Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Tomáš Svoboda (* 1947)

• narozen 16. února 1947 v Praze

• přední český umělecký tiskař

• v letech 1969–1984 působil v pražských dílnách podniku Dílo

• roku 1984 si otevřel vlastní dílnu

• se skupinou historického šermu vystupoval v Paříži (1966) i Jižní Americe (1969)

• jako šermíř se podílel přinejmenším na 50 divadelních inscenacích

• kolem roku 1980 se stal vedoucím ochotnického souboru Litografičanka, jehož členy tvořili čeští umělečtí grafici

• pro Litografičanku psal autorské divadelní hry a vedl zkoušky ve svém ateliéru

• po roce 1989 se stal členem SČUG Hollar

• v době natáčení (2022) se stále aktivně podílel na chodu dílny

Litografické listy Adolfa Borna, Oldřicha Kulhánka nebo Kamila Lhotáka zná celý svět; málokdo si však uvědomuje, že by nemohly vzniknout bez spolupráce s uměleckým tiskařem, ze které – jak tomu bylo v případě Tomáše Svobody (nar. 16. února 1947 v Praze) – může vzniknout celoživotní přátelství.

Vyprávění Tomáše Svobody, plné humoru a lidskosti, nás tak přivádí do zákulisí: popisuje vznik uměleckých děl, jež od sedmdesátých let mistrovsky pomáhá převádět ze stádia vize do hotového tvaru, i poměry a podmínky, v nichž umění vznikalo před revolucí a po ní.

S historickým šermem až na konec světa

Dětství strávil Tomáš Svoboda v Braníku, kde tatínek Arnošt pracoval v obvodním podniku bytového hospodářství a maminka Božena, rozená Bímová, působila coby kancelářská zaměstnankyně v cihelnách.

Když bylo Tomášovi deset let, dala jej maminka, která sama dříve šermovala, zapsat do šermířského kroužku Riegel, shodou okolností nejstaršího v Praze. Tomáš se postupně naučil šermovat s fleretem, pak svůj repertoár rozšířil o šavli, a když na začátku šedesátých let pod vedením dr. Jana Černohorského vznikla skupina historického šermu Mušketýři a bandité, začal současně se sportovním šermem pěstovat i šerm historický.

Ten tehdy představoval naprostou novinku v Československu i celosvětově, a tak byl o vystoupení skupiny, fungující pod Ústředním domem armády, velký zájem. Kromě prostor ve Schwarzenberském paláci na Hradčanech, kde Ústřední dům armády sídlil, se skupině brzy otevřely divadelní scény: rozvinula se spolupráce s přibližně šesti divadly, mezi nimiž nechyběly Národní divadlo, Tylovo divadlo či Divadlo na Vinohradech. Podle pamětníkových odhadů skupina od sklonku šedesátých do začátku devadesátých let vystupovala přinejmenším v 50 inscenacích.

Za všechny jmenujme alespoň pár mimořádně úspěšných. Například Mušketýři po třiceti letech v režii Václava Lohniského se v Divadla S. K. Neumanna dočkali rovných 200 repríz, Hamlet v režii Miroslava Macháčka se ve Smetanově divadle (později Státní opeře) hrál celkem 128krát a Jindřicha V., taktéž ve zpracování Miroslava Macháčka, uvedlo Národní divadlo 102krát.

V šedesátých letech se Československo snažilo kulturně prezentovat na Západě a součástí této propagace byl i historický šerm. Roku 1966 tak Tomáš Svoboda se souborem účinkoval v pařížském sále Olympia. Ve stejné době se šermířská vystoupení začala propojovat s módním konceptem, jemuž se přezdívalo „činčeromat“. Ten kombinoval film s živým vystoupením a aktivně vtahoval do dění diváky.

V šermířském angažmá Tomáš Svoboda pokračoval i na vojně, kterou absolvoval v letech 1967–1969 v sušické tiskárně Západního vojenského okruhu. Díky šermu dostal na sobotu a neděli propustku, mohl nosit knír, a ačkoli měl kvůli přístupu k důvěrným informacím zákaz dva roky po vojně cestovat do ciziny, byl ještě během ní převelen na dva a půl měsíce na služební cestu do Jižní Ameriky. Od března do května 1969 skupina podnikla šňůru po západním pobřeží ze Santiaga de Chile až do Caracasu a vystupovala i na tak netradičních místech, jako je největší měděný důl na světě Chuquicamata.

