Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ernestina Švorcová (* 1934)

• narozena 25. února 1934 ve Viničném u Pezinoku na Slovensku

• otec odbojář Michal Pätoprstý

• otec zaměstnán na ministerstvu zemědělství jako inspektor drůbežářských farem ČSR

• za války rodina podporovala partyzánskou skupinu kapitána Jozefa Brunovského

• pomoc lidem na útěku, otec zprostředkovával jejich převádění přes hranice do Maďarska

• pamětnice fungovala jako spojka mezi partyzány

• otec zatčen gestapem, jeho další osud nejasný

• vzpomínky na osvobození Rudou armádou

• po válce práce v ČSAD, u Bati a v keramičce Jika v Bechyni

• hrála závodně volejbal

• má dvě děti

Ernestina Švorcová se narodila 25. února 1934 jako prostřední ze tří dětí manželům Michalovi a Ernestině Pätoprstých. Rodina v té době žila ve Viničném u Pezinoku, nedaleko Bratislavy na Slovensku.

„Stáli jsme s tatínkem a maminkou venku, maminka držela bratra v náručí a já jsem stála vedle ní. Nad bratislavským hradem křižovaly nebe reflektory a tatínek povídá: ‚Maminko, začala válka.‘ A maminka mě chytla za hlavu a rozplakala se…“

Podnikavý Michal Pätoprstý a jeho rodina

Ernestinin otec Michal Pätoprstý (nar. 1906) pracoval jako vysoký ministerský úředník, byl inspektorem drůbežářských farem slovenského ministerstva zemědělství. Kromě toho úspěšné podnikal, organizoval společenský život, měl mnoho přátel. Narodil se do chudých poměrů, matka mu zemřela krátce po porodu, ale otec se svému jedinému a talentovanému synovi věnoval. Nechal ho vystudovat, což nebylo v té době na slovenském venkově příliš obvyklé. Michal Pätoprstý měl nesporný organizační talent, byl podnikavý, obětavý a odvážný. Tyto vlastnosti se v nadcházejících letech staly určujícími nejen pro jeho osud, ale i pro osud celé jeho rodiny.

V roce 1930 se oženil s Ernestininou matkou a měli spolu tři děti. Později se ještě ujali dvou bratrů, sirotků Karla a Emila. V roce 1941 se přestěhovali z Viničného do Ružindolu u Trnavy v podhůří Bílých Karpat. Otec tam postavil pro rodinu nový dům, pronajal 40 hektarů polí a zřídil velké hospodářství. Bylo tak rozsáhlé, že by uživilo několik rodin. Ale Michal Pätoprstý měl jiné plány: potřeboval potraviny, mnoho potravin, pro muže, kteří se ukrývali v okolních horách. Začaly se tam organizovat a operovat partyzánské oddíly. Psal se rok 1944 a slovenští vlastenci se chystali k odporu proti nacistům, ke Slovenskému národnímu povstání.

Michal Pätoprstý podporoval partyzány nejen materiálně a finančně. Byl členem Slovenské národní rady a organizačně pomáhal zajišťovat přípravu povstání a podporu partyzánů v této oblasti. Odjel do Banské Bystrice, centra povstání, a po návratu se stal ještě zpravodajským pracovníkem 2. Stalinovy partyzánské brigády. Zprávy přijímané od sovětského vojenského velení předával dál partyzánům. Rodina musela veškeré dokumenty týkající se jejich otce, na konci války zničit, aby se nedostaly do rukou Němcům. Všechny jeho aktivity spojené s odbojovou činností proto není možné archivně doložit.

