Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlastimil Talášek (* 1951)

• narozen 18. října 1951 v České Lípě

• strýc Vladimír byl zatčen a v roce 1942 popraven za odbojovou činnost

• strýc Jaroslav přežil válku navzdory rozsudku smrti, ale v 50. letech byl uvězněn komunistickým režimem

• otec Oldřich odešel Balkánskou cestou do Francie, později působil ve Velké Británii a SSSR

• otec se účastnil Karpatsko-dukelské operace a Slovenského národního povstání

• po nástupu komunistického režimu otec propuštěn z armády a nucen pracoval manuálně

• matka Vlasta Talášková i přes znalost dvou světových jazyků a pobyt v zahraničí směla pouze umývat nádobí v hotelu

• Vlastimil vystudoval večerně průmyslovou školu a pracoval u spojů a ve výpočetním středisku, později žil ve Vrchlabí

• v době natáčení, v roce 2024, bydlel ve Vrchlabí

Kdyby se podobný příběh odehrál v jiné zemi, kde si více cení svých hrdinů, zřejmě by se stal námětem pro napínavý film nebo dobrodružnou knihu. Vědělo by se víc o těch, kteří nasazovali životy pro svůj národ, pro svoji vlast v těžkých časech a kteří věřili, že se nemohou zachovat jinak. Mluvíme o šesti letech okupace, o teroru nacistů a jejich obětech, ale také o obyčejné, ale i neobyčejné rodině z moravské Hané. 

Vojenská linie se přenášela z bratra na bratra

Lazce u Olomouce, malá vesnice, kde se v průběhu přelomu 19. a 20. století a letech krátce následujících narodilo Františku Taláškovi a Kateřině, rozené Fialové, prarodičům pamětníka Vlastimila Taláška, narozeného 18. října 1951,  jedenáct dětí. Měli malé hospodářství, František byl pekařem i obchodníkem a své výrobky v Lazcích také úspěšně prodával. V rodině se šesti syny a pěti dcerami dostaly všechny děti vzdělání, což v té době nebylo zdaleka samozřejmostí. A lze vysledovat, že také podpora masarykovských ideálů v rodině a nadšení ze vzniku republiky stály na počátku výběru celoživotní cesty tří ze šesti bratrů: Jaroslav, Vladimír i Oldřich, otec pamětníka, vystudovali Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. „Bratři měli k sobě velice blízko. Stali se vojáky, aby bránili republiku.“

Jaroslav, z trojice ten nejstarší, se zúčastnil bojů v první světové válce na italské a rakouské frontě. Po absolvování vysoké válečné školy v Praze v třicátých letech se stal vojákem z povolání a po obsazení Československa nacisty a likvidaci československé armády byl přeřazen do státní služby v Brně. Okamžitě se přihlásil do odbojové organizace Obrana národa, ale už na podzim roku 1939 bylo její vedení, spolu s Jaroslavem, zatčeno. „Jeho činnost mu nebyla úplně prokázána, byl totiž rozvědčík a nebyl nikde evidovaný,“ vypráví jeho synovec Vlastimil. Nicméně, byl odsouzen ke dvanácti letům káznice za přípravu velezrady, vězněn na různých místech, ale měl štěstí a dožil se osvobození. Po válce byl povýšen na brigádního generála, ale v dubnu 1951, během čistek v armádě, které následovaly po únorovém komunistickém puči, byl z vojenské služby, jako mnoho dalších, propuštěn. „Byl stále sledován Státní bezpečností, ta měla svoji pozorovatelnu přímo naproti jeho bytu, a v roce 1957 ho zatkli.“ Byl odsouzen na tři roky a na deset let ztráty občanských práv. Synovec Vlastimil vypráví: „Scházel se v kavárně s bývalými důstojníky, mluvili kriticky a někdo je poslouchal.“ Z Leopoldova, z věznice, se dostal až při amnestii prezidenta Novotného za tři roky a až do konce života museli on i jeho žena vykonávat manuální práce, většinu času byl topičem na dráze. 

