Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Svoboda (* 1977)

• narodil se 6. května 1977 v Borovanech na Českobudějovicku

• v roce 1994 se vyučil na odborném učilišti kuchařem

• v roce 1996 ukončil základní vojenskou službu u VÚ Český Krumlov

• v letech 1996–1999 pracoval ve společnosti Borges v Borovanech

• březen 1999 – říjen 1999 byl na vojenské mírové misi SFOR II pod vedením NATO v Bosně a Hercegovině

• na misi zařazen u 3. mechanizovaného praporu českého kontingentu na základně Bosenská Krupa

• podílel se na ostraze při provádění exhumace masového hrobu nedaleko bývalého zajateckého tábora Omarska

• v letech 1999–2002 pracoval ve společnosti Borges v Borovanech

• od srpna 2002 pracoval u Policie České republiky

• v roce 2017 se oženil s Michalou Bohdalovou, se kterou měl dvě dcery

• v roce 2023 žil v Borovanech u Českých Budějovic

Bylo mu 20 let a přihlásil se do mírové mise v zemích bývalé Jugoslávie. Napoprvé to nevyšlo, řekli mu, že je moc mladý a ještě není dost psychicky zralý na to, aby misi zvládl. Přihlásil se tedy za rok a byl přijat. Pár dnů po vstupu České republiky do Severoatlantické aliance NATO (North Atlantic Treaty Organization) odletěl 18. března 1999 v první rotaci spolu se 3. mechanizovaným praporem v rámci vojenské mírové mise SFOR II (Stabilisation Force) na základnu českého kontingentu Bosenská Krupa v Bosně a Hercegovině. Zde působil po dobu devíti měsíců jako řadový voják – kulometník. Mezi hlavní úkoly této operace patřilo monitorování svěřené oblasti, obyvatelstva i armády a v maximální možné míře zabraňování bojovému střetu. Mimo jiné střežil otevřený masový hrob poblíž bývalého zajateckého tábora Omarska a poskytoval ochranu specialistům, kteří prováděli exhumaci.

Už jako malý kluk byl ochráncem veřejného pořádku

Jan Svoboda se narodil 6. května 1977 v Borovanech na Českobudějovicku. Odmalička měl rád zbraně a táhlo ho to k armádě a policii. Když se z něj na základní škole stal pionýr, začal v rámci pionýrského oddílu navštěvovat zájmový kroužek „Ochránce veřejného pořádku“ a spolu s příslušníkem Veřejné bezpečnosti v obci hlídkovali. „Dostali jsme pásku na rukáv a chodili jsme s tím policajtem, který tam měl rajón, po náměstí,“ vzpomíná s úsměvem. I přesto, jaké měl zájmy, po ukončení základního vzdělávání nastoupil na učiliště v Netolicích, kde se vyučil kuchařem. „Nevěděl jsem úplně, co bych měl po základní škole dál dělat. Bylo čerstvě po revoluci, padl komunismus, všude zmatek. K vojákům ani k policii tehdy nikdo moc nechtěl. Ani nevím, proč jsem vlastně na toho kuchaře šel.“

Na vojně ho to bavilo

Po vyučení byl na několika brigádách a příležitostných pracích a začal se připravovat na vojnu. Na základní vojenskou službu narukoval v září 1995 k útvaru v Českém Krumlově a sloužil zde až do října 1996. Během své služby viděl, jak se frekventanti připravují na odjezd na mírovou misi do bývalé Jugoslávie a jak probíhá jejich výcvik. „My jako záklaďáci jsme těm instruktorům, kteří je připravovali na misi, pomáhali. Třeba když jeli slaňovat, potápět se nebo skákat z letadla, tak my jsme jim nosili lana, padáky a podobně.“ V té době se vrátily z mise dvě skupiny z Balkánu. A tehdy ho vojenské operace v zahraničí začaly zajímat. 