„Měli jsme velkou farmu v Karpatech, tu měl táta ještě ke svému zaměstnání. Jenže přišla válka, tak si k tomu vzal ještě čtyřicet hektarů polí do pronájmu, aby mohl uživit partyzány. Táta si snad myslel, že Němce vyžene ze Slovenska sám a ještě zapojil do pomoci partyzánům celou rodinu. Pak mu Sověti poslali parašutistu, byl to Slovák, jmenoval se Jozef Maco. Táta ho ubytoval ve Viničném u svého švagra. Ten si později vzal moji sestřenku za ženu. Svatební šaty měla ušité z hedvábí padáku, se kterým Jozef seskočil. To bylo ve čtyřicátém čtvrtém roce, bylo mi deset let a nosila jsem tomu parašutistovi zprávy a od něho jsem zase nosila zprávy tátovi.“

Gestapo a bunkr na zahradě

Malá Ernestina, podle tatínka nejodvážnější z jeho dětí, se začala aktivně podílet na podpoře povstání již ve svých deseti letech. Bylo potřeba přenášet šifrované zprávy od radisty k otci a naopak, nebo je umisťovat v různých mrtvých schránkách, kde si je pak vyzvedávali partyzáni. Otec předpokládal, že desetiletou dívku nebudou Němci z ničeho podezřívat. Podpora partyzánů byla nejen nebezpečná, ale zároveň náročná. Musela být dokonale naplánovaná, zorganizovaná a zahrnovala opravdu různorodé činnosti. Byla do nich nakonec zapojena celá rodina, včetně všech příbuzných a dětí, především malé Ernestiny. Té bylo na začátku války necelých pět let a na konci necelých jedenáct. Její nejranější dětství bylo naplněno válečnými zážitky, které se vzájemně prolínají. Některé se jí nesmazatelně vryly do paměti a další jí po válce dospělí vyprávěli. Teprve potom si mohla dávat události do souvislostí a více jim porozumět. Její vzpomínky jsou jen částí celého obrazu, ale je možné vytušit alespoň atmosféru, ve které jako dítě vyrůstala a která formovala její charakter a budoucí pohled na svět.

„Než tátu zavřeli, maminka rozhodla, že by partyzáni měli být schovaní někde jinde než u nás, a tak se rozhodlo o vykopání bunkru na zahradě, kde by se mohli skrýt. Dospělí v noci vykopali jámu a nás děti vzbudili. Mě a bráchu dali do té díry a my jsme nakládali zeminu plechovýma lopatkama do kbelíku a chlapi to tahali nahoru… Bunkr byl určený pro ukrývání partyzánů, kteří dorazili z Čech, z České Lípy, měli posílit partyzánské oddíly v horách u Trnavy. Maminka se bála, ale dělala, co chtěl tatínek, protože se měli rádi a všechno dělali spolu.“

Pašování zbraní a desetiletá hrdinka

„Maminka mi jednou řekla: ,Ernuško, pojedeš s dědečkem do Viničného na hrob, odvezete tam chryzantémy.‘ Bylo to na Svátek všech svatých. ,Ale pojedeš sama a dědečka budeš jen hlídat, nebudeš s ním. Jen kdyby se dědečkovi něco stalo, poběžíš hned domů.‘ Šli jsme tedy na nádraží do Trnavy, měli jsme koš plný zeminy, ve kterém byly ty chryzantémy. Bylo mi to divné, pokaždé jsme vozili nařezanou kytici chryzantém a najednou je vezeme i s kořeny… Za války, pokaždé, když na nádraží přijel vlak, tak Němci dělali razii, rozkopávali lidem zavazadla, všechno prohlíželi, ozýval se křik a pláč a my dva s dědečkem jsme zapomněli, že nemáme být spolu. Dědeček mě držel zezadu za ramena a strašně se třásl, on věděl proč, ale já ne. Když jsme byli na řadě my, tak mě jeden z Němců praštil rukou přes obličej. Dědečka pak prohlédl, ale nic u něj nenašel, tak nás propustili. Nasedli jsme do vlaku, ale ani jsme se spolu nebavili, všichni okolo plakali… V Pezinoku na nás čekal táta. Vzal od dědečka ten koš, chryzantémy vysypal a ven vypadly čtyři velké pistole…“

Vzpomínky na tatínka

Michal Pätoprstý podporoval partyzány, pomáhal s přípravou a organizací Slovenského národního povstání, ukrýval budoucí partyzány tajně přepravené z Čech. Ale snažil se pomáhat komukoli, kdo zrovna pomoc potřeboval. Ernestina vypráví několik příhod, úsměvných i tragických, které jí postupně vytanuly v paměti a jež se bezprostředně týkaly její rodiny a jí samotné.

