Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bc. Petr Sýkora (* 1966)

• narodil 30. srpna 1966 v Chrudimi do rodiny akademického malíře a lesníka Josefa Sýkory

• otec byl v 50. letech odsouzen k odnětí svobody ve vykonstruovaném procesu

• dětství a mládí prožil v Bojanově, rodina byla věřící

• od třinácti let byl v kontaktu s podzemní církví, katolickým řádem Salesiánů

• v roce 1985 nastoupil na fakultu speciální pedagogiky v Praze

• v roce 1986 odešel z fakulty speciální pedagogiky, protože se rozhodl být knězem

• na vojně v letech 1988 až 1990 sloužil v Janovicích nad Úhlavou u průzkumníků, tzv. červených baretů

• do civilu odešel v únoru 1990, poté pracoval v koordinačním centru Občanského fóra

• v letech 1990 a 1991 studoval v semináři v Litoměřicích, poté dva roky v Římě

Byl mladý věřící pacifista, ‚mánička,‘ vysokoškolák. Přátelil se s lidmi z disentu, sdílel myšlenky Nezávislého mírového hnutí, které odmítalo povinnou vojenskou službu. Rozhodl se nejít na vojnu. Duchovní zážitek, který prožil ve druhé polovině 80. let, ale zcela změnil jeho životní směřování. Díky němu se rozhodl vystudovat na kněze. Musel proto opustil vysokou školu, partnerku, a nakonec narukovat na vojnu... 

Petr Sýkora se narodil 30. srpna 1966 v Chrudimi do rodiny akademického malíře a lesníka Josefa Sýkory. Jeho otec vystudoval v Praze Ukrajinskou akademii výtvarných umění, v roce 1953 byl vzat do vazby a ve vykonstruovaném procesu mu hrozil trestu smrti. Komunisté ho obvinili z údajné přípravy atentátu na prezidenta Zápotockého. Pro nedostatek důkazů si ve výsledku odseděl „jen“ 19 měsíců. Po propuštění nesměl do Prahy. Vrátil se do rodného Bojanova, kde až do své penze pracoval jako pomocný dělník v lese a v továrně Technolen. Pracoval na dva úvazky, protože živil čtyři děti, a také maloval. Zůstalo po něm na tisíc obrazů. Petrova maminka Zdenka se s Josefem Sýkorou seznámila v Bojanově po jeho návratu z vězení. Pracovala jako lesní dělnice.

Tradiční, venkovská víra ho nezajímala

Rodina Josefa Sýkory byla věřící. „Otec pocházel z venkovské rodiny katolíků. „Já jsem se ale nikdy necítil na venkově úplně doma, protože otec měl díky svým studiím a zájmům vazby na Prahu, na kulturní život, stýkal se s umělci,“ vysvětluje Petr Sýkora. Narodil se v roce 1966, když už tatínek do Prahy směl jezdit. „Často jsme v Praze navštěvovali výstavy a já jsem tedy od malička nasával atmosféru Prahy a to mě formovalo.“

Petr chodil na základní školu v Bojanově a na gymnázium v Chrudimi. Na základní škole prožíval šikanu kvůli víře, a to i ze strany učitelky, která ho vystavovala posměchu. Jak říká, byl sice rebel, ale příjemné to nebylo. V Bojanově chodili Sýkorovi do kostela, kde se praktikovalo křesťanství tradičním způsobem. Chodilo se na nedělní bohoslužby, slavily se křesťanské svátky a o ničem se nediskutovalo. „Tato úroveň víry byla na venkově tolerována. Mně to ale nezajímalo. Kdybychom pouze chodili do kostela, víra by ve mne nezanechala hlubší stopy.“

Chaloupky

Podle učitelky byli věřící lidé zaostalí a nemoderní, takže Petr neměl v Bojanově žádné blízké kamarády. V tomto směru mu hodně pomohly tzv. „chaloupky“, kam jezdil od svých třinácti let a kde našel podobně založené přátele a autority, kterých si vážil. „Chaloupky“ byly akce pro věřící mládež, které organizoval katolický řád Salesiánů. Tento řád komunisté v roce 1950 zakázali. Při státní „akci K“, která likvidovala řeholní řády a kongregace, byli Salesiáni během noci odvezeni a drženi v klášteře Osek v severních Čechách. Někteří kněží působili nadále tajně, v rámci tzv. podzemní církve. Petr ve svém mládí poznal například kněze Josefa Šplíchala či biskupa pražského Karla Herbsta, který objížděl „chaloupky“ od Aše po Michalovce.

