Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ernestina Švorcová (* 1934)

• narozena 25. února 1934 ve Viničném u Pezinoku na Slovensku

• otec odbojář Michal Pätoprstý

• otec zaměstnán na ministerstvu zemědělství jako inspektor drůbežářských farem ČSR

• za války rodina podporovala partyzánskou skupinu kapitána Jozefa Brunovského

• pomoc lidem na útěku, otec zprostředkovával jejich převádění přes hranice do Maďarska

• pamětnice fungovala jako spojka mezi partyzány

• otec zatčen gestapem, jeho další osud nejasný

• vzpomínky na osvobození Rudou armádou

• po válce práce v ČSAD, u Bati a v keramičce Jika v Bechyni

• hrála závodně volejbal

• má dvě děti

Píše se rok 1944. Malé Ernestině je deset let. Od maminky dostala košík chryzantém i s kořenovým balem. Má jet společně s dědečkem vlakem z Trnavy do Viničného a zanést květiny na hřbitov. Ví jen, že nesmějí být s dědečkem u sebe, že si má koupit jízdenku sama a že za žádnou cenu nesmí nikde ztratit košík. Na nádraží je spousta německých vojáků, kteří lidem prohlížejí zavazadla. Zkontrolovali dědečka, ji ne. Dojedou do Viničného, ale nejdou na hřbitov. Místo toho se vydávají asi tři kilometry polem k domku tety a strýce, kteří ukrývají radistu Jozefa Maca. V chalupě už na košík čeká Ernestinin tatínek. Vyndá z něj chryzantémy a vyklepe hlínu. Na dně koše jsou čtyři pistole.

Ernestina Švorcová, rozená Pätoprstá, přišla na svět 25. února 1934 ve Viničném u Pezinoku na Slovensku do šťastných rodinných poměrů. Měla starší sestru a mladšího bratra a ještě dva nevlastní bratry, kteří byli z nuzných poměrů a kterých se rodiče ujali. Její otec Michal Pätoprstý pocházel ze smíšeného katolicko-evangelického manželství, takže byl v místní komunitě, kde měli katolíci a evangelíci oddělené i území ve vsi, trnem v oku. Nezalekl se toho a naopak tamním lidem pomáhal. Založil divadelní spolek a režíroval hry nebo vybavil nářadím místní tělocvičnu. Pracoval v Bratislavě na ministerstvu zemědělství jako inspektor drůbežářských farem v ČSR. Maminka Ernestina měla maturitu, což tehdy u žen nebylo běžné. Starala se o domácnost a pomáhala otci s rodinným hospodářstvím.

V Malých Karpatech měli farmu s ovcemi, slepicemi či angorskými králíky, jejichž srst se vyčesávala a prodávala. Chovali také bource morušové. „Otec dával možnost chudým lidem, kteří měli moruše, si jejich krmením vydělat nějaké peníze. Vždycky jim dal bedničku s vajíčky a oni mu ji za nějaký čas vrátili se zakuklenými housenkami.“ Vymyslel také líheň na slepice asi pro 300 vajíček. Umístil je do bedny s teploměrem. Maminka musela hlídat, aby teplota nepřesáhla určitou hranici. „Tatínek měl spočítané, za jak dlouho se kuřátka začnou líhnout. Jednou maminka hlídat zapomněla, z vajíček už by se nic nevylíhlo, ale bylo jí líto je vyhodit. Tak pozvala všechny ženy z vesnice, společně vajíčka vyšlehaly a upekly piškotové dorty pro celou ves.“

Rodina byla díky prosperující farmě a otcově práci na ministerstvu na tehdejší dobu velmi bohatá. Pätoprstých měli auto aerovku, rádio a v domě elektřinu. Přesto pro ně byla služba vlasti a druhým lidem na prvním místě.

Místo školy jsem nosila zprávy do lesa

S nástupem nacistů k moci se otec rozhodl pomáhat lidem, kteří před nimi utíkali. Jednou cestou z Bratislavy potkal ve vlaku člověka, který na sobě měl jen pyžamo a bačkory. Dovedl ho domů, zajistil mu jídlo a ošacení a vydal se autem na cestu přes Viničné a Senec na maďarské hranice. Měl tam dobrého kamaráda pohraničníka, s kterým domluvil jeho převoz přes hranice do Maďarska. Obdobným způsobem převedl ještě čtyřčlennou rodinu a několik dalších lidí.

