Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Tasová (* 1922  †︎ 2011)

• narozena 18. listopadu 1922 v Kvasilově na Volyni

• roku 1944 byla určena na práci v uhelných dolech na východě Ukrajiny

• roku 1944 narukovala do 1. československého samostatného sboru

• v srpnu 1944 vyslána na ošetřovatelský kurz do Kyjeva

• dne 7. ledna 1945 poslána k Liptovskému Mikuláši, asistovala při operacích

• v únoru 1946 demobilizována v hodnosti četaře

• byl jí přidělen statek v Německé Libině (dnes Libina, okres Šumperk)

• od roku 1957 do roku 1977 pracovala v JZD Libina

• zemřela v srpnu 2011 v Libině

Marie Tasová, rozená Šimková, se narodila 18. listopadu 1922 v Kvasilově v polské části Volyně rodičům Františkovi a Věře, rozené Mašindové. Měla dva sourozence, Václava a Věru.

Rodina

Otec František pocházel z Čech a na Volyň přišel během 1. světové války s rakousko-uherskou armádou. „Tatínek, ten tam zůstal, když byla 1. světová válka. Tak tam zůstal jako zajatec. Prostě se tam seznámil s maminkou a vzali se. Maminka pocházela z Kvasilova. Myslím, že asi rok nebo dva bydlela v tom Kvasilově. A když se jim v dvacátém druhém roce narodil syn, tak jeli zpátky do Čech. Tatínek se jakoby vrátil do Čech, jenomže mamince se tam nelíbilo. Nebylo tam zaměstnání a nic. Tak se vrátili zpátky na Volyň.“

Ve vesnici Hlinsk si koupili malý domek s 0,5 ha pozemku. Tatínek byl vyučený švec, ale protože byli chudí, musel si ještě přivydělávat v blízkém kamenolomu.

Dětství

Marie Tasová chodila do školy v Hlinsku. Učilo se zde polsky. Český jazyk měli jen dvě hodiny v týdnu. Po škole musela pomáhat místním sedlákům, aby tak alespoň trochu přispěla k chudému domácímu rozpočtu. Kromě toho chodila ještě do místního Sokola, kde se učila české písně a tance.

Za Sovětů

Po příchodu Sovětů v září 1939 se začaly zakládat kolchozy. Rodiny se to víceméně  nedotklo, protože nebyli majiteli větších polností.

Už za přítomnosti sovětské armády se v okolí začal projevovat ukrajinský nacionalismus. Banderovci se převlékali do ženských šatů, aby je ruští vojáci nepoznali. „My jsme měli sousedy Ukrajince. Muži chodili přestrojení za ženskou, když tam byli Rusové. Ale museli jsme mlčet, když jsme chtěli žít, protože každou chvíli tam byla vyvražděna rodina.“

Za Němců

Někteří Češi po zkušenostech se sovětským režimem vítali příchod německé armády. „Teď když přijeli, přijeli na motorkách, vítali je s kytkama.“

Marie Tasová pracovala v době německé okupace na železnici. „Já jsem za Němců dělala na železniční dráze. Podbíjela jsem pražce.“

I zde Němci uplatňovali svou vizi o vyvraždění židovského obyvatelstva. V blízkosti vesnice byla jedna taková skupina zavražděna. „Když přišli Němci, tak tam je postříleli u řeky. Prostě nad řekou je postříleli a my jsme se tam šli podívat, jak byli nabobtnaní. Leželi tam v té řece, tak jsme utekli pryč.“

Osvobození Volyně Sověty a vstup do československého vojska

„Rusové přišli. ,Ženěm Němcou.‘ A ráno jsme se probudili, na okno klepal Rus: ,Ženěm Němcou.‘“

Po příchodu Rusů byla Marie Tasová určena na práci v uhelných dolech na východní Ukrajině. „Pak mně přišlo povolání na ten Donbas, že musím jít kopat uhlí, ale v kterým měsíci to bylo, to si nepamatuju. Abych nemusela do toho Ruska, tak jsme se sebrali a šli do Rovna a tam jsem se přihlásila do armády, abych do Ruska nemusela. Oni mi dali takovej lístek a pak už na mě neměli. Lístek, že jsem v armádě.“

V srpnu 1944 byla poslána na ošetřovatelský kurz do Kyjeva. „No tak tam jsme po nemocnicích měli ty kurzy. Když pitvali člověka, na oddělení, kde operovali hlavy… No prostě jsem pracovala jako instrumentářka při operacích. My jsme asistovali při operacích. To prostě bylo jak na vojně. Museli jsme, když přišel doktor, nahlásit, co je. Vždycky někdo držel službu. Tolik a tolik nás je, ten je nemocnej…“

Kurz trval čtyři měsíce. Po absolvování byla přidělena ke zdravotní jednotce 3. československé samostatné brigády.

Na frontě

Z Kyjeva byla nejdříve poslána do Krosna. Dne 7. ledna 1945 byla převelena k frontě v blízkosti Liptovského Mikuláše. Jejím hlavním úkolem byla asistence při operacích. „Já jsem nebyla na frontě. Ani nemůžu říct, že bysme byli ve staně. To už bylo jako nemocnice, kde leželi ranění, než byli schopní evakuace… Já jsem byla spíš, říká se tomu převazárna, to byly amputace rukou, nohou a tak… Nejdříve jsem málem omdlela. Pak si člověk zvykl. Prostě mu to nepřipadalo. Když jste v tom pořád, tak si na to člověk zvykne.“

Ošetřováni byli i vojáci nepřátelských vojsk. „Když tam byli ranění, tak nejdřív se brali naši vojáci, až pak se teda brali ti, řekněme, ti Němci. To se stalo. Hodně tam bylo Židovek. Tak některý tam na ty Němce plivaly.“

Konec války

Konec války Marie Tasová zažila na Prostějovsku. „A odtamtud jsme jeli jakoby k Praze. Bylo vidět, ještě leželi, lidi teda ne, ale ty koně mrtví, zbraně složený. A to jsme jeli až do Škvorce u Prahy. Tam jsme byli asi týden.“

Ze Škvorce byli posláni do Prahy. „Tak to byla radost tenkrát. My když jsme přijeli do Prahy, tak nás tam vítali, kytky nám házeli, buchty a takový všechno možný.“

Přibližně v červnu 1945 byla poslána do kroměřížské nemocnice. V únoru 1946 byla demobilizovaná v hodnosti četaře.

Civilní život v Československu

Marie Tasová odešla z Kroměříže do Německé Libiny (dnes Libina), kde jí byl přidělen velký statek se čtrnácti hektary. V červnu 1946 se vdala za Jaroslava Tase. „Já jsem se seznámila s  manželem v Kroměříži a on za mnou jezdil do Libiny. Když začaly jarní práce, tak nezbylo nic jinýho, než se vdát.“

Roku 1947 přijela za Marií Tasovou rodina z Volyně a nastěhovala se do výměnku. Roku 1957 vstoupila do JZD, ve kterém byla zaměstnána až do roku 1977, kdy odešla do důchodu. V současnosti žije v Libině.