Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Nekongo Michael Teophelus (* 1979)

• was born on June 6, 1979 in the transit camp for Namibian refugees Lubango, Angola

• spent his early childhood in the Angolan refugee camp Kwanza-Sul

• as part of a group of 63 Namibian children, he flew to Czechoslovakia for education in 1989

• between 1989 and 1991 he lived in Považská Bystrica in Motel Fim

• in September 1991 he was repatriated to Namibia

• spent the following year in a boarding school for returning children in Usakos

• was a successful player in the Namibian Second Football League

• in 2022 he worked as a laborer on a potato farm near the city of Tsumeb

„Oni byli moje skutečná rodina. Bez nich bych nebyl tím, kým dnes jsem,“ říká posmutněle Nekongo Michael Teophelus, namibijský zemědělský dělník, který prožil tři celé roky v Považské Bystrici na Slovensku. Má na mysli slovenskou rodinu, s níž během pobytu trávil množství volného času a poznal v ní poprvé skutečný rodinný život, který z Angoly, kde se narodil, neznal.

Byl součástí skupiny 63 namibijských dětí, které byly v září 1989 vyslány do Československa v rámci internacionální pomoci marxistickému hnutí SWAPO. To tehdy bojovalo za nezávislost Namibie na Jihoafrické republice. Skupina následovala skupinu 56 dětí, která od roku 1985 pobývala v českých Bartošovicích a Prachaticích. S nuceným odjezdem v září 1991 z Československa, které začal vnímat jako svůj domov, se dodnes nesmířil.

Pokud je v Angole osamocené děcko, vždycky se ho někdo ujme

Nekongo Michael Teophelus se narodil 6. června 1979 v tranzitním uprchlickém táboře Lubango v Angole. Právě do Angoly odešli jeho rodiče, aby se připojili k revolučnímu hnutí SWAPO a bojovali za nezávislost Namibie na JAR. V táboře Lubango se však příliš nezdržel, vyrostl v jiném jihoangolském táboře pro namibijské civilisty – Kwanza-Sul.

Na své dětství v tomto prostředí vzpomíná rád. Bylo obdobím nikdy nekončících her a dobrodružství s vrstevníky. „Se svými rodiči jsem nebyl v podstatě nikdy. Ženy, které se o mě staraly, se neustále střídaly.“ Vzpomíná si na cizí ženu, v jejímž domě vyrůstal spolu s její dcerou. „Prostě se mě ujala. V Angole, pokud je někde osamocené děcko, vždycky se ho někdo ujme. Tehdy se to takhle dělalo, když byly matky ve válce.“

Tábor vnímal přirozeně jako vesnici a množství dětí, které byly jako on v podstatě bez rodičů, jako sourozence. Matka, která byla vojačka, ho občas v táboře Kwanza-Sul navštěvovala, Nekongo ji jako matku však nevnímal. Pečovaly o něj přidělené vychovatelky. „Matka mě mlátila, přivazovala mě ke stromu, “ vzpomíná se smutkem v hlase. Žil s ní jen krátce, před odletem do Československa, v táboře „Vienna“ u Luandy.

Později byl kvůli školní docházce přesunut do tábora Ndalatando. Ten byl podle jeho vzpomínek obklopen zdmi a vystavěný v lese. „Všechno kolem bylo zelené jako v pralese. Kvůli hadům a zvířatům to bylo nebezpečné místo. Nesměli jsme proto nikam chodit sami.“ Děti se podle něj ve škole učily angličtinu, portugalštinu, matematiku, tělocvik a další základní předměty. Učily je také o situaci, proč se nacházejí v táborech v exilu, učitelé jim vysvětlovali politickou situaci. Už malé děti byly současně cvičeny v tom, co dělat v případě útoku. Měly naskákat do zákopů nebo hlavou k zemi a krýt si ji.

Bydlí běloši v tak malých domech?

