Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milada Tahotná (* 1949)

• narozena 3. února 1949 v Berouně

• v letech 1950–1976 žila v sudetské obci Polná na Šumavě (do r. 2016 součást Boletického vojenského újezdu)

• popis poválečné proměny sudetské obce Polná na Šumavě

• svědectví o životě ve vojenském prostoru v období totality

• popis života v blízkosti hraničního pásma

• svědkyně příjezdu vojsk Varšavské smlouvy do Polné na Šumavě v srpnu roku 1968

• v roce 1964 z rozhodnutí ONV v Českém Krumlově nemohla nastoupit na keramické učiliště při Střední průmyslové škole keramické v Bechyni

• v roce 1967 se vyučila ve Velešíně v podniku Jihostroj

• nikdy nevstoupila do KSČ

V roce 1949 se otec Milady Tahotné při výkonu služby na dráze velmi vážně zranil a stal se z něho padesátiprocentní invalida. Z vlakvedoucího v Hořovicích na hlavní trase Plzeň–Praha se tak stal průvodčím v pozapomenuté obci Polná na okraji Československa. „Maminka z toho byla div živá. Chtěla utéct hned pryč. Nelíbilo se jí tam,“ popisuje začátky v Polné, kde nebyla zavedena elektrika, pro vodu chodili do studně. Postupem času si na zvláštní prostor, původně německé, po válce vysídlené obce, která byla navíc od roku 1950 součástí Vojenského újezdu Boletice, zvykli. Zvykli si i na to, že když k nim někdo jede na návštěvu, musí zažádat o propustku a fotky z návštěvy si v žádném případě nepořídí. Po nějakém čase se nedílnou součástí jejich životů stal i hluk tanků, které skoro každý den projížděly pod jejich okny. Milada Tahotná vypráví, že se časem v Polné, kde platila jiná pravidla než ve většině země, naučili žít.

Máma se vdala kvůli Hitlerovi

Když se Anna Kozlová (roz. Šimčíková), původem z Valašské Bystřice, seznámila s Josefem Kozlem z Tihavy (okres Beroun), posluhovala u jedné pražské rodiny. Josef Kozel, původně vyučený provazník, již tehdy pracoval jako vlakvedoucí na trati Praha–Plzeň. Rodiče Milady Tahotné se brzy po seznámení vzali a začali žít v malém bytě kousek od Tihavy v Kotopekách (dnes součást Hořovic). Matka prý dětem dokonce říkávala, „že se vdala kvůli Hitlerovi, aby nemusela být nasazená.“ Nedlouho po svatbě se jim narodil první syn Petr.

Svatbou ale Josef Kozel totálnímu nasazení v Německu neušel. O tom, co tam zažil, mluvil jen velmi zřídka a útržkovitě. „Když bombardovali Drážďany, tak utekl a do konce války se musel ještě schovávat,“ vzpomíná pamětnice a dodává, „že uměl perfektně německy, ale slovo jste z něj nedostali.“ Totální nasazení, hrůzy prožité války ho ovlivnily na celý život. Nejenže neměl rád Němce, ale po válce vstoupil do KSČ. „Myslel, že to bude něco jiného,“ komentuje to dnes jeho dcera. Jako mnoho jiných také její otec tehdy uvěřil v lepší budoucnost v záři rudé hvězdy.

Když strana pískla, otec šel

Milada Tahotná vypráví, že otec společnému dílu socialismu skutečně věřil. „Pískli, jelo se na Květušín mlátit, na Chvalšiny mlátit a táta všeho nechal a jel,“ vypráví a říká, že všem v rodině jeho až podřízená role vůči KSČ vadila. Ona sama nikdy nechápala, jak komunistická strana může být víc než rodina, blízcí, přátelé. Když s bratrem dorostli, spolu s matkou prý otce často kvůli politice popichovali, zejména její bratr Petr. Když v roce 1968 vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy, Josef Kozel „byl hrozně nešťastný, roztrhal legitimaci.“ Přestal se prý tolik angažovat, ale členem strany zůstal až do konce života.