„… Nebo třeba tomu Vyskočilovi, ten pomáhal tátovi, on měl snoubenku Holanďanku, její táta zahynul v koncentračním táboře a Vyskočil prosil, jestli bychom ji u nás doma neschovali. Ale kolem dokola byli Němci, bylo to hodně těžký. Mamička hodně trpěla, že je musíme mít doma. Kdyby na to Němci přišli, tak nás pozabíjejí, celou rodinu. Byly tam schované dvě, ta snoubenka a její matka. Uvolnili jsme jim jednu místnost a až v noci jsme jim vynášeli nočníky. A ony, zase jen v noci, mohly na chvíli ven a pak zase rychle zpátky. Maminka ale prosila tátu, aby jim našel jiné místo, moc se bála. Táta to udělal, ale Němci je našli a ony to nepřežily. Byl z toho strašně nešťastný.“

Otec se zapojil do Slovenského národního povstání. Byl vyslán do Banské Bystrice, která byla jeho centrem. „Po týdnu se tatínek vrátil z Banské Bystrice, musel jít pěšky, protože se bál jet vlakem. Věděl, že ho Němci už hledají. To už Slovenské národní povstání skončilo, všichni, kdo se ho účastnili, se rozutekli, táta se musel skrývat… To byl ale úplně jiný člověk, nechtěl, abychom o něm věděli, abychom ho neprozradili… Nikdy jsme se nedozvěděli, kde se skrýval. Jak to trvalo dlouho, si nepamatuji, ale měli jsme nařízeno: ,Když přijde gestapo, běžte mezi ostatní děti a utíkejte s nimi ven, oni neví, komu které děti patří.‘“

Tragédie na samém konci války

Slovenské národní povstání bylo obrovskou německou přesilou potlačeno a nacisté se poté krutě mstili. A k tragédii se schylovalo i v rodině Pätoprstých. Otec Michal se ukrýval, domů k rodině se vracel pouze v noci. Děti nevěděly, kde je, kvůli možnému vyzrazení. Když ho děti náhodou v noci zahlédly, nepoznávaly ho. Vždy hladce oholený, elegantní muž v obleku a klobouku se změnil v zarostlého venkovského chlápka a dětem, kterým byl povědomý jeho hlas, maminka řekla, že je to tatínkův bratr. Skrývání však, přes všechna opatření, netrvalo dlouho, Michal Pätoprstý byl zrazen jedním z partyzánů a na fingované schůzce zatčen gestapem. A zatýkání pokračovalo, zatčen byl i Ernestinin nevlastní bratr Emil a bratranec Ervín. Byl březen 1945 a Michal Pätoprstý byl vězněn, vyslýchán a mučen. Začátkem května 1945 ho známý rodiny zahlédl, jak na nádraží nastupuje, spolu s dalšími vězni, do transportu, který měl směřovat do koncentračního tábora Melk v Rakousku. Do tábora však nikdy nedojel. Stejným způsobem se o den později ztratil i Emil.

„Dva dny před osvobozením jsme byli všichni doma a plakali jsme, věděli jsme, že táta už asi nežije, a do toho přišlo gestapo za Emilem. Legitimovali ho, ale zjistili, že se nejmenuje Pätoprstý. Předtím také kontrolovali našeho čeledína, ale také ho nechali. Chtěli jen rodinu Pätoprstých. Nakonec odešli, ale maminka křičela: ,Emile utíkej, utíkej do Dolinky, utíkej pryč, oni se vrátí, zatknou tě!‘ Ale on nechtěl, chtěl zůstat kvůli rodině, chtěl se o ni postarat a vrátit tak mým rodičům, že se oni postarali o něj. Jenže Němci se opravdu vrátili… Už ho ani nelegitimovali a rovnou ho odvedli a nikdy jsme ho už neviděli… Slehla se po něm zem, není, není, není…“