O tři roky mladší Vladimír absolvoval vojenskou akademii s výborným prospěchem, zastával velitelské funkce na generálním štábu v Praze a okamžitě po ustavení protektorátu v březnu 1939 vstoupil do Obrany národa. Udržoval spojení mezi českým a moravským zemským velitelstvím, patřil mezi vedoucí činitele. V prosinci téhož roku byl zatčen, vězněn v Německu, návštěvy mu nebyly povoleny, ale zachovaly se dopisy, které psal domů. Jeho synovi Vladimírovi byly dva roky, na otce si nepamatuje, ale vyprávěl o něm pro Paměť národa. Plukovník Talášek byl odsouzen k trestu smrti za přípravu velezrady. Ve věznici v Plötzensee čekal dlouhých deset měsíců na vykonání rozsudku. „Vážně tam onemocněl, při výšce 188 centimetrů vážil jenom 44 kilogramů.“ 

Jeho syn, ing. Vladimír Talášek, vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou a zastával vysoké posty ve svém oboru i v Akademii věd. Při prověrkách odmítl souhlasit se vstupem vojsk Varšavské smlouvy, zachoval se čestně a statečně, podobně jako jeho otec a strýcové. „Tatínek by z něj měl radost,“ říká dnes jeho bratranec Vlastimil. 

Ještě další z bratrů, Adolf, se zapojil do Obrany národa. Byl gestapem zadržen a vyslýchán, vězněn však nebyl.

Plukovník Oldřich Talášek

Díky Vladimíru Taláškovi mladšímu byla připravena a v roce 2013 vydána publikace Dokud dýchám, doufám věnovaná otci pamětníka, Oldřichovi. Vychází se v ní především z podrobných zápisků, které si plukovník Talášek zaznamenával po celou dobu vojenské služby. Jeho syn Vlastimil říká s vděčností o autorovi publikace Martinu Vaňourkovi: „Zasadil se o napravení reputace a o rehabilitaci rodiny.“ 

Oldřich, Vlastimilův otec, se narodil roku 1909, po vzoru starších bratrů absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích, měl v úmyslu pokračovat ve studiu na Vysoké škole válečné, ale k tomu už nedošlo. Po rozpuštění armády také on vstoupil do Obrany národa. Pomáhal československým důstojníkům-letcům vycestovat z Ostravy do Polska, ale po zatčení obou starších bratrů byla jen otázka času, kdy bude zatčen také on. Odešel proto tzv. Balkánskou cestou přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Řecko do Istanbulu a odtud 26. dubna 1940 lodí do Francie, aby se aktivně zapojil do zahraničního odboje. 

Ve francouzském Agde se formovala československá zahraniční armáda. Oldřich se zúčastnil ústupových bojů u Loiry a Seiny a po pádu Francie se s jedním z posledních konvojů přeplavil do Velké Británie. V Cholmondeley v hrabství Cheshire začala vznikat 1. československá smíšená brigáda složená především z vojáků evakuovaných z poražené Francie. Nezůstal zde dlouho, byl vyslán do Manchesteru do kurzu pro důstojníky motorových vozidel a počátkem roku 1942 byl vybrán do skupiny budoucích parašutistů. V plánu velení plukovníka Moravce a generála Palečka bylo poslat ho do Čech v souvislosti s plánovaným atentátem na Heydricha. Vlastimil Talášek vypráví: „Speciálním náročným výcvikem otec prošel, ale nakonec se rozhodlo, že do výsadku zařazený nebude. Parašutisti šli na téměř jistou smrt a vědělo se, že jeden jeho bratr byl popraven a druhý je v německé káznici.“ 

Oldřich Talášek byl přeřazen na exilové Ministerstvo národní obrany v Londýně, kde potkal Vlastu Kynčlovou, svoji budoucí manželku. Vzali se 1. července 1944 v Londýně, ve Westminsterském protestantském kostele, ale po svatbě spolu byli jen krátce. Oba chápali, jak důležité je neustat v boji proti nacistům, oba byli vlastenci. Po dvou týdnech odjel novomanžel se skupinou důstojníků přes Port Said, Haifu, Damašek, Basru, Teherán a Baku do Černovic v SSSR a s 2. československou paradesantní jednotkou se zúčastnil bojů u Dukly. „Bylo to kruté, naše brigáda ztratila asi čtvrtinu svých vojáků,“ říkal. 