Řekli mu, že na misi je moc mladý

Po vojně pracoval v Borovanech v místní továrně Borges jako řidič vysokozdvižného vozíku, ale realizovat se chtěl jinde. Přesto, že v jeho rodině nikdo nepracoval u bezpečnostních složek ani v armádě, jak již bylo řečeno, pořád ho to táhlo k vojákům. Proto se v roce 1998 poprvé hlásil na krajském velitelství v Českých Budějovicích do vojenské mírové mise do zemí bývalé Jugoslávie. Prošel celým přijímacím výběrovým řízením. Úspěšně absolvoval náročné fyzické testy, prošel kompletní zdravotní prohlídkou a psychologickými testy. Avšak u pohovoru u psychologa mu řekli, že je příliš mladý a ještě není psychicky vyzrálý na to, aby odjel na zahraniční misi. „Řekli mi, že bych tam nemusel zvládat tu psychickou zátěž, která na nás bude kladena, a ať to zkusím za rok. Že třeba už dozraji.“ To pro něj byla špatná zpráva, ale ne tak pro jeho matku, ta s jeho rozhodnutím jít do vojenské mise nesouhlasila a snažila se mu to rozmluvit. „Pak přišel táta a řekl, že kdyby byl mladší, tak do toho jde se mnou. A už jsme to dál s rodiči neřešili.“    

Nakonec to vyšlo, začal tvrdý výcvik

Po prvotním neúspěchu si počkal rok a pokusil se u armády uspět znovu. Tentokrát se to povedlo a byl přijat jako voják v činné službě k plnění úkolů vojenské mírové mise SFOR II v Bosně a Hercegovině pod záštitou Severoatlantické aliance NATO. Byl zařazen ke 3. mechanizovanému praporu českého kontingentu jako kulometník na základnu v Bosenské Krupě. Začala příprava. Hned po přijetí věděl, jaké přesně bude mít zařazení, k jakému družstvu patří a na jaké základně bude umístěn. Výcvik probíhal v Českém Krumlově a ve vojenském prostoru Boletice a Votice. Každý voják už znal své zařazení a konkrétně na ně byl i školen a cvičen. Sám Jan Svoboda se učil zacházet s kulometem, střelby měli v každou denní i noční dobu, aby obstáli v jakýchkoli podmínkách. Připravovali je i na boj zblízka, muže proti muži. „Tenkrát nás učili, že zákrok na agresora má být devastační. Útok jsme měli vést na toková místa, abychom útočníka zneškodnili. Prostě když půjdu s dvacetikilovým batohem, budu unavený a někdo mě napadne, tak abych ho uměl zlikvidovat.“ Ještě před odletem ze země všem vojákům zařazeným do mise odebrali krev, která zůstala zamražena na území České republiky. „Vysvětlili nám to tak, že až se vrátíme, tak nám zase vezmou krev a porovnají oba vzorky. Pokud by na nás v Jugoslávii použili chemické zbraně nebo něco podobného, z těch vzorků by to poznali.“ 

Po příjezdu na jejich základnu začalo NATO bombardovat Kosovo

Pro Jana Svobodu přišel velký den a 18. března 1999 odletěl z Českých Budějovic vojenským speciálem do chorvatského Záhřebu. Odtud jeli na území Bosny a Hercegoviny na základnu českého kontingentu Bosenská Krupa. Vojáci z předchozí rotace zůstali s těmito nováčky ještě po dobu asi dvou týdnů. Měli jim ukázat, jaké konkrétně budou plnit úkoly. Krátce po jeho příjezdu začala operace Severoatlantické aliance „Spojenecká síla“ a nováčci zažili bombardování sousedního Kosova spojeneckými vojsky NATO. „Ta letadla jsme viděli i slyšeli, přes den i v noci. První týden to bylo hodně intenzivní.“ Po zahájení této spojenecké akce se zhoršila i nálada místních obyvatel, bouřili se a probíhalo i několik demonstrací. V této době už Jan se svou družinou plnili svěřené úkoly a jedním z nich bylo střežit most přes řeku Una v obci Otoka. Když vzbouření demonstranti viděli dvě vozidla BVP (bojové vozidlo pěchoty) chránící most, vyšli proti nim. Podle Janových slov po nich vzbouřenci stříleli a házeli zápalné láhve. „V každém BVP nás bylo asi sedm. Volali jsme na základnu a chtěli jsme po nich pokyn, co máme dělat. Přišel rozkaz, že máme opustit prostor, protože jsme se neměli jak účinně bránit.“     