V tranzitním táboře u Luandy, kde dočasně bydlel se svou matkou, potkal další děti, které byly vybrány pro pobyt v Československu. Některé z nich znal už z předchozích táborů. Podstoupily zdravotní prohlídky, vyfotili je za účelem vystavení pasu a další potřebné dokumentace. Děti podle něj přesně nevěděly, kam a proč jedou. Ale těšily se. Bylo to dobrodružství.

„Všichni jsme se radovali, že budeme mít lepší život.“ V den odletu se podle Nekonga na letišti v Luandě shromáždilo několik set dětí. Z nich postupně vyvolávali jednotlivce, kteří byli definitivně vybráni. Nakonec jich odjíždělo 63. Domnívá se, že on byl vybrán proto, že byl sirotek, otec zemřel v boji. „Dodnes nevíme, proč vybrali zrovna nás. Nikdy nám to nevysvětlili.“ Nekongovi bylo v době odletu deset let.

„Celou noc jsem nespal,“ vzpomíná Nekongo na svůj první let v životě. Seděl tehdy s jedním z nejmladších chlapců ze skupiny. „Ten na mě najednou volal: ‚Nekongo, koukej na ty malé mravence!‘ A já jsem se podíval a byly to domy. On se divil, jak se můžou lidé do tak malých domů vejít! ‚Běloši bydlí v tak malých domech?‘ ptal se,“ směje se Nekongo.

A rudý nápis zářil do dálky

„Prostředí a počasí byly v Bratislavě jiné. Bylo ráno, byla zima a zataženo, také vzduch jinak voněl. Cítil jsem se jako na jiné planetě,“ vybavuje si první pocity po přistání na Slovensku Nekongo. Před letištěm na ně už čekaly autobusy, které je odvezly do Považské Bystrice. Chlapci a dívky v autobusech zpívali a tipovali, ve kterém domě cestou asi budou bydlet. „Byli jsme šťastní.“

Cílovou destinací byl Motel Fim kus za městem u lesů, kde bylo rozhodnuto, že budou děti ubytované. „Byl to takový dřevěný motel. Měl na sobě velký nápis MOTEL FIM, který v noci zářil rudě do dálky,“ popisuje svůj nový domov na okraji Považské Bystrice Nekongo. Motel byl kousek za městem, na kopci, a měl podle něj tři podlaží. V suterénu byla herna a ordinace, v dalších byly pokoje, recepce a kuchyně.

V motelu na ně čekal početný místní personál a pedagogický sbor. Po příjezdu děti zamířily do koupelny, kde je vychovatelky umyly a daly jim nové oblečení. „Pak jsme se šli všichni najíst.“ První jídlo na Slovensku si pamatuje dodnes – kuřecí rizoto. „Stalo se z něj mé nejoblíbenější jídlo.“ Vychovatelky byly vyjukané, protože černošské děti nikdy neviděly. „Měly z nás radost.“ Kvůli jazykové bariéře a odlišné kultuře zpočátku docházelo k určitým nedorozuměním. Děti si obtížně zvykaly na nastavená pravidla. Musely si také zvyknout na moderní vybavení, které z Angoly neznaly.

Nejdřív se naučit slovensky

Děti byly rozdělené do šesti skupin podle věku. Skupiny kopírovaly rozdělení do tříd, v nichž se pak děti každý všední den vzdělávaly. Do skupin se děti řadily každé všední ráno při nástupu. Někdy během něj zpívaly namibijskou a československou hymnu. Učitelé pak měli různá hlášení o tom, co je ten den čeká, a pak skupiny své učitele následovaly do tříd, které byly v dřevěných chatkách mimo hlavní budovu. Byly vybavené jako klasické třídy tabulí a lavicemi.

Prioritou od počátku bylo, aby se děti naučily slovenský jazyk, v němž měla probíhat kompletně další výuka. „Učili nás z malých knížek s abecedou. Učili jsme se kreslením, skládali jsme slova, učili jsme se zdravit,“ vybavuje si Nekongo. Od momentu, kdy začala probíhat klasická výuka, se děti učily běžné předměty podle československých osnov, s drobnými úpravami. Děti a učitelé s vychovatelkami se zpočátku logicky potýkali s neporozuměním pokynům a bariérám ve vzájemné komunikaci. To se snažil řešit ředitel školy, který trochu uměl anglicky a občas tlumočil.