„Chaloupky byly vlastně něco jako Skauting. Šlo o prázdninové programy pro 10 až 20 dětí na nějakém izolovanějším místě, abychom zůstali v utajení. Jezdili jsme například na Slovensko do hor, ale také do hor v Bulharsku nebo v Rumunsku, kde byla mizivá pravděpodobnost, že nás tam vyhmátne Státní bezpečnost. Většinou to bylo tak, že nějaká katolická rodina dala k dispozici chalupu a v létě tam děti jezdily v turnusech, samozřejmě s dospělými. Navštěvovali nás tajní kněží. Přitahovali mě lidé, kteří měli konflikt se zákonem, jako právě například tajní kněží. Byli pro mě úplní borci,“ vypráví Petr Sýkora.

Hry a bojovky, které na chaloupkách provozovali, byly prý dost drsné. „Nešetřili nás. V noci nás vytáhli ven do lesa a pak jsme se museli dostat sami zpátky… Jednou jsem si zlomil nohu, museli zavolat sanitku a hrozilo prozrazení,“ vzpomíná Petr. Kromě těchto aktivit se diskutovalo o životě světském i duchovním, například jak by se měl zachovat křesťan v různých situacích. „Mohli jsme se bavit o víře a o filozofii otevřeně a ptát se na všechno, co nás zajímalo. To bylo něco, co se na vesnici nepěstovalo, proto jsem tam nezapadal,“ vypráví Petr Sýkora.

Velehrad 1985 

Chtěl studovat Lesnickou fakultu v Brně, kam se ale nedostal. Druhou volbou bylo pracovat s dětmi a handicapovanými. Přihlásil se tedy na speciální pedagogickou fakultu do Prahy, kam nastoupil v roce 1985 a do Prahy se také přestěhoval. Byl ve spojení se Salesiány, dostával se k různým informacím o Chartě 77, o církvi a samizdatové literatuře. „Když měl člověk zájem, dostal se k tomu, i když to bylo spojeno s rizikem, říká Petr.

V roce 1985 se zúčastnil národní poutě ve Velehradě, poutním místě a každoročních oslav svatých Cyrila a Metoděje. V červenci v roce 1985 se na Velehradě navzdory obstrukcím ze strany státních orgánů sešlo mnohem více lidí, než bylo za komunistického režimu zvykem. Odhadem 100 až 250 tisíc účastníků. Důvodem mimořádné účasti bylo kulaté tisícileté výročí úmrtí svatého Metoděje a okolnost, že se papež rozhodl udělit velehradské bazilice Zlatou růži. (Posvěcený klenot ve tvaru růžové ratolesti, který papež uděluje významným osobám nebo institucím).

Akce na Velehradě v roce 1985 přerostla v jednu z největších demonstrací odporu proti komunistickému režimu za celé období normalizace, poté co její účastníci vypískali z tribuny ministra kultury Milana Klusáka, který se pokoušel dát pouti „ten správný politický rozměr.“ Cyrila a Metoděje označil za první komunisty. Vypískáním tohoto projevu účastníci pouti vyjádřili požadavek na náboženskou svobodu a povolení návštěvy papeže Jana Pavla II. v Československu. Na této pouti se Petr setkal se svým vrstevníkem z disidentských kruhů, Tomášem Dvořákem a spřátelili se.

Tomáš Dvořák a jeho pacifismus

Tomáš Dvořák se zabýval otázkami pacifismu, pořádal protestní akce, účastnil se shromáždění věnovaným památce Johna Lennona, která se od roku 1981 konávala na pražské Kampě ve výroční den umělcovy smrti. Šířil myšlenky demilitarizace společnosti, což v roce 1988 vyústilo v zakládající prohlášení Nezávislého mírového hnutí, jehož cílem zavedení náhradní služby pro brance, kteří vojenskou službu z názorových postojů zásadně odmítají.

Petr u Tomáše Dvořáka bydlel a jeho názory a postoje mu byly blízké. Ačkoli studoval vysokou školu a na vojnu díky tomu zatím nemusel, neměl v úmyslu narukovat ani v budoucnu. Petr v letech 1986 až 1987 navštívil také Polsko, kde poznal sílu tamního hnutí Solidarita, zajímal se o nespravedlivě stíhané, například se účastnil soudního procesu s Jazzovou sekcí.

