František Švrček

„První věc, když nás ta španělská stráž viděla na hranicích Španělska, tak říkali: ,Salud, camaradas!' ,Nazdar kamarádi!' Tak jsme věděli, že už jsme teda ve Španělsku a přešli jsme přes ty hranice. Nás pohostili, dali nám jídlo a pití a všechno možný.“

„Když jsme došli tam a tak nás prověřovali, všichni, kdo se dostávali do československé armády byli prověřováni skrz naskrz jestli nejsou zločinci, nebo něco takového.“

„Napřed jsme se v Hodoníně sešli, bylo nás tam asi pět a jsme se přesuli dál, do Vídně. V Rakousku mě nechytili, my jsme byli na nádraží, na vlak jsme čekali, že pojedeme z Vídně dál. Já jsem ještě s jedním seděl na vlakovém nádraží a přišel tam chlap a řekl, abysme se prokazovali, kam jedeme. Tak jsme se prokázali, kam jedem a on si ty jízdenky vzal a [řekl]: ,Pojďte se mnou! Tak jsme šli spolu a von mě držel tady za límec, tak jsem se mu vycuknul a utíkal jsem dolů k východu.'“

„To byli většinou dobrovolníci a my jsme tam měli všechno a ty Španěláci nás opatrovali, protože věděli, že došla jim pomoc, pomoc organizovaných vojáků. Ti Španěláci sami, kteří nás tam přijali, neměli s vojenskou službou moc společného. Ti kuchaři, to byli Čechoslováci a Poláci, protože to byla organizovaná polsko-československá bojová jednotka.“

„Viděl, že já jsem z tý levý strany jel na pravou stranu a tak viděl, že já jsem nějakej neznámej člověk a neví, že se má jezdit po pravý straně. Jel jsem tam a zastavil mě. Já jsem to kolo držel takhle a on vzal to kolo za řídítka a mluvil na mě německy. Já jsem mu napřed nerozuměl, držel mě ten bicykl za řídítko a tak jsem na ten pedál takhle našlápnul a kolo jemu pod nohy vrazil. Přes to kolo spadl a já jsem zdrhal pryč.“