Když později Miladě Tahotné několikrát nabízeli členství v KSČ, vždy si vzpomněla na svého otce, na jeho podřízenost a poddanost straně, a nikdy do ní nevstoupila. Nevěřila lživým slibům komunistů a nelíbily se jí požadavky, které si strana na její život nárokovala.

Z původních obyvatel v Polné nezůstal nikdo

Krátce před narozením Milady Tahotné se otec při výkonu práce na dráze velmi vážně zranil a mnohé se tím pro rodinu změnilo: „V Březnici, to je trať kousek u Plzně, tam se dostal mezi nárazníky a stal se z něj padesátiprocentní invalida. Dráha ho jako modrá armáda, když se z toho dostal, poslala do Polné na Šumavě.“

Přestože měl otec v Polné zajištěnou práci a na rodinu čekal drážní byt v prvním patře nádražní budovy, byly začátky v pohraničí složité. Josef Kozel se do vysídlené Polné přistěhoval v roce 1949 jako jeden z prvních nových obyvatel, Anna Kozlová s dětmi ho následovala o několik měsíců později v roce 1950. Matka Miladě Tahotné později mnohokrát vyprávěla o svém prvotním zklamání z jejich nového bydliště. To, co v Hořovicích považovali za samozřejmé, v Polné chybělo. Elektrika nebyla, pro vodu si chodili do studny, i pro základní potraviny museli jezdit do Hořic na Šumavě.

„Byla to vesnice vylidněná,“ vzpomíná Milada Tahotná a pokračuje, „lidé tam bydleli, ale ne moc. Spíš se tam začínaly tvořit vojenské stavby.“ Všichni původní němečtí obyvatelé malé obce Stein (Polná), stejně jako většina obyvatel okolních osad a vesnic, museli po válce do odsunu. Z Němců nezůstal v Polné nikdo.[1] „Když jsme se tam přistěhovali, tak už tyhle vesnice byly napůl zbořené,“ dodává k tomu pamětnice. Nově příchozí dostávali domy po Němcích, Kozlovi měli svůj byt na nádraží. I přesto jim bylo několikrát nabídnuto, že si mohou něco z opuštěných domů vzít. „Ale moje maminka řekla, že nikam nepůjde. Vlezla do nějakého baráku, viděla tam na stole nějaké věci a říkala, že to někoho je a že nikam nepůjde,“ vybavuje si pamětnice.

Každá návštěva musela být hlášená

Kromě vysídlení německého obyvatelstva zasáhlo do vývoje Polné a okolí zřízení vojenského tábora Boletice.[2] Když se Kozlovi do Polné přistěhovali, prostor již spravovala Československá lidová armáda (ČSLA). „Nad námi, nad stanicí, je takový dlouhý barák, tam byla vojenská pekárna, tam se pekly komisárky. Další barák měli jako skladiště, pak už tam měli postavený takový dřevodeskový barák a v tom byli vojáci,“ popisuje pamětnice, jak vesnice pomalu měnila svou tvář ku potřebě ČSLA.

V Polné se mimo místní nikdo moc nezastavoval, „protože se tam nikdo nedostal. Byl to takový střed vojenského prostoru.“ Milada Tahotná říká, že rodičům pravděpodobně stálý dohled nebyl úplně příjemný, moc o tom ale před dětmi nemluvili a časem si zvykli. Navíc otec by jistě jako padesátiprocentní invalida jinou práci hledal jen velmi složitě. Rodina si časem zvykla na zvláštní režim vojenského újezdu, kde platila jiná pravidla než ve většině Československa. Časem brali jako součást života i to, že museli každou návštěvu nahlásit a pro každého zažádat o propustku. Zvykli si i na to, že fotky z rodinné sešlosti si u Kozlových nikdo nepořídí: „[otec] musel odevzdat foťák, tam se nesmělo fotit.“

Všichni jsme měli stejně

Skladba obyvatel Polné byla po válce velmi různorodá. Do vsi přicházeli lidé z nejrůznějších koutů republiky i ciziny za prací, za ubytováním. Někteří zde zakotvili natrvalo, někteří jen dočasně. „Jezdili sem ze Slovenska dělat, měli maringotku a bydleli tam,“ vypráví pamětnice a pokračuje: „Hlavně tam byly důstojnické rodiny. Ty tam byly poměrně krátce, něco tam odsloužily a zase šly dál. Rumunští Slováci přišli, když se vysídlovaly Boletice.“ Pamětnice zmiňuje, že příchodem Boletických někdy v roce 1958 se situace v Polné poměrně zlepšila, zřídil se obchod, škola pro děti.