Duchoví zážitek, který změnil jeho životní směr

Kolem roku 1986 ve druhém ročníku vysoké školy se zabýval otázkou, jak se postavit k režimu. Uvažoval, že podepíše Chartu 77. Nakonec zvolil jinou možnost, a to stát se knězem. „Nebylo to racionální rozhodnutí. Odehrálo se to v rovině intimní, duchovní. Z mého pohledu to byl duchovní zážitek, který můj život, jak jsem ho vedl dosud, nasvítil. Byly to pikosekundy konkrétní duchovní události. Nebyl jsem sám, komu se to stalo, je to popsáno, zkoumáno v různých psychologických analýzách. Říká se tomu iluminace, osvícení. Byl to zážitek obrovského smyslu. Z ničeho nic jsem tedy měl smysl. Tento intenzivní zážitek rozhodl za mě. Z tohoto zážitku jsem pak žil ještě mnoho let poté. Měl jsem díky němu náhle obrovskou sílu a v různých situacích, například na vojně v Janovicích nad Úhlavou, kdy jsem se dostával do velice nepříjemných situací, jsem tuto obrovskou sílu využil k přežití,“ vypráví Petr.

Rozhodnutí stát se knězem

V roce 1987 se Petr rozhodl jít do semináře v Litoměřicích a vystudovat na kněze. Probíral vše se svými přáteli z církevních kruhů do nejmenšího detailu a zjistil, že než se přihlásí na studium do Litoměřic, musí učinit tři věci: zanechat studí na pedagogické fakultě, ukončit vztah se svou partnerkou a jít na vojnu.

Usoudil, že bude lepší odbýt si vojnu před nástupem do semináře, protože mezi druhým a třetím ročníkem studenti museli na dvouletou vojenskou službu, kde pak čelili nátlakům ke spolupráci se Státní bezpečností (StB). „To bylo extrémně obtížné a po tom, co jsem já sám zažil na vojně, se nedivím, že mnozí těm tlakům podlehli. Jsem přesvědčen, že takto systémově režim získával spolupracovníky StB z řad kněžích,“ říká Petr Sýkora.

Posunovač, demonstrant, praporčík

Petr Sýkora se tedy rozhodl nepodepsat Chartu 77, a dokonce jít na vojnu v zájmu vyššího cíle, kterým bylo studium semináře a příprava na kněžství. Vojnu si ale chtěl alespoň o pět měsíců zkrátit. To umožňovala výjimka pro ty, kdo odpracovali 19 měsíců v těžkém průmyslu. Petr tedy odešel z vysoké školy pedagogické a nastoupil jako posunovač na dráhu. Věřil, že po 19 měsících bude jeho následná vojenská služba o pět měsíců kratší. To se však nestalo, protože zhruba po roce, kdy pracoval s posunovači u drah, 8. prosince 1987 se účastnil demonstrace na počest Johna Lennona. Byl předvolán k výslechu v Bartolomějské a pak ho poslali na vojnu na celé dva roky.

Narukoval na jaře 1988 do Janovic nad Úhlavou k průzkumníkům, tedy k červeným baretům, protože měl dobrou fyzickou kondici. Hned z kraje podstoupil pohovor s kontrašpionáží. „Řekl jsem jim rovnou, že jsem pro ně problematický člověk, že můj táta v 50. letech seděl a že se nenechám vydírat,“ říká Petr Sýkora. Vybrali ho přesto do důstojnické školy a poté ho zařadili jako výkonného praporčík. Měl jsem na starosti hmotné ekonomické záležitosti, což reálně znamenalo, že jsem byl zodpovědný za milionové majetky. To mě děsilo, ohrožovalo, protože kdyby mě chtěli zmáčknout, stačilo by najít ve skladu nějakou drobnou chybu, kterých tam byl bezpočet a všichni to věděli. Hmotný stav armády byl v hrozném stavu. Chtěl jsem se této funkce zbavit, ale nešlo to,“ říká Petr Sýkora.