Měli pozemní, ale i letecké patroly

Hlavní činností družstva Jana Svobody bylo provádění pozemních a leteckých patrol. Jejich úkol spočíval v tom, aby jezdili po přiděleném úseku, byli v kontaktu s místním obyvatelstvem a pozorovali. „Úplně na začátku jsme měli pozemní patroly skoro každý den.“ V zemi samozřejmě existovala i bosenská armáda. Jedním z úkolů mechanizovaného družstva bylo kontrolovat jejich armádní techniku. „Oni měli všechna auta, tanky, BVP, UAZ [Uljanovskij avtomobilnyj zavod] v kasárnách a museli to mít nějak zabezpečené, usměrňovalo to nařízení. Museli mít třeba tanky zvednuté na špalcích, nesměla v nich být nafta a baterka. Zkrátka muselo to všechno být odstavené, aby s tím nešlo v případě nějakých nepokojů hned vyjet a aby nemohli mobilizovat armádu.“ Bosenské vojenské prostory, vybavení a vojáky kontrolovali každý den. Znali přesné počty a postavení a o aktuálním stavu podávali zprávu na základnu. Někdy jeli na kontrolu jednou za den, někdy každou hodinu. Na konci devadesátých let ještě neměli k dispozici moderní vybavení s možností automatické lokalizace, proto hlídka musela každou hodinu hlásit na svou základnu přesnou polohu a stav služby. „Pokud by se něco stalo a my bychom potřebovali pomoc nebo posilu, museli jsme si ji zavolat přes vysílačku. Ale určitě by ne vždy posila přijela ihned. Naštěstí jsem to nikdy nepotřeboval.“

Někdy se prostě musela provádět tzv. demonstrace síly

Dalším úkolem mise SFOR II bylo svou trvalou přítomností v prostoru předcházet pokusům o narušení mírotvorného procesu v zemi. Jednou z cest, jak předejít různým nepokojům nebo narušením, bylo chodit mezi místní obyvatele a zjišťovat, jaká je mezi nimi nálada. „Třeba když někde měli pouť nebo nějaký trh, tak jsme projížděli městem a mluvili s lidmi. Navázali jsme kontakt s místní policií a ptali se, jestli něco nepotřebují, jestli chtějí humanitární pomoc a podobně.“ Ale ne vždy se situace vyvinula idylicky. Jan Svoboda vzpomíná, že hlavně v době po bombardování Kosova silami NATO se nálada místních velmi zhoršila. Hrozily nepokoje a demonstrace, a tomu se muselo v rámci zachování klidu a míru předejít. „Armáda v takových chvílích vyslala veškerou techniku do míst, kde to vřelo. Takže jsme nastartovali všechny BVP, OT [obrněný transportér], UAZ, zalafetovali jsme kulomety do věže BVP a celý den jsme jezdili, abychom ukázali naši sílu. Bylo to potřeba udělat, abychom udrželi klid.“ 

Hlídali otevřený hromadný hrob

Mezi hlavní úkoly českého praporu v misi SFOR II patřilo i zajišťování prostorů exhumací hromadných hrobů. Rozkaz hlídat jeden z nich dostal i Jan Svoboda a po dobu šesti týdnů střežil prostor otevřeného masového hrobu a zajišťoval bezpečnost specialistům, kteří exhumaci nalezených těl prováděli. Tento hromadný hrob nalezli specialisté nedaleko bývalého zajateckého tábora Omarska. „To místo, kde hrob našli, byla vlastně bývalá vesnice. Nacházely se tam ještě trosky domů a bylo vidět, že ty domy jsou rozstřílené. Tenkrát se říkalo, že vystříleli tu vesnici a naházeli je do toho hrobu a pak vesnici zničili.“ Jan Svoboda popisuje, že vedle mešity, kde jim odminovali prostor o velikosti asi jednoho hektaru, měli postavený polní stan a zde celá družina po dobu plnění úkolu bivakovala. Stanoviště měli na střeše rozpadlé mešity v bezprostřední blízkosti hrobu. Rovinatá krajina v okolí a vyvýšení střechy rozpadlého muslimského svatostánku, která byla asi deset metrů nad úrovní terénu, umožňovaly vojákům rozhled do okolní krajiny na mnoho kilometrů daleko. Přes den hlídali specialisty a lékaře, kteří pracovali na exhumaci nalezených těl u otevřeného hrobu, aby nedošlo k nějakému útoku na ně, případně aby nedošlo k nějakému incidentu a ke zničení zajištěných ostatků těl a věcí. V noci hlídali masový hrob, aby se k němu nedostaly nepovolané osoby. „Hlídali jsme doktory, kteří zajišťovali ta těla, a přes noc jsme hlídali ty ostatky, aby to nikdo nezničil. Ty důkazy, které tam doktoři našli, chtěli potom použít u mezinárodního soudu v Haagu.“ Podle jeho vzpomínek ostatky těl naložili do chladicích kontejnerů, ty na nákladní auta a následně s ozbrojeným doprovodem vše převezli do Sarajeva.