V mé dílně to měli komunisté špatné

Vraťme se však k povolání Tomáše Svobody, tedy k uměleckému tisku. Když se po střední všeobecně vzdělávací škole nedostal na architekturu, rozhodl se vyučit tiskařem v tehdy jediné takto zaměřené škole v Československu, jež sídlila na adrese Victora Huga 4 a nesla název Střední odborné učiliště polygrafické. Takto úzkoprofilový obor se specializací na kamenotiskařství si vybral vlastně náhodou: přes maminčinu bývalou spolužačku měl možnost absolvovat praxi v tiskárně v Hradišťku nad Štěchovicemi, kde se pomocí kamenotisku vyráběly dekory na sklenice či porcelánové nádobí.

Po škole a po vojně přijal Tomáš Svoboda v roce 1969 místo technického redaktora v nakladatelství Artia. Kancelářská činnost ho ale nebavila, a když se po dvou týdnech dozvěděl, že z podniku Českého fondu výtvarných umění Dílo odchází jeden ze tří uměleckých tiskařů, využil příležitosti.

Dílo ve své době představovalo specifickou organizaci, která měla monopol na zprostředkování prodeje uměleckých děl na domácím trhu, provozovala síť galerií a zároveň zaměstnávala hrstku uměleckých řemeslníků, mj. tiskařů. „Když jsem do Díla nastupoval, jiné tiskařské ateliéry než ty spadající pod Dílo neexistovaly. Tisklo se pro výtvarníky. Ti platili Dílu na základě výkazu práce, já jako zaměstnanec jsem pobíral plat,“ upřesňuje Tomáš Svoboda.

V Praze Dílo provozovalo dvě kamenotiskařské dílny, svého druhu jediné pro celé Čechy, Moravu a Slezsko – v Říční ulici poblíž Újezdu a v Kalininově (dnes Seifertově) ulici na Žižkově. Třetí dílna byla určena pro Slovensko a nacházela se v Bratislavě.

Tomáš Svoboda poznal oba pražské ateliéry: po zaučení, o něž se v Říční ulici postaral Jaroslav Kraml, jej přeřadili na Žižkov. Tam byl jeho nadřízeným Josef Hrachovec. Žižkovská dílna byla méně známá a s výjimkou zhruba tří dní v měsíci prý na Žižkově nebylo co dělat, ale pracovní doba se dodržovat musela. Tento až příliš klidný režim Tomáši Svobodovi dlouhodobě nevyhovoval, a tak se na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vrátil do Říční ulice.

V Říční ulici tiskla kolem roku 1980 řada skvělých grafiků a Tomáš Svoboda se s nimi rychle spřátelil. Do této komunity ale nezapadali prorežimní autoři – ti to také měli u Tomáše Svobody těžké, protože na ně jako na potvoru nevycházely termíny. „Měl jsem plánovací kalendář a do něj jsem vždy na začátku roku zanášel, kdy kdo tiskne,“ vysvětluje pamětník. „Za pár let jsem věděl, že třeba Born dělá každý měsíc tři dny, tak jsem si ho sám zapsal do kalendáře na rok dopředu. Vyhradil jsem mu tři dny v pravidelném rozestupu, např. na druhý týden. Když přišli komunističtí autoři, už jsem měl plno, což štvalo některé mé nadřízené. Proto rozhodli, že rezervace termínů na daný rok musejí být výtvarníkem vlastnoručně podepsány. Začínali jsme v osm hodin. Já jsem obvolal spřátelené grafiky, přichystal jsem jídlo a pití, v šest nebo v půl šesté jsme se sešli v dílně, udělali jsme si ranní mejdan a každý se zapsal do kalendáře zhruba na rok dopředu. V osm hodin deset minut přišel první komunista, a kalendář už byl plný! Ten se mohl posrat! Ale viděl, že jsou všichni výtvarníci podepsáni.“

Tyto praktiky i neskrývaný nesouhlas s intervencí vojsk Varšavské smlouvy Tomáši Svobodovi procházely a do komunistické strany jej nikdo nenutil. Svůj podíl na tom jistě mělo to, že za něj nebyla náhrada – ateliér, v němž působil, by bez něj jednoduše zavřel.

