„[Na hřbitově je 1376 – pozn. autor] mrtvých, pohřbených a hodně mých známých také padlo. Tak jsem měl štěstí, že jsem se zachránil a pokračoval jsem až do Prahy. Ony ještě byly nějaké boje u Žiliny, ale nejtěžší boje byly v Liptovském Mikuláši, protože oni [Němci – pozn. autor] počítali s tím [přechodem fronty – pozn. autor], tak tam prostě byly dobré zákopy i bunkry.“
„Tak jenom aby válka nikdy už nebyla, to bych chtěl, protože tam umírají lidí, zabíjí a umírají jenom. Ale v té době musela být válka, protože Němci by vyvraždili celý národy evropský pomalu. To byla nutnost.“
„[Na vesnici jsme se vždycky – pozn. autor] schovali do nějakých stodol, anebo nás lidi pozvali: ,Pojďte.‘ Protože mnohdy se nebojovalo, málokdy, byly třeba jen nějaké ty přepady v noci někdy.“ – „A jak se k Vám chovali místní obyvatelé? Místní lidé?“ – „Vždycky moc dobře, nevím. Nejvíc na Moravě, jak jsme procházeli. Tam se k nám chovali opravdu perfektně. Zvali nás: ,Pojďte k nám, pojďte k nám.‘“
„Po čtyřech letech jsme se setkali a on říkal: ‚Co tady děláš?‘ Když odcházel, tak mně bylo čtrnáct let. I takové věci se stávaly.“ – „A bratr šel až z Buzuluku?“ – „Brácha, jo, no, z Buzuluku až.“
„Vedla ho eskorta – dvanáct policajtů, on byl uprostřed. Takhle ho přivedli, jak je ta šibenička. Tam se zastavili a přišel ten kat. Ten mu něco udělal takhle a postavil ho před ten provaz a dal mu to na krk a to bylo všechno. Akorát žil osm minut ještě, to bylo ohlášeno. Tak to byla první a poslední poprava a pak Frank, tam jsem nedostal lístky na to už, to byla už na Pankráci ta poprava.“
Narodil se 9. března 1926 v obci Nižný Hrušov v okrese Michalovce na východním Slovensku rodičům Danielovi a Marii Kukolosovým. Jeho otec odešel za prací do Uruguaye, když mu byly tři roky, a tak vyrůstal s maminkou a o pět let starším bratrem Janem. Ten musel v roce 1941 narukovat do slovenské armády, ze které zběhl a připojil se v Buzuluku k 1. československému armádnímu sboru. S ním prošel boji v Dukelském průsmyku a v únoru 1945 se setkal u Liptovského Mikuláše s pamětníkem, který vstoupil do Svobodovy armády na konci roku 1944 v Humenném. Sloužil v minometné rotě ve 4. brigádě a zúčastnil se bojů u Liptovského Mikuláše a prošel i dalšími osvobozovacími boji na území Československa. Po válce byl nasazen na východním Slovensku do bojů proti Ukrajinské povstalecké armádě, která se snažila přes Československo přejít do Německa. Po odchodu z armády pracoval jako dělník v papírně v Hostinném a v dolech v Žacléři. V době natáčení v roce 2022 žil v Trutnově. Pamětník byl roku 2022 natočen díky podpoře Libereckého kraje.
Josef Svoboda s Annou Kozákovou u vstupního sousoší památníku vojáků padlých v druhé světové válce na vojenském hřbitově v Liptovském Mikuláši v roce 2018
Josef Svoboda s Annou Kozákovou u vstupního sousoší památníku vojáků padlých v druhé světové válce na vojenském hřbitově v Liptovském Mikuláši v roce 2018
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