Jednou v noci otec odjel a vrátil se až ráno. Zjistil, kde jsou v okolí ubytované německé posádky a kde mají sklady paliva. Byly hlídané, ale stráže se u nich střídaly. Vojáci pak tankovali až ráno. Rozhodl se, že společně s nevlastním synem Emilem a panem Blážou, který také fungoval v odboji, německou stráž obejdou a palivo Němcům vypustí. „Vymysleli to tak, že Emil se převlékl do německé uniformy, zabil jednoho strážného a pak sám chodil jako hlídka. Mezitím tatínek a pan Bláža vypustili benzin. Ale nedošlo jim, že je velmi aromatický. Rozštěkali se psi a vyběhli další vojáci. Nakonec museli zastřelit ještě jednoho Němce, ale povedlo se jim utéct a nakonec na ně nikdy nepřišli.“

Od roku 1944 podporoval Michal Pätoprstý spolu s ředitelem banky v Bratislavě panem Noskovičem a ředitelem likérky v Trnavě Rudo Vyskočilem skupinu 185 partyzánů pod vedením kapitána Jozefa Brunovského. Pan Noskovič se angažoval v zajišťování finanční pomoci, Rudo Vyskočil zásoboval partyzány oblečením a alkoholem. Rodina Pätoprstých měla na starost předávání zpráv a hmotné pomoci na určená místa.

Malá Ernestina fungovala jako zprávařská spojka. „Nosila jsem zprávy na určená místa v lese, bylo jich několik. Jednou mě v tom lese překvapil pán v dlouhém kabátu, vypadal podezřele. Dělal, že něco hledá, ale po očku mě stále sledoval. Na to místo už jsem pak zprávu nikdy nenesla.“ Když vozila zprávy z Bratislavy do Viničného, cestou potkávala vlaky plné Židů. Jakákoliv odbojová činnost byla pro rodinu Pätoprstých o to složitější, že Němci měli kousek od jejich domu vysílačku, hlídky obcházely celý den kolem jejich plotu. Osm vojáků bylo ubytováno v sousedním domě. Když rodina někoho skrývala, musela být okna zatemněná a dotyční směli vycházet ven jen po setmění, kdy se šli Němci obvykle bavit a vysílačku nehlídali. Stejným způsobem vybudoval Ernestinin tatínek na zahradě bunkr, ve kterém mohl ukrývat lidi. Kopalo se v noci, děti odnášely kbelíky s hlínou. Na bunkru pak postavil prasečí chlívek, aby ho zamaskoval.

Pomalu přicházela naděje na konec války

Michal Pätoprstý znal výborně lesy mezi Pezinokem, Bratislavou, Sencem a maďarskými hranicemi, měl v nich na určeném místě a v určený čas zapálit tři ohýnky tak, aby to Němci nemohli vidět. Pak přiletělo ruské letadlo a shodilo parašutistu Jozefa Maca. „Tatínek měl ve Viničném švagra a švagrovou, u nich ho ubytoval. Strýček byl švec, takže kdyby náhodou neměl ještě radista vyťukané zprávy a někdo by přišel, tak by strýček ťukal boty a zachraňoval situaci.“

Na konci války se Michal Pätoprstý zapojil do Slovenského národního povstání, byl členem Slovenské národní rady. Vyslali ho do Banské Bystrice jako organizačního a řídícího pracovníka, nejspíš také tlumočil. Po týdnu se vrátil v noci domů, ale nechtěl, aby ho viděly děti. Pamětnice vzpomíná na nečekané setkání s „cizím pánem“: „Maminka na něj naléhala, ať se nám ukáže, že by před námi nedovedla zatajit, že přišel domů. Nakonec svolil. Už jsem spala, vzbudil mě, ale ukázal se mi chlap, kterého jsem nikdy neviděla: zarostlý, v čepici, s cigaretou v puse. Říkal mi: ,Ernuško, copak ty mě nepoznáváš?‘ Pochopila jsem, že je to tatínek. Měl velikou radost, že převlekem oklamal i vlastní děti, vydával se totiž za svého bratra, kterého ale ve skutečnosti nikdy neměl, byl jedináček.“