Dne 26. září 1944 odletěl na pomoc Slovenskému národnímu povstání (SNP).  Při přistání se setkal se svým spolužákem z Hranic, kapitánem Františkem Fajtlem, dalším z hrdinů odboje. Ve svých zápiscích detailně popisuje, jak probíhal boj, i pozdější ústup do hor ve vánici  a mrazu, jak mnoho z těch, kteří sestupovali po svazích Nízkých Tater, padlo vysílením a zemřelo, mezi nimi i Jan Šverma.  

Oldřich Talášek byl v únoru ve vesnici Dolná Lehota při ústupových bojích zradou gardistů zajat. Jako partyzánovi mu hrozila smrt, ale měl štěstí a dostal se do německého zajateckého tábora Altenburg u Gery. První květen 1945 ho zastihl v koncentračním táboře Buchenwald. Sám se na vlastní pěst vydal do Prahy, kde 16. května předal generálu Bočkovi seznam žijících vojáků, aby byl přečten v rozhlase. V srpnu se pak setkal se starým známým z Hranic, armádním generálem Tomášem Sedláčkem, dalším ze slavných hrdinů východní i západní fronty. 

Dva roky po válce bylo Oldřichu Taláškovi uděleno vyznamenání, ale v poúnorovém hodnocení o rok později je už označen jako „zápaďák“. Na začátku roku 1951 byl sice povýšen, ale o půl roku později, 31. srpna 1951, byl propuštěn do zálohy. Měl sice četná zahraniční vojenská ocenění, dva Československé válečné kříže z roku 1939, přesto s ním bylo zacházeno jako s třídním nepřítelem. V jedenačtyřiceti letech byl označen jako západní agent, jehož úkolem bylo pomoci rozbít SNP. Vyhození z armády mělo nepochybně politický podtext.

V roce 1963, kdy tuhý režim začal mírně ustupovat, sepsal Oldřich Talášek žádost o rehabilitaci na Ministerstvo národní obrany. Reakce nepřišla žádná. O pět let později, v době politického uvolnění, byl povýšen do hodnosti plukovníka v záloze, což mělo být chápáno jako jakási forma rehabilitace. Tím skončila jedna etapa života člověka, který vnímal pojmy jako vlast a čest za svoje vlastní, postavené výš než osobní zájmy a prospěch.

Vlasta z Dolních Štěpanic a Londýna

Vlastimilova maminka Vlasta se narodila roku 1911 v Krkonoších do rodiny s poměrně komplikovanými vztahy: její otec Kristián Kynčl, narozený roku 1870, byl svérázný horal a krkonošský písmák. Vypráví se, že psal básně a sepsal také kroniku. „Byl to i karbaník, který dokázal prohrát v kartách kus pole.“ Byl třikrát ženatý, vždy si vzal další sestru z rodiny Skálových ze Štěpanic po tom, co mu předchozí žena zemřela. Celkem se mu se třemi ženami narodilo jedenáct dětí. Také byl pekař, stejně jako dědeček z otcovy strany. Zemřel roku 1952, zatímco jeho poslední manželka, o sedmadvacet let mladší Ema, žila do roku 1994. 

