Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Annemarie Tempírová (* 1941)

• narozena 7. listopadu 1941 v Šumperku

• pochází z národnostně smíšeného manželství Němce a Češky

• otec Erich Heinisch zkušebním pilotem v Hannoveru

• po sabotáži britských zajatců otec 22. května 1944 při pádu letadla zemřel

• několik členů české části rodiny se zapojilo do protinacistického odboje

• strýc pamětnice Miloslav Urban se musel několik měsíců ukrývat před gestapem

• německá část rodiny v roce 1946 zařazena do odsunu Němců

• vyučovala v mateřské škole

• v letech 1980 až 1993 ředitelkou mateřské školy v Kolšově

• jedna ze zakládajících členek ODS v Zábřehu

• v době natáčení rozhovoru v roce 2024 bydlela v Zábřehu

Annemarie Tempírová má na svého otce jen mlhavé vzpomínky. Byl německé národnosti a stejně jako všichni jeho čtyři bratři narukoval do wehrmachtu. Do bojů nezasáhl, protože se stal zkušebním pilotem. Přesto válku nepřežil. Jeho letadlo totiž havarovalo po sabotáži britských zajatců.

V německočeském pohraničí

Annemarie Tempírová se narodila 7. listopadu 1941 v Šumperku jako starší ze dvou dětí rodičům Erichovi a Anně Heinischovým. Celé Šumpersko tehdy již třetím rokem spadalo do Říšské župy Sudety, kam byla zahrnuta většina pohraničních oblastí obsazených po mnichovské dohodě nacistickým Německem. Na rozdíl od ostatních částí Sudet žila na Šumpersku a zejména Zábřežsku výrazná česká menšina, která se soustředila v českých obcích. Obě tyto národnosti v tomto kraji žily vedle sebe po staletí.

I rodiče pamětnice patřili mezi oba tyto národy. Zatímco maminka pocházela z Olšan a byla české národnosti, otec měl rodiště v Bukovicích na Štítecku a celá jeho rodina byla německého původu. Rodiče se seznámili v zaměstnání v železárnách v Zábřehu a brali v září 1941. Annemarie Tempírová vypráví, že matčina rodina tento sňatek těžce nesla a nikdo z nich se svatby neúčastnil.

Místo křtin pohřeb

Otec se od mládí věnoval letectví a byl členem aeroklubu. Vlastnil pilotní průkaz, a tak ho během mobilizace automaticky zařadili do Luftwaffe. Jako zkušební pilot se dostal na letiště v Hannoveru, kde se testovaly prototypy stíhacích letadel. 22. května 1944 se jeho letadlo zřítilo. „V hangárech měli anglické zajatce a ti jim namíchali do kerosinu cukr a 11 těch mladejch kluků tenkrát spadlo. Prostě neměli výšku, nemohli se katapultovat, byla to jistá smrt. Brácha se narodil 5. března 44, toho tatínek neviděl. Brácha měl mít křtiny a měl tatínek pohřeb. A byla to výsada letců, že je převezli do místa bydliště, takže je pohřbený ve Štítech,“ vypráví Annemarie Tempírová.

Do wehrmachtu narukovali i čtyři otcovi mladší bratři Johann, Hugo, Josef a Fritz. Johanna už rodiče nikdy neviděli. „Prý se utopil v Colmaru v Francii. Skočil do řeky, chytl ho vír. Takže babičce se dva synové nevrátili z války,“ vzpomíná pamětnice a dodává, že strýc Hugo skončil v zajetí někde u dnešního Kaliningradu a s rodinou se sešel až několik měsíců po válce v západní okupační zóně Německa.

Na straně odboje

Maminka Annemarie Tempírové pocházela z devíti dětí a několik členů její rodiny se zapojilo do odboje. Její bratr Miloslav Urban operoval v odbojové buňce v Olšanech a právě u něj doma se scházeli odbojáři, aby plánovali a koordinovali svou činnost, o čemž se píše i v obecní kronice. Během rozsáhlého zatýkání odbojářů na jaře roku 1944 se musel Miloslav Urban ukrýt. Útočiště našel mimo jiné u tety a strýce pamětnice Štolzových, kteří ve své kovárně na okraji Olšan ukrývali vícero lidí hledaných nacistickou správou.