Ať žije divadlo!

V únoru 1984 si Tomáš Svoboda splnil sen: podařilo se mu odejít na volnou nohu a otevřít si vlastní tiskařskou dílnu v Dittrichově ulici 13 na pražském Novém Městě. Mohl si to dovolit také díky tomu, že si u něj zvykli tisknout největší esa české grafiky, o jejichž práce byl zájem i na Západě. V celé republice tehdy navíc podle jeho slov fungovala jen jedna další soukromá tiskařská dílna. Provozoval ji Pavel Dřímal a zaměřovala se na hlubotisk, takže si oba ateliéry nekonkurovaly. Jedinou konkurenci tvořily dvě kamenotiskařské dílny Díla, a práce – k níž se díky Cyrilu Boudovi po roce přidalo i externí angažmá na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy – bylo záhy tolik, že během roku vyšetřil Tomáš Svoboda jen čtyři volné víkendy.

Z lidského a kulturního hlediska se ukázalo velice významné, že pár pražských tiskařských ateliérů za normalizace přirozeně vytvářelo prostor pro neformální, svobodné, spontánní setkávání. Právě z potřeby scházet se, přátelit se a společně tvořit vznikla roku 1972 po zákazu Sdružení českých umělců grafiků Hollar kapela Grafičanka, vedená Vladimírem Suchánkem. Zhruba o osm let později se ke Grafičance přidal méně známý ochotnický soubor Litografičanka, jehož režisérem a uměleckým šéfem se nestal nikdo jiný než Tomáš Svoboda. Obě skupiny pak leckdy vystupovaly společně, zpravidla v Praze a pro uzavřenou společnost kolegů, přátel a příbuzných. V absolutních číslech nebylo vystoupení Litografičanky mnoho, o to větší událost však představovala pro účinkující i publikum. V prostorách dílny v Dittrichově ulici se celý rok nacvičovaly autorské divadelní hry Tomáše Svobody a jednou ročně se konala premiéra, jež byla zároveň také derniérou. Takto přišla na svět parodická představení Mamutí jezero nebo Provdaná nevěstka.

Od roku 1984 tiskl Tomáš Svoboda, jak říká, jen s kamarády, což se nezměnilo ani po revoluci. Dílna jela dlouho na plné otáčky a pokles podle pamětníkova vyprávění přinesla až ekonomická krize v roce 2008. I tyto otřesy ale dílna přečkala. Funguje dodnes a v jejích zdech stále dýchá ona radostná pospolitost, jež sem po desetiletí přiváděla a přivádí vyhlášené umělce i začínající autory. Ateliér sice od roku 2006 vede pamětníkův syn Viktor Svoboda, stále se tu však můžete setkat s mistrem tisku, který tisk rád doprovodí veselým vyprávěním.

Při celkovém bilancování Tomáš Svoboda ještě jednou vyzdvihuje význam setkávání v dílnách, ochotnického divadla a muzicírování, tedy věcí, jež se zachovaly ponejvíce v osobních vzpomínkách a po nichž bychom v okresních nebo jiných státních archivech pátrali nejspíš marně.

„Ostatní výtvarníci nám grafikům záviděli, že tvoříme partu lidí, která dělá a má radost, když se tomu druhému daří, ne naopak. Nebyla mezi námi řevnivost a díky tomu, že jsme měli divadlo, bylo 20 grafiků spojených. A vzhledem k tomu, že hlubotiskaři Dřímalové taky byli v ochotnickém souboru a hráli, se všichni znali. Když jsme tiskli, přišel někdo z kolegů do ateliéru, pochválil to, seděli jsme hodinu, dělali u toho, dali jsme si skleničku. Díky dílnám, divadlu a muzice jsme se kamarádili,“ uzavírá pamětník.

Dedikace: Tento výstup vznikl v rámci zastřešujícího projektu Specifického vysokoškolského výzkumu 2023 – 260672 řešeného na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Afiliace: Vít Pokorný (Univerzita Karlova, Filozofická fakulta)