Vlastimil si na babičku Emu, která nebyla jeho vlastní, tou byla její sestra Miloslava, pamatuje velmi dobře. „Byla bodrá, milá, úžasná. Nikdy jsem ji neviděl se neusmívat. Ještě v osmdesáti letech jela sama do Liberce na operaci šedého zákalu. A když přijela na pohřeb mého otce do Olomouce, bez problémů vyšlapala schody do sedmého patra, když nejel výtah. A v  devadesáti letech jsem s ní ještě tancoval na oslavě jejích narozenin v hospodě u Pochopů.“ 

Život na horách přitom nebyl nijak lehký: kromě péče o jedenáct dětí měli Kynčlovi kozy a koně, pěstovali brambory, z polí museli nejdřív sesbírat kameny, než zaseli, sušili seno. Oba rody, Skálovi i Kynčlovi, byly od roku 1782 praktikujícími evangelíky a babička Ema je pohřbena na evangelickém hřbitově v Křižlicích.

Maminka Vlasta měla talent na cizí jazyky. Ve vyšší dívčí škole v Jilemnici se učila německy a francouzsky, snad získala i základy angličtiny. Musela být i odvážná a mít také cestovního ducha – ve dvaceti letech se vydala do USA, aby se rok starala o dítě československého konzula v New Yorku, potom odjela do Francie, aby pečovala o bratrancovu nemocnou ženu, následně se na několik málo let vrátila domů do Štěpanic, kde vyučovala francouzštinu, a v roce 1939 odjela se sestrou Annou do Londýna. Stala se korespondentkou a překladatelkou na exilovém Ministerstvu národní obrany. To už uměla dobře anglicky i francouzsky. Byla milá a ochotná pomáhat všude, kde bylo třeba. Vidíme ji i na dokumentárním filmu natočeném v červnu roku 1942 ve Velké Británii, kde spolu s dalšími sedmi Češkami tančí na anglické louce v kroji ve žluté sukni Českou besedu. Děvče z Dolních Štěpanic. 

Porod v sanitce

Se svým mužem Oldřichem se Vlasta znovu setkala více než po roce v Praze. Vypadalo to, a oba tomu věřili, že teď už je čekají jen dobré časy. Nicméně nový politický režim přikázal jiný směr: po vyhazovu otce z armády se musel neustále hlásit na Veřejné bezpečnosti, manželé byli sledováni StB a nesměli pracovat jinak než manuálně. Šikana neměla konce. Otec se stal traktoristou, potom dělníkem, tavičem a topičem, byli vystěhovaní z vilky do rozestavěného a nedokončeného bytu, ve kterém byla sice krásně vybavená koupelna, ale nebyla v ní zavedená voda. Jejich kluci – Oldřich, Milan a Vlastimil – se proto koupali v plechových neckách a vodu nosili ze vzdálené studně. 

Vlastimil se narodil z dvojčat. Byl to předčasný porod a vojenský lékař bydlící v sousedství odmítl přijít na pomoc (možná se bál případných politických následků, byla padesátá léta a Oldřich Talášek byl přece v té době čerstvě vyhozen z armády). „Otec oficiálně poukazoval na lékařovo neetické jednání, ale marně. ‚Taky vás můžeme zavřít,‘ řekli mu ti nahoře.“ Vlastimil se narodil v sanitce mezi Zákupy a Českou Lípou, bratr Jaroslav, jeho dvojče, po týdnu zemřel. „Dodnes to těžce nesu,“ říká Vlastimil. Ze Zákup se Taláškovi přestěhovali do Radslavic u Přerova a na začátku šedesátých let do Dolního Lánova u Vrchlabí, kde už bydlel bratr maminky Vlasty. Později zjistili, že v domku je vlhko, v podlaze houba, následky byly tragické – maminka za nějakou dobu onemocněla. Těžce snášela také to, že nemohla uplatnit svoje vzdělání ani cizí jazyky. „Matka byla obdivuhodná žena. Psychicky to neunesla, přispělo to k jejímu odchodu.“ Byla režimem donucena pracovat jako uklízečka, byla zaměstnaná jako pomocná síla v nemocnici, umývala nádobí ve vrchlabském hotelu Labuť. Celý život byla statečná: „Když v srpnu roku 1968 projížděla kolem našeho domu sovětská vojska, ze zahrady na ně vystrčila zadek.“ Zemřela v necelých devětapadesáti letech, na počátku normalizace. Vlastimilovi bylo sedmnáct let.

