Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Syrovátka (* 1957)

• narozen 11. února 1957 v Praze

• tatínek Oldřich Syrovátka za války vězněn v Osvětimi za odbojovou činnost

• maminka Jiřina Drtinová vyznamenaná za odvahu ve dnech pražského povstání

• mezi lety 1968–1970 působil ve skautském oddílu Jaroslava Foglara

• 1968 vzpomínky na příjezd okupačních vojsk do jižních Čech

• po roce 1975 vedl oddíl bývalých skautů pod záštitou Socialistického svazu mládeže (SSM)

• vystudoval zahradnické učiliště v Malešicích a Střední zemědělskou školu v Mělníce

• mezi lety 1977–1979 vojenská služba v Brně, Hradci Králové a Plzni

• v roce 1989 se účastnil demonstrací na Václavském náměstí v Praze

• v roce 2024 žil v Praze

Jan Syrovátka vyrůstal v rodině, kde byli oba rodiče poválečnými členy komunistické strany, své tři syny ale k lásce k socialistickému zřízení nijak důsledně nevedli. Odpor k Rusům získal ještě jako chlapec po srpnové invazi a pocit, že si v Československu připadá jako v koncentráku, v něm přetrval až do revoluce. 

Dvě tajemné medaile v šuplíku

Narodil se 11. února 1957 v Praze na Vinohradech jako třetí syn manželů Syrovátkových. Tatínek Oldřich byl spisovatelem pro děti, pracoval taky jako redaktor. Válečná léta prožil v Brně, kde se zapojil do místního odboje. Ještě s dalšími lidmi získával doklady pro ty, kteří měli být posláni do koncentračních táborů. Za to byl zatčen a sám poslán do koncentračního tábora Osvětim s razítkem ‚návrat nežádoucí‘. „Otec o tom moc nemluvil, ale jezdili jsme do Polska za jeho kamarádem spoluvězněm, který ho koncem války dostal do pochodu smrti z Osvětimi do koncentračního tábora Buchenwald. Tím mu zřejmě zachránil život, jinak by skončil v plynové komoře“, vypráví jeho syn. Po válce byl za svou účast v odboji vyznamenán, jeho medaile pak ležela doma v zásuvce.

V zásuvce ale ležela ještě jedna medaile, a to maminčina. Jiřina Syrovátková, za svobodna Drtinová, prožila válku v Praze, kde pracovala jako dobrovolná zdravotní sestra u doktora Jindřicha Antonína Valšíka ve Vysočanech. Když se k Praze v květnu 1945 přiblížila Rudá armáda a vypuklo Pražské povstání, pověřil ji pan doktor tím, aby dostupné léky přenesla přes německé uzávěry z Vysočan k povstalcům. „Byl jsem už dospělý, když mi poprvé vyprávěla, že tu uzávěru překonala v přestrojení za člena Hitlerjugend,“ vypráví Jan Syrovátka. Koncem války se členové Hitlerovy mládeže uniforem ve velkém zbavovali, protože nechtěli, aby je po válce někdo s touto mládežnickou nacistickou organizací spojoval. Nebylo tedy těžké si nějakou opatřit. „Problémem ale bylo, že měla krásné dlouhé vlasy. Tak si je ostříhala a v přestrojení se jí podařilo dostat s léky na druhou stranu. No a mě úplně mrazí ještě teď, když si vzpomenu, že ji mohli ti Němci střelit, že poznali, že to není jejich člen, a mohli ji prásknout taky ti z těch barikád, protože viděli tu uniformu. Za to byla ta druhá medaile, kterou jsem v dětství v zásuvce vídal.“

Místo pionýrského slibu odříkal ten skautský

V roce 1968 využil Jan Syrovátka všeobecného uvolnění ve společnosti a vstoupil do skautského oddílu Jaroslava Foglara. Ten se jakožto spisovatel přátelil s tatínkem a čas od času se navštěvovali. Záhy ale vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy a ve společnosti opět přituhlo. Když přijely tanky, trávili Syrovátkovi prázdniny na chalupě v Senotíně v jižních Čechách nedaleko rakouských hranic. „Většinou jsme tam dlouho vyspávali, ale tehdy nás někdo brzy ráno vzbudil, ať si pustíme rádio. Rodiče, kteří zažili válku, se vydali hned nakupovat jídlo, abychom měli zásoby. Vojáci dorazili do vsi až další den. Když jsme pak jeli vlakem domů, na nádraží v Jindřichově Hradci stály tanky v řadě, v Praze zase z vrtulníků rozhazovali proruské letáky, které invazi podporovaly, ve městě byly zátarasy,“ vzpomíná pamětník.

