„Když souhlasili, že se musíme vrátit, naši starší, kteří se o nás starali na Slovensku v Považské, když oni souhlasili, že se musíme vrátit, protože rodiče, ti nás potřebují. Takže jedna bílá paní, nepamatuji si vesnici, tak se rozhodla, že prostě uteče, adoptuje, prostě zajme svého syna, protože mu říkala její syn. Ukradla tedy chlapce a utekla s ním. Takže lidé ji hledali na Slovensku, hledala ji československá vláda. Takže... jako... Skončíme v Prachaticích a říkají, že se musíme vrátit, protože bez toho kluka nemůžeme odejít. Takže se musíme vrátit do Motelu FIM. Když jsme tu zprávu slyšeli, byli jsme šťastní. Protože jsme byli skoro na cestě zpátky do Německa do Frankfurtu. A když jsme dostali zprávu, že se musíme vrátit do Považské, všichni byli rádi. Byli jsme za to rádi. A tomu chlapci jsme říkali, že je hrdina. Protože on je ten, kdo nás vrátil zpět do motelu FIM.“
And who was the boy?
Mwenga. His name is Mwenga. Yeah. It’s only since then I’ve never seen that boy. OK, so then we went back to Motel FIM, we stayed there, we wait until maybe two to three days. Then they got the woman and they go the boy. The brought the boy in Motel FIM. So life came back to normal, so they give us two months again to stay.”
„Lukáši, cítil jsem se jako, kde to jsem? Kde jsem? Kam jdu a OK, tohle je Namibie, OK. Ale prostředí Namibie a prostředí Česka je trochu rozdílné a já jsem byl jako v horké zemi. Takže jsem moc spokojený nebyl. Protože moje vize, moje mysl byla zpátky v Evropě. Dokonce i když jsem poprvé spal v Namibii a probudil jsem se, myslel jsem, že spím v Motelu FIM. Když jsem se probudil právě v té posteli, kontroloval jsem: ‚Jsem v Namibii? Páni. Co je to vůbec za místo?‘ Nebylo mi to příjemné. To ne. Od té doby, co jsem přišel, mi nebylo dobře. Ale od té doby, co jsem se svými přáteli, jsem se svými bratry přáteli, protože jim říkám moji bratři, byl jsem víc v pořádku, protože umíme mluvit slovensky, můžeme sdílet příběhy Evropy. Byl to druhý den, třetí den a měsíc a bylo to v pořádku, protože jsme stále měli vzpomínky. Protože je to nové. Je to ještě čerstvé. To jo. Bylo to tak."
Nekongo Michael Teophelus se narodil 6. června 1979 v tranzitním uprchlickém táboře Lubango, jednom z táborů revolučního hnutí SWAPO. Hnutí bojovalo za nezávislost Namibie na Jihoafrické republice (JAR). První roky prožil v táboře Kwanza-Sul, povětšinou bez rodičů, v péči vychovatelek a cizích lidí. Jako desetiletý byl vybrán do skupiny 63 namibijských dětí z exilu, které byly v září 1989 vyslány do Československa v rámci internacionální pomoci marxistickému hnutí SWAPO zeměmi bývalého sovětského bloku. Až do září roku 1991 žil v motelu Fim ve slovenské Považské Bystrici. Poté byla skupina namibijských dětí společně s tou, která pobývala od roku 1985 v Čechách, repatriována do Namibie. Následující rok strávil v internátní škole v obci Usakos, kde se navrátivší děti snažili integrovat do namibijské společnosti. Od návratu do vlasti žije na chudším severu země. Vystudoval střední školu, následně byl úspěšným hráčem druhé namibijské fotbalové ligy. V roce 2022 pracoval jako dělník na bramborové farmě u namibijského města Tsumeb. Byl svobodný, měl čtyři děti.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
