Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Švestka (* 1959)

• narodil se 15. listopadu 1959 v Jablonci nad Nisou

• dětství strávil v domě prarodičů na samotě v lese

• v roce 1975 nastoupil na střední chemickou školu v Ústí nad Labem

• stýkal se s disidenty a undergroundem

• 1979 podepsal Chartu 77

• 1979 zatčen za údajné uchovávání a organizovanou distribuci omamných látek

• souzen ve vykonstruovaném procesu

• odsouzen k 20 měsícům vězení

• 1979–1981 strávil v lágru v Bělušicích

• 1981-1986 žil v Praze

• 1986 vyhoštěn z ČSSR v rámci akce Asanace

• dnes žije v Rakousku a v českých Modleticích

• držitel ocenění Ministerstva obrany pro účastníky třetího odboje

Dítě přírody

Petr Švestka se narodil 15. listopadu roku 1959 v Jablonci nad Nisou. Odmalička vyrůstal u babičky a dědy na samotě v přírodě, rodiče totiž měli tehdy jen malý městský byt, do kterého by se Petr a jeho starší nevlastní bratr nevešli. „Vyrůstal jsem tam trochu jako Mauglí, chodily nám srnky na zahradu, vůbec jsem nepřišel do styku s tím, co se ve světě kolem dělo,“ vypráví Petr s jistou dávkou nostalgie.

Oba prarodiče byli německého původu, považovali se však hrdě za Čechoslováky. Během 2. světové války dědeček odmítl vstoupit do německé armády, byl proto nasazen na nucené práce. Díky tomu, že se na vesnici těšili velké vážnosti, nezasáhl je poválečný odsun sudetských Němců.

Prostředí, ve kterém Petr vyrůstal, bylo velmi prosté, prarodiče neměli mnoho peněz. Na druhou stranu byl dům vybaven nádherným starým nábytkem a celé stavení působilo velmi kultivovaně. „Děda vyprávěl všechny možné historky ze světa, už tenkrát jsem si říkal, co já tady budu budovat socialismus,“ vypráví Petr.

Rodiče a bratra vídal v dětství Petr jen během víkendů, kdy za nimi na samotu jezdili. Matka Irena pracovala jako úřednice ROH, otec Václav byl mlynářem.

Socialistické maloměsto

S nástupem do školy v roce 1965 ve Vratislavicích nad Nisou se Petrovi zásadně změnil život. Najednou se ocitl ve špinavém městě, kam hned od začátku nezapadal. „Maloměsto bylo prosáklé socialismem,“ vzpomíná pamětník. Brzy začal ve škole dělat problémy, nechal si narůst vlasy, odmítl jít s davem. Začal chodit do skauta, po jeho zakázání pokračoval v oddíle registrovaném oficiálně pod SSM (Socialistický svaz mládeže).

V pátém ročníku do třídy přistoupil nový spolužák, který se do ČSSR přestěhoval z Itálie. „Byl šíleně oprsklý, vlasy měl až na ramena, vlastnil desky Rolling Stones a jeho táta měl doma porno časopisy. Najednou se objevil člověk, díky kterému jsem si nepřipadal tak nenormální, nepřipadal jsem si, jako kdybych byl z Marsu,“ vzpomínáPetr.

Nežádoucí živel

„Bylo mi patnáct, vychodil jsem devítiletku a nedostal jsem se na Hollarku. Nevěděl jsem, co budu dělat,“ vypráví pamětník. Nakonec se přihlásil do Ústí nad Labem na chemickou školu s maturitou. První půlrok byl ubytován na internátu s velmi přísným režimem. Budíček byl v pět, přestože škola začínala v osm, v půl čtvrté odpoledne museli být chlapci zpátky na sčítání. Takový režim šel Petrovi přímo proti srsti, rodiče mu však v šestnácti letech nechtěli dovolit bydlení mimo internát. Nakonec se celá situace elegantně vyřešila, Petr se totiž nechal vyhodit, a rodiče tak neměli na výběr.

„Měl jsem službu na vrátnici a překresloval jsem si obálku surrealistického časopisu, kterou jsem si chtěl pověsit na zeď. Kolem šel ředitel internátu a říká: ‚Vidíš, jak pěkně umíš kreslit, ty bys mohl dělat nástěnku.‘ Potom byly vycházky a já jsem se vrátil trochu rozjařený po pár pivech. Šel jsem kolem té nástěnky a v té rozmařilosti jsem jí rozbodal jídelním nožem. Nějaká holka mě udala a z internátu mě vyhodili,“ vzpomíná Petr pobaveně.