Denní rytmus byl podle Nekonga v průběhu školních dní vždy stejný. Po budíčku si děti šly spolu s nástupem zacvičit, poté se umyly, vyčistily zuby, následovala snídaně a po ní vyučování. Po vyučování byl organizovaný program, buď vycházky, nebo sportovní aktivity, případně program ve společenské místnosti. Po večeři pak děti sledovaly televizi. Režim se měnil v pátek odpoledne a během víkendu, kdy si většinu dětí vyzvedávaly slovenské rodiny a odvážely je k sobě domů až do neděle.

Fotbal jako prostředek komunikace

Nekongo se po příjezdu rychle zhlédl ve fotbalu, který rád hrál už v Angole, a se zájmem sledoval starší hráče. Když proto vychovatelky přinesly dětem různé sportovní vybavení, aby poznaly, co je baví, vybral si Nekongo s dalšími kluky fotbalový míč. A začali hrát. Oblíbil si také atletiku. „K té jsem měl dispozice už z Angoly. Vždy, když mě chtěla máma zmlátit, poslala pro mě jiné děti a já jim vždycky utekl. Byl jsem strašně rychlý,“ odhaluje.

Jeho talentu si všimli také učitelé na Slovensku, a tak ho zapojili do závodů, kde společně ještě s jednou dívkou ze skupiny úspěšně reprezentovali svoji školu. Při Motelu Fim vznikl školní namibijský tým, který vedl jeden z učitelů. Ten je potom brával do okolních škol, aby si namibijští fotbalisté mohli zahrát s místními. Právě díky sportu se měli možnost potkávat s místními chlapci a navazovat přátelství. I když hráli v oddělených týmech, trénovali občas na považskobystrickém stadionu společně.

Namibijské vychovatelky se o děti staraly zejména večer a v noci, kdy byly ty slovenské ve svých domovech. Učily je také jejich mateřský jazyk ošivambo a snažily se v dětech uchovat namibijskou kulturu. „Došlo jim totiž, že my bychom jazyk zapomněli, protože jsme byli hodně rychlí ve slovenštině. A byli jsme v ní lepší než v ošivambo,“ říká Nekongo.

Vychovatelky také udržovaly povědomí o revolučním hnutí SWAPO a boji Namibie za svobodu. Děti proto zpívaly revoluční písně. Nekongo však Namibii jako domov nevnímal. „Proč bych měl? Nikdy jsem tam nebyl, neznal jsem tu zemi.“ Dodává, že jeho domov byl na Slovensku. A dodnes je.

Děti poprvé zažily rodinný život

Vztahy se Slováky v obci byly velmi dobré. Podle Nekonga se ale někteří obyvatelé příjezdu dětí obávali a jedny noviny měly vydat článek, kde proti tomuto záměru vystupovaly a šířily o dětech různé fámy. „Byly tam pomluvy o černoších. Jak rychle se to objevilo a rozšířilo, tak to zase rychle zmizelo.“

Lidé se také při setkáních často různým věcem divili, zejména děti. „Ptaly se třeba, proč když jsme černí, máme bílé oči, zuby nebo dlaně. Říkaly, že když nás strčili do komína, drželi jsme se tyče, a proto máme světlé dlaně,“ směje se. Nezazlívá jim to, černochy nikdy předtím neviděly.

Postupem času si děti začali brát na víkendy zaměstnanci Motelu Fim a pedagogičtí pracovníci, ale také slovenské rodiny zvenčí. Sám Nekongo šel poprvé domů k velmi mladé zaměstnankyni motelu Anně. „Myslím, že pracovala u nás v prádelně, byla to blondýna a žila se svou babičkou v Púchově.“ Nekongo pak v Púchově strávil část prázdnin. „Anna se mnou ráda chodila po vesnici, aby nás lidé viděli. Jako bych byl její syn, tak to na mě působilo,“ popisuje Nekongo.