Za těchto okolností se na maminku, vdovu po vojáku wehrmachtu, její rodina nedívala zrovna nejlíp. I s dětmi ji přesto k sobě do Olšan vzali její rodiče. V kritické chvíli ale právě tato skutečnost nejspíš zachránila několik lidských životů. Ke kovárně, kde měli úkryt odbojáři, údajně jednou přijelo gestapo a hrozilo prozrazení, jehož následky by pro všechny znamenalo katastrofu. Zasáhla prý tehdy právě maminka pamětnice Anna Heinischová, která se jako vdova po německém vojáku za všechny zaručila, a právě nejspíš díky tomu se nikomu nic nestalo.

Osmnáct let je neviděla

Druhá světová válka skončila a v roce 1946 proběhl v Československu odsun Němců. Do transportu mířícího do Německa musela i celá rodina z Bukovic. V obci po nich zůstalo nově postavené hospodářství s 16 hektary polností. „Bylo domluvené, že moje maminka půjde na ten statek jako národní správce. Ale pak se to zalíbilo nějakému panu Jurenkovi. Myslím, že byl z Jakubovic. Byl to partyzán, tak měl přednost. Statek je dnes docela schátralej,“ dodává Annemarie Tempírová.

Heinischovi se nakonec skoro všichni sešli v Urberachu v Hessensku ve Spolkové republice Německo. Annemarie Tempírová se s nimi znovu setkala až po 18 letech, když v roce 1964 dostala povolení k cestě na Západ. Návštěvy pak ještě několikrát zopakovala. Vzpomíná ale, že k cestě za železnou oponu vždy potřebovala spoustu potvrzení a dokumentů a po návratu ji čekal výslech. „Musela jsem dávat písemně, s kým jsem se tam setkala. Bylo to ponižující, hnusný. Říkala jsem jim, že jsem se bavila jen s rodinou, protože jsem neuměla natolik německy, abych s někým jiným mohla navázat hovor.“

I otčím byl německého původu

V roce 1949 se Anna Heinischová znovu vdala. Její manžel František Tymola se narodil svobodné české matce v Opavě. Jeho otec byl německé národnosti. „Znal se k němu a jmenoval se Adolf Nitsche a za války dělal dozorce v opavské věznici. Protože tam dost lidem pomohl, tak ani nešel na odsun. Nechali ho tady,“ vypráví Annemarie Tempírová a dodává, že Adolf Nitsche posléze požádal o dodatečný odchod do Německa, do nějž se v roce 1947 přestěhoval. I otčím údajně prošel za války německou armádou, ale doma o tom nikdy nemluvil, a tak o tom pamětnice nezná žádné další podrobnosti. Ví jen, že prošel nějakým zajateckým táborem v Budapešti.

Museli jsme říkat, že jsme byli pomýlení

Po studiích na jedenáctileté střední škole (dnešní gymnázium) v Šumperku nastoupila Annemarie jako učitelka v mateřské škole. Nejprve pracovala krátce v Sobotíně, poté v Šumperku a v Olšanech. V roce 1960 se provdala za Jana Tempíra. Manželům se v roce 1961 narodil syn Luděk a o čtyři roky později dcera Jana. V roce 1967 se rodina přestěhovala do Zábřehu, kde také Annemarie Tempírová nastoupila do mateřské školky. Právě v tomto městě zažila invazi vojsk Varšavské smlouvy. Stejně jako většinová společnost toto období velice těžce nesla. Sovětskou okupací skončilo politické uvolnění a loajalita k novému zřízení se prověřovala v normalizačních pohovorech, které proběhly i u zaměstnanců mateřské školy. „Byla tam komise a bylo to hnusný. Museli jsme říkat, že jsme byli pomýlení,“ vzpomíná Annemarie Tempírová.

Pamětnice později přešla do mateřské školy v Kolšově, kde se v roce 1980 stala ředitelkou. S komunistickým režimem nesouzněla, ale neměla ani výrazné problémy. I přes post ředitelky nikdy nevstoupila do komunistické strany. Sametovou revoluci vítala s nadšením, jako divák se účastnila většiny revolučních mítinků v Zábřehu a v tomto městě byla v roce 1991 jednou ze zakládajících členek ODS, do kandidátek se ale zapsat nenechala. V době natáčení rozhovoru v roce 2024 bydlela stále v Zábřehu.

 

SokA Šumperk, f. Archiv obce Olšany, Obecní kronika Olšan, inv. č. nezjištěno.