádné hodnosti. Naopak se dostával do problémů. Shrnuje to slovy: „Nesnesu nespravedlnost. Navážel jsem se tedy do věcí, do kterých mně nic nebylo, jenže jsem je nemohl přejít.“

Byl na vojně často překládán z místa na místo. Sloužil ve Vyškově, v Rousínově, v Olomouci, v Příbrami, v Praze. Zatímco jeho kolegové byli povýšeni, on dostal hodnost svobodníka až dva týdny před odchodem do civilu. „Potřeboval jsem tu hodnost jen kvůli tomu, abych měl větší gáži. Vždyť já neměl ani na známku, abych své holce napsal dopis. To mi vadilo. Jinak mi to bylo jedno,“ vysvětluje.

Při síle ho drželo především vědomí, že doma na něj čekala jeho milá Libuše. V roce 1948 měli svatbu.

Do fabriky museli i krejčí a cukráři

Po návratu z vojny začal pracovat jako pilníkář v továrně Tona Jihlava. Budoval se však její závod v Havlíčkově Brodě. Tak tam nastoupil. „Tam se začal projevovat násilný způsob budování, který KSČ zaváděla,“ říká. Do továrny byli posílání lidé, kteří neměli v oboru žádné zkušenosti. Například synové sedláků. „Přivedli je i s rodiči na dvůr. Nic nebylo připravené. Já byl tehdy místopředseda závodního výboru, předseda byl na vojenském cvičení. Bylo deset hodin, oni tam stáli. Já je viděl od mašiny, tak jdu za ředitelem a ptám se ho, co to je. On řekl: ‚Tak se jich ujmi.‘ Protože on byl bezradný taky. A tak se ze mě stal instruktor učňů,“ vzpomíná.

Byl svědkem toho, jak komunisté do továrny přivedli řádové sestry z kláštera, a ty pod jejich dozorem musely pracovat ve výrobě šroubů. Obraz, kdy ženy v oblečení řádových sester pracovaly u strojů a přitom je hlídali milicionáři se zbraněmi, se mu vryl do paměti tak, že na něj nikdy nezapomněl. Označuje ho za ukázku, jak silně dokázali komunisté lidi ponižovat.

Byl rok 1952, na Vysočině se zabavovaly statky sedlákům a lidé z nich byli násilně posíláni na práci do nově budované továrny. „Byli tam nadirigováni krejčí, cukráři. My do toho zápasili se stavbou strojů, aby se to vůbec hnulo kupředu,“ říká.

Do práce přicházel na šestou hodinu ráno, domů se vracel v osm večer. A přestože se podle své víry a zásad snažil poctivě pracovat, čím dál více vnímal, jak komunisté na vrcholu moci ničí životy lidí: „Měl jsem přítele pilníkáře, který zaměstnával přes čtyřicet lidí. Znárodnili mu nejen fabriku, ale vzali mu i byt a auto. Přijel do Havlíčkova Brodu jen s kuframa. Byl to krásný člověk, charakterově na úrovni, vedli jsme spolu dlouhé rozhovory. Tak se to tehdy dělalo. Násilím. Měl jsem tam i sedláka, kterého taky vystěhovali jen s kufrem. Nesměl zůstat ve žďárským okrese, tak musel do Havlíčkova Brodu.“

Ničení živnostníků mělo za následek, že dříve tolik rozšířená profese pilníkář v jeho rodných Křižánkách v podstatě zanikla. Obec se v 50. letech postupně vylidnila, zmizel z ní dřívější společenský život, lidé museli za prací do továren.

Z vedoucího brusičem

Jaroslav Teplý se vypracoval z dělníka přes vrchního mistra až do pozice vedoucího výroby třech závodů. Přišel rok 1968, okupace sovětskými vojsky. A pak prověrky, při kterých lidé ve vedoucích pozicích v různých oborech museli vyjádřit svůj souhlas s okupací. Nevyjádřil. K tomu opakovaně odmítal nabídky na vstup do KSČ a netajil se vírou v Boha. Bylo mu oznámeno, že vedoucí funkci už dál nemůže zastávat. Dostal nižší pozici s nižším platem. Sám poté požádal, aby se mohl vrátit přímo do výroby a znovu dělat u strojů. Poslali ho do oddělení s nejtěžší prací, do brusírny. Souhlasil a vrátil se k tomu, s čím začínal.

Říká, že nikdy k nikomu nechoval nepřátelství. Když mu někdo ubližoval, buďto si to s ním vyřídil, nebo se mu vyhýbal. „Jsme tady na světě jen omezenou dobu od narození do smrti a ten život bychom měli vyplnit v souladu s Masarykovými slovy: ‚Žij pod zorným úhlem věčnosti.‘ My tady jsme, ale nad námi je někdo, kdo je daleko víc a koho třeba v jeho velikosti a moci neumíme pochopit. Ale máme mu věřit. A já mu věřím,“ shrnuje svůj životní postoj.