Rumunští Slováci podle vyprávění pamětnice do Polné rychle zapadli. Rodiče si našli práci v zemědělství nebo pracovali pro vojáky. S rodinami přišlo i poměrně dost dětí, se kterými se Milada Tahotná rychle sblížila. Zmiňuje například svou velmi dobrou kamarádku Kristinu Kortišovou a její sourozence. Každý mluvil svým jazykem a všichni si rozuměli. Nikdy se nesetkala s tím, že by na rumunské Slováky někdo pohlížel svrchu. Necítili mezi sebou žádné rozdíly. „Měli jsme všichni asi tak stejně. Já jsem pásla krávy, oni pásli krávy.“

Přestože jim pod okny, jak říká pamětnice, jezdily tanky o sto šest, na bezprostřední přítomnost vojáků ČSLA a těžké vojenské techniky si časem také přivykli. „Ze začátku to bylo hlučné, ale sžili jsme se s tím.“ Civilní rodiny se postupně spřátelily s rodinami důstojníků. Vojáci ke Kozlovým chodili kupovat tvaroh a máslo, které doma matka Anna vyráběla.

Z ONV jí poslali dopis, že na keramické učiliště nastoupit nemůže

V roce 1964 ukončila Milada Tahotná základní školu v Horní Plané a úspěšně složila zkoušky na keramické učiliště při Střední průmyslové škole keramické v Bechyni. „Z okresu Český Krumlov mi přišlo, že bych se nevrátila jako pracovní síla do okresu Český Krumlov, tak mi to bylo zamítnuto. Bylo to v květnu a já už nevěděla kam. Všechno bylo obsazené,“ vypráví a dodává, že ji to tehdy velmi mrzelo a ani pořádně nechápala důvody, proč na školu nemůže.

Chvíli poté nebylo vůbec jasné, kam nastoupí, už bylo po přijímačkách a většina míst již byla obsazená. Díky bratranci ji narychlo přijali do učení v podniku Jihostoj ve Velešíně. Místo užité keramiky, která by ji bavila, musela nastoupit na strojírenské učiliště. Sociální inženýrství totalitního státu ale nezafungovalo, Milada Tahotná si šla svou cestou. „Po vyučení jsem jim řekla adié a šla jsem na dráhu,“ říká s úsměvem. Nestandardní přijetí po termínu na přímluvu zapříčinilo, že neměla podepsanou učňovskou smlouvu, proto jí podnik v odchodu nemohl zabránit. U ČSD pracovala až do 80. let.

Sovětští důstojníci se ke svým vojáků chovali jako zvířata

„Tanky tam přijely. Všichni jsme byli zalezlí, protože vojáci dostali rozkaz, že nesmí vycházet, aby to bylo v poklidu,“ vzpomíná pamětnice na události kolem 21. srpna 1968. Vojska Varšavské smlouvy prý přijela od Boletic, v Polné vojáci strávili krátký čas a poté se vrátili zase do Boletic. Nutno zmínit, že sovětští vojáci poté zůstali v Boleticích až do jejich odchodu v roce 1990.