V té době byl otci přidělen jako malá kompenzace služební vojenský byt v Olomouci a Vlastimil se do něj později nastěhoval. Otec postupně pracoval v poněkud lepších pozicích jako skladník a provozní technik ve Vojenské zotavovně ve Špindlerově Mlýně. V posledních letech svého života se stýkal s kamarády z vojny, zřejmě nejintenzivněji s generálem Františkem Fajtlem, se kterým pravidelně jezdil na dovolenou na ostrov Krk. A byl to generál Fajtl, kdo pronesl smuteční řeč nad jeho hrobem.

Oldřich Talášek zemřel náhle 21. března 1983 na infarkt. Jeho smrt nevyvolala žádný zájem veřejnosti nebo úřadů: v šedesátých letech se sice nesměle rozběhly rehabilitace, ale s utužením režimu po srpnové invazi zase všechno utichlo, činnost komisí byla zastavena a komise samotné byly rozpuštěny. Až v roce 2012 byli všichni tři bratři oceněni Křížem obnovy státu in memoriam. „Mrzí mě, že ani matka, ani otec se nedožili listopadu 1989. S bratrem jsme uvažovali, jestli by rodiče nebyli šťastnější, kdyby žili v Anglii. Ale oni o tom nemluvili. Byli ryzí vlastenci. Nenapadlo je, jak se k nim režim zachová,“ shrnuje svoje vyprávění o rodinných kořenech Vlastimil Talášek. 

Tři synové Oldřicha Taláška, tři bratři

Oldřich byl nejstarší. Podařilo se mu odmaturovat na vrchlabské jedenáctiletce. Dál ve studiu nepokračoval, ale ukončil kurz na výpravčího v Trutnově. Tam se chtěl také usadit. Stavěl si byt, ale jeho kolaudace se už nedožil, zemřel ve věku dvaatřiceti let v den Vlastimilových narozenin. „Když slavím narozeniny, vždycky si na Oldu vzpomenu. Slavíme to spolu,“ říká jeho bratr.

Milan se vyučil nástrojařem v Tesle. Chtěl studovat na večerní střední škole, ale podmínkou vedení závodu bylo, aby vstoupil do Lidových milicí. Samozřejmě to odmítl a reakcí podniku bylo jeho přeřazení na dvousměnný provoz, čímž mu vedení Tesly dojíždění do školy ztížilo, protože musel dojíždět až do Hradce Králové. „Měl moc neomluvených hodin ve škole, školu nedodělal,“ vysvětluje Vlastimil Talášek. Perzekuce rodiny pokračovala i u Vlastimila.  

Nebyl přijat na gymnázium ve Vrchlabí, směl si vybrat pouze učební obor, rozhodl se být spojovým montérem. „Zpočátku jsem byl frustrovaný, ale celkem mě to bavilo. Dodělal jsem si večerně maturitu na elektrotechnické průmyslovce. V Lánově jsem dělal u spojů, pořád jsem pracoval u telekomunikační techniky,“ říká. Po skončení vojenské služby bydlel s tatínkem a pracoval krátce v Olomouci ve výpočetním středisku. Seznámil se tu se svou první ženou Olgou. Po svatbě v roce 1980 se jim narodily dvě děti – syn Martin a dcera Kristýnka. Za osm let se přestěhovali do Dolního Lánova, kde Olga učila a později ředitelovala v domově a zvláštní škole, Vlastimil pracoval v Krkonošských papírnách (KRPA) v blízkém Hostinném. Časem se počítače zmenšovaly, pracovní místa ve výpočetním středisku v papírnách se rušila a Vlastimil se vrátil ke své původní profesi v telekomunikacích. „Vzpomínám na listopad 1989, seděl jsem u nás ve vesnici, v Lánově, v hospodě, měl jsem na sobě placku Občanského fóra (OF) a ne všichni okolo byli pro. Byly tam slovní potyčky. Ale hned vedle v Hostinném byly denně demonstrace na náměstí,“ říká pamětník. 