Později se dostal skrze přirozené kontakty z hřiště do púchovské rodiny Bielikových, u které trávil mnoho času včetně Vánoc. „Dali mi poznat, co znamená rodina. Jako bych byl bílý. Hodně pro mě znamenají, protože pro mě udělali strašně moc,“ říká dojatě. U Bielikových v domě bydlel ještě starší muž, který byl sám a Nekonga si velmi oblíbil. „Miloval mě. Jednou mi říkal, abych se do Afriky nevracel, že si mě nechá. Ti lidé na Slovensku si nás chtěli adoptovat,“ říká a dodává, že on sám si to velmi přál.

„V Namibii jsem se nenarodil, narodil jsem se v Angole. Tak dobrou péči jako na Slovensku jsem dosud nezažil. Netušil jsem do té doby, kdo a kde jsem. A najednou jsem našel domov a rodinu,“ pokračuje a dodává: „Koukáš na televizi, starají se o tebe, dají ti, co potřebuješ. Bylo to hezké. Nebylo tam utrpení. Bylo to jiné.“ Mnohé děti se slovenskými rodinami totiž vůbec poprvé zažívaly rodinný život.

Všichni brečeli

Když v roce 1991 za dětmi dorazili zástupci SWAPO, aby jim oznámili, že se skupina nečekaně vrátí do Afriky, byl to pro Nekonga šok. „Nebyl jsem vůbec rád.“ Ptali se dětí, kdo z nich chce jet do vlasti. „Myslím, že ruku zvedly jen dvě.“ A jedno z dětí, Edo, se jich ptalo, jestli to tam vypadá stejně jako Považské Bystrici, jestli i tam rostou jablka. „A oni řekli, že ano, že stromy tam jsou stejné a všechno je stejné jako na Slovensku. Snažili se nás oblafnout.“

Z odjezdu dětské skupiny nebyly šťastné ani slovenské rodiny, které ke svým vypůjčeným synům a dcerám značně přilnuly. „Naše učitelky plakaly, přišly se s námi rozloučit i naše bílé rodiny. Všichni brečeli,“ vzpomíná dodnes rozechvěle na traumatickou událost.

„Jedna žena dokonce jednoho kluka unesla. Říkala, že to je její syn, chtěla ho adoptovat. Lidé je pak hledali,“ popisuje Nekongo jednu z dramatických situací, které odjezd dětí provázely. Právě tato událost zapříčinila zpoždění jejich odletu o několik týdnů, jelikož se to, že chlapec chybí, zjistilo až cestou do Prachatic, kde se měla slovenská skupina spojit se skupinou namibijských dětí v Čechách a společně pokračovat do Německa na letiště.

„Byli jsme šťastní. Toho kluka jsme pak nazývali hrdinou, protože jsme se díky němu museli vrátit do Motelu Fim!“ Žena s chlapcem se našla po pár dnech. „Když jsme se pak dozvěděli, že zase budeme odjíždět, chtěli jsme utéct do lesa.“ Lidé ze slovenských rodin se ujišťovali, že o dívky a chlapce bude postaráno a že budou moci přijet na Slovensko na prázdniny. „Slíbili, že zařídí, abychom se mohli vrátit do školy. Že vše bude v normálu. Dodnes se to ale nestalo.“ Pro Nekonga navíc znamenal návrat do Afriky návrat k matce, která ho fyzicky i psychicky týrala.

Myšlenkami stále v Evropě

Když přistáli na letišti ve Windhoeku, bylo horko. Autobusy je odvezly na internát ve městě, poté děti přemístili do města Usakos, kde je čekal společný rok studia. Cílem bylo, aby se děti aklimatizovaly a srovnaly s místními reáliemi, životním stylem a aby se naučily jazyk ošivambo. Některé děti si záhy odvezly jejich rodiny, zejména ty bohatší a mocnější. Škola v Usakosu byla přitom rodinám hrazena státem, a také proto tam někteří své děti nechali déle.