Milada Tahotná v této době sloužila jako průvodčí v Polné na nádraží. Mnohokrát poté viděla, jak přijeli sovětští vojáci z Boletic vykládat vagóny s vojenským materiálem. „Důstojníci tam nahnali vojáčky. Mlátili je. Já jsem to viděla, mně bylo úplně špatně. Nic jiného na ně neřvali než ‚ty svoloč‘. Ráno je tam dovezli a nikdo se o ně nestaral. Těch vojáčků mi bylo líto, ale těm důstojníkům bych nedala ani vodu.“ 

Události srpna 1968 měly velký vliv na pozdější život rodiny Milady Tahotné. V roce 1967 se vdala za vojáka z povolání Jana Tahotného. Její manžel v reakci na okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy zahodil svou stranickou knížku, nedlouho potom odešel i z ČSLA. S maturitou ze stavební průmyslovky do roku 1968 pracoval jako vojenský zaměstnanec u Vojenských staveb. „Nemusel pryč, protože byl dobrý odborník na stavby. Byli rádi, když někde něco hořelo, tak Tahotný byl dobrý,“ vysvětluje, proč manžela z podniku Vojenské stavby po roce 1968 nevyhodili, ale stal se z něho civilní zaměstnanec. Později přešel k Vojenským lesům, ale ani tam ho velký kariérní postup nečekal. Milada Tahotná v 80. letech začala také pracovat u Vojenských lesů. Nikdy jí však nezapomněli, že je ženou Jana Tahotného. „Jak se jim Tahotný líbil, nebo nelíbil. Hned jsem byla vedoucí skladu a hned jenom…,“ říká a dodává, že ani jejich syn Petr to neměl lehké. Nemohl studovat, vzali ho jen do Kaplice na zemědělskou školu.

Z jedné strany hraniční pásmo, z druhé strany vojenské pásmo

Milada Tahotná vypráví, že od 60. let život v Polné trochu ustrnul na mrtvém bodě. Přibývalo vojenských staveb i příslušníků ČSLA a jejich rodin. Pro mnohé z nich byla Polná jen krátkou zastávkou a po převelení pokračovali dál. Zatímco pro vojáky se budovalo, pro civilní obyvatelstvo toho Polná už mnoho nenabízela. Místní začali odcházet za lepším, mezi nimi i Milada Tahotná s rodinou.

V polovině 70. let již byla podle vyprávění pamětnice pro rodinu situace v bytě na nádraží neudržitelná. „Tam nebyla voda, suché záchody...,“ říká pamětnice a pokračuje: „Vojenské lesy postavily velký sklad hnojiv a znečistily nám studnu. Takže jsme byli bez vody. Ve vodárně byla užitková voda na koupání, ale pro pitnou vodu jsem chodila do hospody.“ Těžká vojenská technika navíc tehdy porušila prameny ve vsi a dostala se jim voda do sklepa. Někdy měli ve sklepě i dva metry vody. V roce 1976 dostali nabídku bytu v Horní Plané, kam se bez velkých rozmýšlení přestěhovali a kde žijí dodnes (2024).

„Já jsem vždycky říkala, že jsme tu jak zakletí. Z jedné strany hraniční pásmo, z druhé strany vojenské pásmo. Já, když jsem sloužila u Vojenských lesů, tak do toho pásma jsem mohla, ale ostatní lidi, ti nemohli. To je, jak když jste na nějakém pustém ostrově,“ vypráví o životě před rokem 1989 v bezprostřední blízkosti západní hranice Československa. „Nemohli jste nic,“ dodává. Přesto všechno ji nikdy nenapadlo, že by Československo opustila.

„Zvonila jsem klíči na náměstí,“ vzpomíná na listopadové události roku 1989. „Vadilo nám to ,nesmíš‘,“ vysvětluje pamětnice dnes. Své vyprávění uzavírá odpovědí na otázku, co jí osobně přinesla sametová revoluce – bez velkého zaváhání říká: „Volnost. Nic víc.“

 

 

 

[1] 12 ze 14 osad, které tvořily společnou farnost, po 2. světové válce zaniklo, např.: Bláto (Benetschlag), Javoří (Meisetschlag), Míšňany (Michetschlag), Dětochov (Tichtohöfen) a další.

[2] Vojenský újezd Boletice (21 949 ha) získal definitivní právní ustanovení v roce 1950 na základě zákona o vojenských újezdech, čímž se prostor pro většinu civilního obyvatelstva neprodyšně uzavřel, a to až do roku 2016, kdy došlo ke zmenšení vojenského prostoru (na dnešních 16 559 ha) a Polná spolu s dalšími několika obcemi byly z území vyjmuty.