Šikana, při které si člověk sáhl na své hranice 

Když šel Petr Sýkora do armády, připravoval se na to, že bude v permanentním konfliktu s vojáky z povolání, kterým se neřeklo jinak, než „gumy“. Počítal s tím, že ho budou šikanovat. Ale to prý nebyl takový problém. Mnohem horší byla masivně rozšířená šikana od služebně nejstarších vojáků základní služby. „Bylo to psychicky náročnější, protože s nimi jste, na rozdíl od profesionálních vojáků, trávil 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. Hierarchický systém, v němž nejstarší byli supráci, následovali mazáci a nejmladší byli zobáci, udržoval armádu totalitního režimu pohromadě. Supráci měli už jen několik měsíců do civilu a prakticky nic nedělali. Přes den spali a v noci často pili a šikanovali mladší vojáky. Byly zde různé formy ponižování, různé tresty, klikování. Někteří z nich dokázali vypít desítky piv za noc a následně rozbíjet věci. Tyto věci musely být ráno v dokonalém pořádku, protože kdyby vojáci z povolání přišli ráno do práce a našli by nepořádek, mladší vojáci by to odnesli ještě víc. Toto byl obrovský konflikt, kterému se většina lidí podřídila,“ vysvětluje Petr Sýkora. Šikana se odehrávala s plným vědomím vojáků z povolání, protože „supráci“, případně „mazáci“ za ně udržovali pořádek.

„Od vojny jsem velmi skeptický k odolnosti jednotlivců. Jen naprosté výjimky jsou schopny odolávat takovému tlaku. Dokonce i velmi inteligentní a slušní lidé se dříve či později tomuto systému podřídí. Já jsem se podřídil částečně, nikdy jsem nepřistoupil na jejich pravidla úplně. Ke svému zklamání jsem dělal kompromisy. V té době jsem četl různé samizdaty, Sacharova a dalších disidentů. Myslel jsem si, že jsem schopen obstát v jakýchkoli podmínkách, když mám přesvědčení, víru a hodnoty. Ale zjistil jsem, že to takhle nefunguje. Když nespíte a celou noc a den, protože v noci vám mazáci vymýšlejí nové a nové úkoly, tak po několika dnech bez spánku je psychika člověka výrazně jiná než za normálních okolností. Sáhl jsme si tedy na své hranice. Když jsem si myslel, že člověk vydrží všechno, byl jsem naivní. Nevydrží,“ říká Petr Sýkora.
 

Zakázaná literatura v kasárnách

Celý rok, až do jara 1989, neopustil kasárnu, protože nedostával povolení na víkend odjet mimo obec. A to právě proto, že se nepodvoloval šikaně zcela. Poslední rok, kdy už byl mezi staršími vojáky, měl větší možnosti dostat se na víkendy do Prahy. „Utíkali jsme se z kasáren dírou v plotě, převlékli se do civilu a jeli kam jsme chtěli. Dělalo se tak běžně.“ Jezdil za Tomášem Dvořákem, u něhož v bytě na Malé straně bydlel, vylepovali po Praze pozvánky na demonstrace, věděli, že jsou sledovaní. Podepsal také Několik vět.

Tehdy měl po návratu do kasáren velký problém. „Byl jsem praporčík a měl na starosti dva sklady a kancelář. Přišel tam zástupce velitele pro věci politické, major Kratochvíl. Udělal mi prohlídku. Prohledával celý sklad kousek po kousku. Měl jsem tam schovaný breviář, tedy tlustou modlitební knihu. Dále různé knihy vydané na západě, informace o Chartě 77, informace o církvi, samizdaty. Nejvíce ho rozčílil bulletin Nezávislého mírového hnutí. Věděl, že to je zaměřeno proti armádě. Byl v šoku a začal na mě řvát, že je to trestný čin a že mě nechají zavřít...“, vypráví Petr Sýkora, který si byl vědom, že to není dobrá situace, ale dokázal si zachovat chladnou hlavu. „Nechal jsem ho vyřvat a potom jsem mu vysvětloval, že jít sem nebylo moje rozhodnutí a že jsem jsem jim od samého začátku říkal, kdo jsem, oni mě sem instalovali, mě se to netýká... Začal jsem se bránit tímto způsobem. Dopadlo to tak, že mi vlastně začal téměř přátelsky radit, že už to mám doklepat, že už to nemám tak daleko do civilu a že on je také jenom člověk...“

1989: Připraven zemřít

Listopadové události Petr prožil na vojně. Měl přístup k rozhlasové stanici Svobodná Evropa, takže ačkoliv se neúčastnil demonstrace v ulicích Prahy 17. listopadu, večer už věděl, co se v Praze děje. Vzpomíná, že první čtyři dny se na vojně nedělo vůbec nic. „Jakoby se nic nestalo. Pak nadřízení odjeli na školení do Sušice a když se vrátili, sezvali vojáky a začali nás informovat o tom, co se děje.“ Útvar tzv. „červených baretů,“ v němž sloužil Petr Sýkora, měl být nasazen do ulic proti demonstrantům v Plzni.