Květen 1945 – zrada a smutek

Květen 1945 má Ernestina spojený nejen s koncem války, ale hlavně s nejsmutnějšími vzpomínkami svého dětství. Němci zmizeli, Sověti přišli už do prázdné vesnice. Nějakou dobu byli v Ružindolu ubytovaní, u Pätoprstých bydlel velitel se svým zástupcem. Pak odešli i oni, ale u Pätoprstých se život k normálu navracel pomalu. Maminka Ernestina byla už smutná napořád, zemřela předčasně, nikdy se už nevdala, nechtěla. Stále věřila, že se její manžel vrátí. Rodina se nikdy nedozvěděla, kam zmizeli jejich otec a bratr, přestože po nich usilovně pátrali.

Život po válce

Ernestina se po válce snažila otce najít, navštívila jako sedmnáctiletá koncentrační tábor Osvětim, ale to, co viděla, ještě mnohonásobně prohloubilo její trápení. Dodnes je osud jejího otce velkým, zneklidňujícím otazníkem a jeho zmizení záhadou. Jedním z možných vysvětlení, které se rodině podařilo vypátrat, by mohl být letecký útok na vlak, ve kterém ho převáželi. Původně semknutá rodina Pätoprstých se už nikdy zcela nevzpamatovala z prožitých událostí posledních válečných měsíců. Nemohou odnést květiny na otcův hrob ani na hrob bratra Emila, nemohli se rozloučit. Ernestinu trápí také fakt, že na pomníku padlých ze Slovenského národního povstání nejsou uvedena všechna jména, včetně jmen jejího otce a bratra. To je pro ni dvojnásob bolestivé a snaží se o nápravu.

V roce 1954 se vdala za Čecha Lexu Švorce, který sloužil na Slovensku jako důstojník Československé lidové armády. Dostali byt ve Štúrovu a podle Ernestininých slov to bylo pro ni vysvobození. Odešla z domova, z věčného smutku. Svatba pro ni znamenala nový začátek. O rok později se jí narodila dvojčata, jedno bohužel zemřelo, druhé je dcera, opět Ernestina. Za další dva roky přišel na svět syn Lexa. V roce 1962 se přestěhovali ze Slovenska do Čech. Nejprve bydleli v Hrušovanech u Brna. Ernestina se kromě výchovy dětí vrhla s neuvěřitelným elánem do práce, dvacet dva let pracovala ve Svitu (nynější Baťa), patřila mezi nejlepší pracovnice. Sportovala, hrála závodně volejbal. V roce 1985 se stěhovala znovu. Tentokrát za dcerou do Bechyně a do odchodu do penze, v roce 1989, ještě pracovala v bechyňské keramičce Jika. V roce 2005 ovdověla, ale brzy našla svého druhého životního partnera, znovu bývalého vojáka z povolání. Jsou spolu stále, bydlí v Bechyni ve společném domě s rodinou dcery. Ernestina je pořád velmi činorodá a podnikavá, geny tatínka Michala v sobě nezapře. Pracuje pro Československou obec legionářskou, pravidelně přednáší na školách, vypráví dětem o svém válečném dětství a snaží se jim svými vzpomínkami přiblížit, co všechno musela jako dítě prožít.

„U nás všechno muselo být čestně a poctivě, nikomu se nic nepromíjelo… Nešlo nic ošálit, čest je největší poklad člověka, abychom si toho vážili a podle toho se chovali. Ale ta čest mi vlastně vzala tátu, když o tom tak dnes přemýšlím… Teď žiju s manželovým dobrým přítelem, a tak jsme se rozhodli, že to spolu dožijeme… Je to úžasný muž… Nevím, jak to jinak říct. Je to úžasný člověk, s kterým teď žiju a jsem šťastná…“