V posledním zaměstnání před odchodem do důchodu se Vlastimil symbolicky vrátil k železnici. Absolvoval kurs a stal se na čtrnáct let signalistou v Malých Svatoňovicích. Po úrazu ruky už nemohl v práci dále pokračovat.

V době natáčení, v roce 2024, bydlel ve Vrchlabí, ale před lety, ještě v Lánově na počátku sedmdesátých let minulého století, založil spolu s dalšími nadšenci kapelu Country band, klasickou kapelu, ve které bratr Milan dodnes hraje na foukací harmoniku, Vlastimil někdy na housle, na kytaru, kontrabas a také zpívá. „Času není moc, ale stále nás to baví,“ říká. 

Soudržnost v rodině

Vlastimil Talášek jezdí na Moravu k příbuzným, k bratrancům, na Dušičky na rodinnou hrobku v Černovíru u Olomouce. Jeho děti znají rodinnou historii a mají o ni zájem. Křest publikace věnované životu jejich dědečka Oldřicha se konal v Prostějově za účasti ing. generála Řehky. „Moje děti už nezažily povinnou vojenskou službu, ale mají historické povědomí o tom, co se stalo, o těch událostech a kdo byl můj tatínek,“ vysvětluje Vlastimil Talášek a pokračuje: „Vojenská služba se zrušila, ale možná se mohla jen zkrátit, na rok. Za rok se získají zkušenosti, které se nedají jinde získat. Sám víceméně pozitivně na to vzpomínám.“ Vlastimil měl odklad vojenské služby kvůli škole, ve třiadvaceti letech si na něj ostatní moc nedovolovali, ale měli povědomí o tom, kdo byl jeho tatínek. Na dotaz, jestli byl někdy kontaktován StB, říká: „Vojenská kontrarozvědka se pokoušela, chtěli informace, co vím o bratrancích, ale proč bych se s nima o tom bavil?“ Když bydlel v tatínkově bytě v Olomouci, bylo to asi v letech 1985 nebo 1986, našel v bytě tatínkovu vkladní knížku v librách. Oficiálně požádal o vyplacení. Do bytu za ním přišlo čtyři nebo pět mužů, musel vyplnit dotazník, nakonec nějakou částku v librách dostal a koupil si za ni lepší aparaturu – rádio a gramofon s přehrávačem. „Dodnes mě mrzí, že mě rodiče nenaučili anglicky. Oba mluvili velmi dobře, ale asi na to neměli čas, na školách se to neučilo a my jsme nejspíš měli projevit větší zájem. Občas sem po listopadu 1989 přijížděli tátovi kamarádi z Anglie, jeden známý nám posílal National Geographic.“

V roce 1997 se Vlastimil a Olga rozvedli, ale kontakt s dětmi nepřerušili, podařilo se jim udržet přátelské vztahy.  Syn Martin dnes žije a pracuje ve Skotsku, občas létá do Thajska, s otcem se vidí každý rok, zatímco jeho syn Filip bydlí se svojí maminkou Lenkou v Praze. Dcera Kristýna žije v Hradci Králové.

S Evou, rozenou Kapešovou, Oldřichovou druhou ženou, se znají čtyřiadvacet let. Oba milují country, Eva hraje na kytaru, ale není součástí kapely.  Vzali se v roce 2014 a Vlastimil vyženil syna Romana a vnoučata – dnes studenty Kateřinu a Lukáše.

„Žijeme tu šťastně,“ uzavírá náš rozhovor Vlastimil Talášek.