Bc. Petr Sýkora

* 1966

  • „Anarchie. Byla tam naprostá anarchie. Toho já už jsem se neúčastnil. Vím, že tam po tom 17. listopadu byly různé vzpoury... V Janovicích jsme byli malý útvar, ale byly tam celkem čtyři útvary, v Janovicích, takže celá kasárna měla čtyři tisíce vojáků. Obec Janovice měla tisíc obyvatel a většina byli vojáci z povolání a jejich rodiny. Takže tam skoro žádní nevojáci nebyli. Vojáci třeba vyběhli večer na nástupiště a strhávali ze sebe uniformy a křičeli a volali po zkrácení vojny a podobně. Byly tam spontánní reakce. Ale to už se mne netýkalo, protože revoluce už proběhla. Už to byl jenom tlak na to, aby se vojna zkrátila, což se následně skutečně stalo. Zkrátili nám to o měsíc, o dva."

  • "Na té vojně, co se týče vojáků z povolání, jsem měl dva zásadní konflikty. První byl těsně po tom, co jsem podepsal Několik vět. Byl jsem výkonný praporčík a měl jsem dva sklady a kancelář. Přišel tam zástupce velitele pro věci politické, major Kratochvíl. Udělal mi prohlídku. Prohledával mi celý sklad, kousek po kousku. Prohledával, jestli něco nenajde. A já jsem tam tehdy měl breviář, to znamená tlustou modlitební knihu, měl jsem tam různé knihy vydané na Západě, informace o církvi samizdaty, informace o Chartě. A co ho nejvíce rozčílilo, byl bulletin Nezávislého mírového hnutí, protože věděl, že to je proti armádě. Byl v šoku. Začal to přehrabovat a potom na mě začal řvát, že to je trestný čin a nevím co všechno, a že mě nechají zavřít. Řval na mě dost dlouho. Já jsem byl taky v šoku, protože to byla situace, kterou jsem nepředpokládal. Byl jsem si vědom toho, že to není dobrá situace, ale měl jsem v životě takovou strategii, že jsem šel naproti, takže jsem ho nechal vyřvat. A potom jsem postupně přebíral slovo a říkal jsem mu, že to, že tam jsem, není moje rozhodnutí, že jsem od samého začátku říkal, kdo jsem, že oni mě tam nastavili tak, jak mě nastavili, že to je jejich problém, ž že to s mnou vůbec nesouvisí. A začal jsem se bránit tímto způsobem. Dopadlo to tak, že mi vlastně začal téměř přátelsky radit, že už to mám doklepat, že už to nemám tak daleko do civilu, že on je taky jenom člověk..."

  • „Sám jsem byl udivený, jakou obrovskou sílu jsem měl, protože zvlášť ta vojna byla strašná. Byl jsem v Janovicích nad Úhlavou. To, co jsem tam zažíval, nebylo příjemné. Odehrávala se tam spousta hraničních situací. Ale v tu chvíli člověk věděl, co chce, a v tom byla ta obrovská síla. A proč jsem tu sílu měl? To nejsme v rovině dějin, to je spíše rovina intimní, duchovní. Z mého pohledu to bylo náhlé světlo, duchovní zážitek, který můj život, jak jsem ho vedl dosud, nasvítil. Byly to pikosekundy, konkrétně určitá událost, která se odehrála. Nebyl jsem sám. Je to popsáno, je to zkoumáno v různých psychologických analýzách. Říká se tomu iluminace, osvícení. Byl to okamžik, který mi dal zážitek obrovského smyslu. Z ničeho nic jsem tedy měl smysl. A nebylo to v rovině racionální, tedy nepřemýšlel jsem, co by mohlo být smyslem mého života, a pak jsem to tedy vymyslel. Tak to nebylo. Bylo to v rovině obrovského intenzivního zážitku. A z toho zážitku jsem žil ještě mnoho let poté. Protože jsem měl z ničeho nic obrovskou sílu a v různých situacích, třeba v těch Janovicích nad Úhlavou v té armádě, kde jsem se dostal do velice nepříjemných situací, jsem měl obrovskou sílu přežít. Kdybych tohle neměl, tak by se spousta věcí odehrála jinak. Chtěl bych to zažít ještě, ale už se to neodehrává. V tomto směru byl tento zážitek jedinečný.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 16.08.2023

    (audio)
    délka: 03:18:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V listopadu 1989 jsem byl připraven neuposlechnout vojenský rozkaz

Petr Sýkora,  80. léta
Petr Sýkora, 80. léta
zdroj: Archiv pamětníka

Petr Sýkora se narodil 30. srpna 1966 v Chrudimi do rodiny akademického malíře a lesníka Josefa Sýkory, který byl v roce 1953 ve vykonstruovaném politickém procesu odsouzen k 19 měsícům vězení. Petrova matka Zdenka byla lesní dělnice. Dětství a mládí prožil v Bojanově se svými rodiči a třemi staršími sourozenci. Rodina byla věřící. Petra Sýkoru výrazně ovlivnili lidé z podzemní církve. Od svých třinácti let byl v kontaktu s členy katolického řádu Salesiánů. V roce 1985 nastoupil na fakultu speciální pedagogiky v Praze. Na národní pouti ve Velehradu se spřátelil s disidentem Tomášem Dvořákem, u něhož posléze bydlel. Petr navštívil Polsko, kde poznal hnutí Solidarita, zajímal se o nespravedlivě stíhané, účastnil se procesu s Jazzovou sekcí. V roce 1986 se rozhodl studovat na kněze v semináři v Litoměřicích a z pedagogické fakulty odešel. Na jaře 1988 narukoval na vojnu na dva roky, a to do Janovic nad Úhlavou k útvaru průzkumníků (tzv. červené barety). Na vojně prožil i listopadové události roku 1989. Do civilu odešel v únoru 1990, poté pracoval v koordinačním centru Občanského fóra. V letech 1990 až 1991 studoval v semináři v Litoměřicích, následně dva roky v Římě, kde získal titul bakaláře filozofie. Poté nastoupil do jezuitského noviciátu v Kolíně, na praxi v Ústavu sociální péče ve Velehradu se seznámil se zdravotní sestrou a po půl roce se vzali. V roce 2023 bydlel v Praze a podnikal se svým synem v oboru kybernetická bezpečnost ve firmě Haxagon.