„Tohle období pro mě bylo nejsilnějším životním zážitkem. Jít proti demonstrantům pro mě bylo naprosto nepřijatelné. Prošel jsem si tedy strastiplným rozhodovacím procesem, jak se zachovám, až k takovému rozkazu dojde. Hustili do nás, že neuposlechnutí bude tvrdě potrestáno a může skočit i smrtí. Tehdy ještě vůbec nebylo jasné, jak to dopadne a pro mě byla i ta nejhorší možnost reálná. Nakonec jsem se rozhodl jsem se, že neuposlechnu, že se toho neúčastním a cítil jsme obrovskou úlevu, i když jsem věděl, jaký trest mě čeká,“ vypráví Petr Sýkora. Jeho útvar však nakonec do ulic vyslán nebyl.

Polistopadová anarchie v kasárnách

V polistopadovém období do února 1990, které Petr Sýkora ještě trávil na vojně, vládla prý v kasárnách anarchie. Pro představu, v Janovicích byly celkem čtyři útvary, v celých kasárnách se nacházelo na čtyři tisíce vojáků a obec Janovice tisíc obyvatel, z nichž většina byli vojáci z povolání a jejich rodiny. „Panovala tam naprostá anarchie. Toho já už jsem se neúčastnil, ale vím, že tam byly různé vzpoury... Vojáci třeba vyběhli večer na nástupiště a strhávali ze sebe uniformy a volali po zkrácení vojny a podobně. Byly tam spontánní akce a reakce. Ale to už se mne netýkalo, protože revoluce už proběhla. Už to byl jenom tlak na to, aby se vojna zkrátila, což se následně skutečně stalo. Zkrátili nám to o měsíc, o dva,“ vzpomíná Petr Sýkora.

Chtěl být jezuitou, láska k ženě rozhodla jinak

Do civilu odešel v únoru 1990 a poté si podal přihlášku do semináře do Litoměřic. Zhruba půl roku před nástupem do školy ještě pracoval v koordinačním centru Občanského fóra (OF). V letech 1991 až 1993 studoval v Římě, kde získal titul bakaláře filosofie. Rozhodl se, že nebude diecézním knězem, ale jezuitou. „Zaujalo mě, že se stále vzdělávají, jdou do hloubky, studují patnáct let. To mě přitahovalo.“ Petr Sýkora tedy nastoupil do noviciátu v Kolíně a v rámci praxe působil v Ústavu sociální péče ve Velehradě.

Jeho další osud ale vzal úplně jiný směr. Po několika měsících praxe v ústavu se zamiloval do zdravotní sestry a po půl roce se vzali. V současné době (2023) Petr podniká se svým synem, pedagogem střední průmyslové školy, který založil obor kybernetická bezpečnost. Společně s kolegou pak vyvinuli platformu pro výuku kybernetické bezpečnosti, založili firmu Haxagon, a Petr Sýkora zde působí jako manažer.

Reflexe

Některé názory a postoje v průběhu vývoje událostí přehodnotil. Například už není pacifista a je si vědom, že schopná, profesionální armáda je potřebná. Nikoli však taková, jakou poznal v totalitním systému a která byla založena na šikaně. Svůj tehdejší pacifismus také přirovnává k naivismu, kdy v 80. letech bojovali za některé lidi, například souzené v kauze Jazzové sekce, ačkoli se později ukázalo, že spolupracovali s StB. S Tomášem Dvořákem se po roce 1989 vzdálili, až se zcela přestali vídat.

Nikdy však nebyl zklamán z polistopadového vývoje. „Vnímám to prismatem toho, co jsem zažil ve chvíli, kdy jsem se na vojně rozhodl, že raději zemřu, než abych šel v červeném baretu proti demonstrantům. Žijeme ve svobodné, demokratické zemi a pokud se někomu něco nelíbí, má možnost to změnit svou politickou volbou a nebo svou osobní angažovaností. Politici mě nemůžou zklamat, protože v ně nevěřím. Vážím si ale těch, kteří do politiky jdou proto, aby něco změnili i za cenu velkých osobních obětí,“ uzavírá své vyprávění Petr Sýkora.