Zápach z rozložených mrtvých těl z masového hrobu cítili všude

Hrob, ve kterém nalezli ostatky těl naházených na sobě, měl rozlohu asi 50 m x 20 m. Leželo zde zhruba 500 torz lidských těl. „Asi nejhorší, co jsem tam viděl, bylo ženské tělo s lehce rozkročenýma nohama, mezi kterými leží dvě malé, zjevně dětské lebky. Tenkrát mě to moc nezasáhlo, moc jsem to neprožíval, viděli jsme to každý den a byli jsme už otrlí. Dnes, když už mám sám děti, je to pro mě děsivá vzpomínka.“ Exhumace probíhala v letních měsících a panovaly tam tropické teploty, i proto je další velmi silnou vzpomínkou obrovský zápach z tlejících těl vyzdvihnutých ze země. „Nejsilnější vjem, který si pamatuji, je ten děsný zápach. Nemohli jsme ani jíst, všechno bylo cítit tím sladkým smradem. Zhubl jsem tam za tu dobu asi deset kilo.“

Po celou dobu pod kontrolou psychologa a kněze

Protože bylo střežení otevřeného hromadného hrobu velmi specifickým a psychicky náročným úkolem a Jan spolu se svými kolegy při jeho plnění obstáli, dostali za to zvláštní odměnu. Směli jet na jednodenní výlet k moři. „Na základnu přiletěl vrtulník, my jsme se oblékli do civilu a letěli jsme do Splitu na americkou základnu. Američané nás pak odvezli na civilní pláž. Celý den jsme se koupali a odpočívali a pak nás zase odvezli zpátky.“ Během celé mise vojáky pravidelně sledoval a kontroloval vojenský psycholog, na základně měli k dispozici i kněze. Za oběma mohli kdykoli přijít a třeba si jen popovídat. Jan Svoboda péči psychologa nepotřeboval ani po své zkušenosti u masového hrobu, ani jindy. Jak sám říká, ze začátku se bál, stejně jako všichni ostatní. Po příjezdu do Bosny byly všude umístěné miny. Zaminovaná místa specialisté označili a nesmělo se tam. „Ze začátku jsme se těch min opravdu hodně báli, ale jak tam byl člověk dlouho, tak otupěl. A právě ten psycholog s námi mluvil, abychom neotupěli k těmto věcem moc, aby to bylo bezpečné.“

Buďme vděční za to, jak krásně se u nás máme

Po návratu z mise mu armáda nabídla další práci, ale v Prostějově. Přestože nejprve o další misi uvažoval, u armády nezůstal. Na dva roky se vrátil do továrny v Borovanech k vysokozdvižnému vozíku a v srpnu roku 2002 nastoupil do služebního poměru k Policii České republiky. Zde pracoval na oddělení hlídkové služby. V roce 2017 se oženil a s manželkou Michaelou měli dvě dcery. Vojenské mise ho už nelákaly.

Jan Svoboda říká, že vojenská mírová mise mu nevzala nic, ale dala mu hodně. Uvědomil si rozdíl mezi životem v zemi bez války a životem v zemi zničené válkou. A s pokorou přiznává, že si váží toho, že může žít v míru. „Když jsem se z mise vrátil, uvědomil jsem si, jak se máme krásně, máme tu všechno, máme blahobyt, můžeme jít do hospody, můžeme se jít koupat a nemusíme se bát, že tam bude plavat mina, můžeme běhat na louce a nešlápnout na něco, co vybuchne. Máme prostě všechno. Tam to bylo strašné, měli tam bídu. Dneska to tam možná vypadá jinak, ale tenkrát to bylo hrozné. Neměli co jíst, neměli nic. My se tu máme krásně a měli bychom si toho víc vážit,“ uzavírá své vyprávění.

 

Použité zdroje:

Tábor Omarska (wikijii.com)

Bosna - Český mechanizovaný prapor v misi SFOR II | Ministerstvo obrany (army.cz)

Bosna - Hlavní úkoly mnohonárodních sil a českého praporu v misi SFOR II | Ministerstvo obrany (army.cz)

joint_forge_sfor2.pdf (army.cz)

Operace Spojenecká síla – Wikipedie (wikipedia.org)