Počátkem 70. let maminku vyloučili z komunistické strany a hrozilo, že bude vyhozena i ze zaměstnání. Měla ale statečného vedoucího, který trval na tom, že jedna bezpartajní, ale šikovná a prověřená, je lepší než tři neschopné straničky. Skautský oddíl ještě nějakou chvíli fungoval, než byl nucen přejít pod turistický oddíl, kde ve své činnosti pokračoval v podstatě v nezměněné podobě až do roku 1975. 

Tehdy už byl Jan Syrovátka dospělý a Jaroslav Foglar ho požádal, zda by nemohl oddíl vést pod hlavičkou Pionýra. Ještě s jedním kamarádem si museli udělat takzvané pionýrské minimum, tedy oprávnění k tomu být vedoucími. Zkoušku absolvovali u Foglarova kamaráda v Nuslích, který měl příslušné oprávnění. „Považoval jsem si, že mi to pan Foglar nabídl. Pak si nás ale předvolali ze Socialistického svazu mládeže s tím, že nás musí přezkoušet. Chtěli po mně přeříkat pionýrský slib, tak jsem ho začal odříkávat a plynule jsem přešel do skautského slibu,“ popisuje pamětník. „Oprávnění nám nakonec nesebrali, ale možná to byl jeden z důvodů, proč jsem o rok později neodmaturoval.“

Vojenská vzpoura v podobě sraníků

Po základní škole šel nejprve na zahradnické učiliště do Malešic, po jeho absolvování pokračoval na Střední zemědělské škole v Mělníce. Maturitní zkoušku nakonec složil až na vojně, kde sloužil nejprve v Brně jako údržbář letadel a později jako zapisovatel, kde měl za úkol přepisovat zápisy ze stranických schůzí. Dovolil si i malou vzpouru proti režimu, když místo straník psal do zápisů sraník. „Vždycky jsem se hrozně omlouval, že vůbec nevím, jak se mi to mohlo stát. Ale s kamarády jsem se vsadil, že to napíšu do jednoho dokumentu pětkrát, a taky jsem to dodržel!“ 

Už na učilišti se věnoval hudbě, hrál na bicí. Část vojenské služby tak strávil jako bubeník v posádkové kapele v Hradci Králové, která byla na špičkové úrovni a častokrát hrála třeba v televizi, a později v Plzni, kde už to tak slavné nebylo. Po návratu z vojenské služby se oženil a se ženou Zuzanou vychoval tři děti. 

Referoval ve vesnické hospodě o generální stávce

Až do revoluce pracoval jako vedoucí střediska pro mládež v Němčicích u Strakonic, udělal si pedagogickou nástavbu a zároveň pracoval jako místní hospodský. Každý týden jezdil na schůze vedení do Prahy, a tak věděl, že se politická situace začíná obracet. V okolních státech se komunistické režimy začínaly hroutit, počátkem listopadu 1989 padla berlínská zeď. „Vždycky jsem k nám na vesnici vozil čerstvé zprávy, protože se tam toho moc nevědělo a o spoustě věcí se v tisku nepsalo.“ V listopadu 1989 se na Václavském náměstí zúčastnil demonstrace a v Němčicích referoval o generální stávce. „Pamatuji si chvíli, kdy jsem u nás na venkově slyšel z rádia, že komunistická strana se vzdává vůdčí role ve společnosti. Tehdy jsem opravdu pocítil, že budeme moci žít svobodně,“ vypráví Jan Syrovátka. 

Po revoluci se stali všichni zaměstnanci členy Občanského fóra a záhy hlasovali o tom, zda ředitel, člen komunistické strany, od nich dostane důvěru. Z asi osmdesáti zaměstnanců mu ji vyslovil jen on a jedna kuchařka. „On byl sice komunista, ale dobrý a spravedlivý člověk. Pomáhal i lidem, kteří byli režimem nějak perzekvovaní, nemohli třeba sehnat místo. Ale tehdy se projevovaly lidské povahy,“ říká. 

S novým vedením se nesmířil, a tak ze zaměstnání odešel. Krátce pracoval v bratrově firmě jako dělník, než si spolu se ženou založili živnostenský list a začali se věnovat tomu, co oba původně vystudovali, tedy zahradničení. S výchovným ústavem nadále spolupracoval například prostřednictvím brigád, které dospívajícím chlapcům nabízel. Z Němčic se později přestěhoval zpět do Prahy, kde nadále žije.