Nekongovi trvalo dlouho, než si na nové prostředí zvykl. „Říkal jsem si, kde to jsem? Nebyl jsem z toho šťastný. Mé myšlenky byly v Evropě. Když jsem se v noci vzbudil, myslel jsem si, že jsem v Československu.“ Jediné, co ho drželo nad vodou, byla přítomnost ostatních „bratrů“ z české a slovenské skupiny. „Mluvili jsme spolu slovensky, měli jsme společné vzpomínky.“

Zhruba po roce byl Nekongo s dalšími dětmi ze severní části Namibie převezen do obce Ongwediva, kde byly ubytovány v místní internátní škole. Jejich rodiny byly vyrozuměny, aby si své děti vyzvedly. Nekongo říká, že on zůstal jako poslední. Matka si ho vyzvednout nepřijela. Jedna z ministryň mu tehdy slíbila, že pokud si pro něj matka nepřijde, adoptuje ho. Matka na to dostala dva dny, v poslední možný den se nakonec dostavila.

V namibijské kultuře se neodmlouvá

Matka podle Nekonga bydlela v církevním domku v obci Ongwena. Měla totiž problém s rodinou, která ji ostrakizovala. „Když skončila válka a vrátili se lidé z exilu, kolovaly o nich různé fámy. A tak se k nim lidé nechovali dobře,“ vysvětluje Nekongo. Matka od svých příbuzných odešla a postavila se na vlastní nohy. „Byla chudoba, i jídlo bylo nuzné... Musel jsem spát na matraci na zemi, protože neměli postel. Nebylo to příjemné,“ říká.

S matkou se často hádal, označovala ho za nevděčného. V namibijské kultuře se totiž s rodiči nediskutuje, neodmlouvá se. „Vyhrožovala, že mě zmlátí. Ale já jsem už věděl, že si to nemůže dovolit. Říkal jsem jí, že jestli mě uhodí, půjdu to nahlásit na policii,“ odhaluje Nekongo.

Se stigmatizací se potýkal i on sám jakožto exilové dítě. „Říkají, že jsi mentál, že nejsi při smyslech. Říkali nám sperma pistole, protože jsme děti války. Někdy si toho nevšímám, nechci se prát. Proto dělám, že se mě to nedotýká.“ A se stigmatizací se potýká dodnes. Jednak proto, že jeho znalost ošivambo není dokonalá, jednak proto, že má jiné myšlení a vzorce chování. „Vadilo jim i to, že jsem vyrůstal s Búry, tedy s bělochy, které vnímali kvůli válce jako nepřátele.“

Bolest nikdy nezmizí

Nekongo pokračoval ve studiu na severu Namibie. Z osmé třídy se musel vrátit do čtvrté kvůli absenci znalosti místního jazyka. Dodělal si pak střední školu a složil závěrečné zkoušky, obdobu naší maturity. Problémy s matkou a jejím novým partnerem se začaly stupňovat, a proto se rozhodl odejít z domova. V té době se vrátil k fotbalu, který hrál úspěšně už na Slovensku, a stal se z něj hráč druhé namibijské ligy. Tehdy si ho všiml jeden starší muž, který se ho ujal, a Nekongo začal žít u něj, než se postavil na vlastní nohy.

V roce 2022 byl svobodný, měl čtyři děti a pracoval na bramborové farmě u města Tsumeb. „Žádnou profesi nemám, neměl jsem šanci vystudovat, takže dělám, co se dá.“ Vydělává v přepočtu sto českých korun denně za až dvanáctihodinové směny. „Nedává to tu smysl. Proto se pořád chci vrátit Česka. Tam se cítím doma,“ říká. „Tak to prostě je. Vím, že i když člověk zestárne, ta bolest nezmizí. Jsem to jen já, kdo s tím musí bojovat,“ uzavírá Nekongo.