Okamžik, kdy se v životě nejvíc bála

Krátce před osvobozením přivedl otec domů vysokého okatého Maďara. Prý ho potřeboval schovat. Rodiče ráno obvykle rozdali dětem úkoly na den a odešli, nikdy ale neřekli kam. Maďarovi kladli na srdce, že kdyby se cokoliv stalo, mají se jít všichni schovat do bunkru na zahradu, nikam jinam odcházet nemají. Maďar ale odešel. „Najednou jsme viděli, jak nám prasátka běhají po dvoře, a slyšeli granáty. Byl to zrádce a přivedl Němce. Ti si nás posadili se sestrou proti sobě ke stolu, namířili na nás pušky a začali vyzvídat, kde jsou rodiče. Řekly jsme, že nevíme, a byla to pravda. Sestra byla starší, dostala od nich ránu. Mě Němec vzal, namířil na mě a musela jsem s ním jít na půdu a do sklepa, zda se tam nikdo neschovává. Nikdy víc jsem se v životě nebála, byla jsem přesvědčená, že mě zastřelí.“

Voják Ernestinu nezastřelil, ale krátce nato, tři dny před osvobozením, zatklo Michala Pätoprstého gestapo. Věznili ho v Bratislavě ještě s Ernestininým bratránkem Ervínem. Ten později vyprávěl, že tatínkovi vytloukli všechny zuby a byl modrý od bití. Druhý den ho odvezli neznámo kam. Domů se už nevrátil a jeho další osud je nejasný. Rodině se dodnes nepodařilo zjistit, co se s ním stalo a kde je pochovaný.

Nadšení bylo poválečným motorem

Ernestina Švorcová vzpomíná na osvobození Viničného Rudou armádou. Němci rychle balili, aby nepadli do ruského zajetí, vysílačku vyhodili do vzduchu. I v tento čas existovala spousta kolaborantů. Jedenáctiletá Ernestina vylezla na střechu do vikýře a vyvěsila bílý ubrus na znamení toho, že Němci už ve vsi nejsou. Maminka ji od toho zrazovala, sousedé ji naopak povzbuzovali. Podle rad ubrus schovávala a zase vyndávala. Pole pod domem jí najednou přišlo hodně tmavé, ačkoliv normálně bylo zelené. „Na cestě se zastavil kozák na koni a chtěl vědět, zda jsou ještě ve vsi Němci. Řekla jsem mu, že nejsou. Z toho pole se najednou zvedla masa ruských vojáků, i koně tam tehdy zalehli.“

Konec válečných útrap byl pro Ernestinu Švorcovou hořkosladký. Měla radost, že je konec války a že se s nadšením začíná budovat nová země. Trápilo ji ale, že neví, kde je tatínek. Navíc jim přišlo z banky vyrozumění, že si otec za války půjčil nějaké peníze na financování partyzánských oddílů a že rodina musí bance splatit 4000 Korun. „Maminka odepsala do banky, že je její muž mrtvý. Pohledávku nám nakonec odpustili.“

Dva roky studovala pamětnice večerní hospodářskou školu, chodila na brigády sbírat mandelinku bramborovou, stala se členkou Svazu mládeže, navštěvovala taneční kroužek a hrála divadlo. V roce 1954 se provdala za Lexu Švorce, vojáka sloužícího v Seredi. V roce 1955 se jim narodila dcera, o dva roky později syn. Novomanželé dostali přidělený byt ve Štúrovu, po dvou letech se přestěhovali do Hrušovan u Brna. Pamětnice pracovala nejprve u ČSAD, kde měla jednou za měsíc volnou jízdenku. Vydávala se na různá místa v republice hledat zprávy o tatínkovi, nikdy však neuspěla. Poté i s manželem pracovala v Hrušovanech v pobočce firmy Baťa (předtím Svit), kde se postupem času vypracovala na kontrolorku kvality. Navštěvovala různé kurzy a doplňovala si tak vzdělání. Až do roku 1978 hrála závodně volejbal.

V roce 1986 se s mužem přestěhovala do domku v Bechyni, který společně opravili a až do důchodu pracovala v keramičce Jika. Po roce 1989 byla uznána jako třetí nezletilý partyzán na Slovensku. Je stále aktivní a chodí do škol na besedy o druhé světové válce.