Vlasatá, závadná mládež

Nastěhoval se do pokoje ke svému kamarádovi Milošovi a velmi rychle zapadl mezi ústecké máničky. Dlouhé vlasy si schovával pod košili, aby ho nevyhodili ze školy. Často se jezdilo do Řepčic, kam se sjížděla spousta zajímavých lidí, kteří něco aktivně dělali mimo režim. Pořádaly se přednášky, výstavy, koncerty a divadla. Do Řepčic jezdili i lidé z Prahy, Petr se zde seznámil s Charlie Soukupem, Sváťou Karáskem, Danou Němcovou, Magorem, Václavem Malým a mnoha dalšími. „Šíleně jsem to všechno hltal,“ vzpomíná. Ocitl se mezi lidmi, kteří vnímali svět stejně jako on, najednou nebyl vyvrhelem, nežádoucím živlem, ale patřil k téhle skupině úžasných osobností.

V roce 1979 během jednoho takového večera v Řepčicích přivezli pražští disidenti Chartu 77. „Měl jsem zrovna před maturitou. Chtěl jsem ji taky podepsat, ale potom jsme se o tom nějak bavili, hrozilo, že by mne nenechali odmaturovat. Tak jsme se dohodli, že ji podepíšu, ale nebude to zveřejněné,“ vzpomíná na svůj první podpis Petr.

Padá klec

S Milošem po večerech přepisovali na stroji přes průklepák různé samizdaty, prohlášení VONS, později i Chartu 77. Tyto dokumenty poté šířili dál mezi své přátele. V roce 1979 byl zatčen Petrův kamarád Petr Šantora, rozšiřoval Chartu v práci a někdo ze soudruhů ho udal. Petrovi bylo jasné, že to nevěstí nic dobrého. Okamžitě proto s Milošem schovali psací stroj, odnesli všechna prohlášení i texty. V bytě nezůstalo nic závadného.

O pár dní později následovala první domovní prohlídka. „Přijel jsem z víkendu, a po pěti minutách bouchání na dveře. Přijela policie. Měli jsme dvoje dveře, otevřel jsem jedny, ale nechtěl jsem je pustit dál. Byl jsem dobře vyškolený, od starších chartistů jsem věděl, na co máme právo. Jenom jsem stihl říct: ‚Na to nemáte právo, ukažte mi...‘ a už jsem měl železa,“ vzpomíná Petr.

Vykonstruovaný proces

Po prvním výslechu ho pustili domů, následovala však druhá prohlídka a již definitivní zatčení. Několik dní Petr vůbec netušil, proč ho stále ještě drží ve vazbě, byl si jistý, že v bytě nic závadného najít nemohli. „Nasadili mi i medvěda, to se normálně dává vrahům a nebezpečným zločincům. Je to takový pás, vepředu má oko, kam se připnou želízka. Následovaly výslechy a já vůbec netušil, co se děje. Odvezli mě do Litoměřic. Najednou mi přišlo obvinění za nedovolenou výrobu a držení omamných prostředků,“ vypráví.

Údajně s Milošem doma přechovávali marihuanu a hašiš, který poté jako organizovaná zločinecká skupina dále rozšiřovali. StB v tomto vylhaném procesu spojila CIA, Chartu 77 a drogové kartely, snažila se tím zdiskreditovat celou skupinu okolo Charty 77. „Nevím, proč si vybrali zrovna mě, ale udělali ze mě hlavu celé skupiny,“ popisuje Petr.

Spolu s ním bylo obviněno dalších sedm lidí. Mnoho Petrových kamarádů bylo StB tlačeno ke křivým výpovědím. V konečném rozsudku bylo sedm lidí odsouzeno k pobytu ve vězení, další čtyři byli zatčeni kvůli tomu, že odmítli vypovídat. Petrovi byl udělen trest dvaceti měsíců v kriminále.

Zakázané knížky ve vazbě

Během procesu byl Petr držen ve vazbě v Litoměřicích. „Přes den jsme mohli jenom sedět nebo chodit. Od toho asi vzniklo ‚seděl jsem‘, prostě se sedí a bolí zadek,“ popisuje Petr.

Dny na cele si vězni krátili čtením: „Byla tam spousta ilegální literatury – od Škvoreckého po polské překlady, které jsem ani neznal. Úžasné věci. Asi platí, že pod svícnem je největší tma. Nejspíš si říkali, že v komunistické věznici nemůže být nic závadného a nikdo to nekontroloval. V době, kdy byly normální knihovny probrané a v likvidaci, měli ve vězeňských knihovnách úžasně zajímavé knihy,“ vzpomíná pamětník.

Jako na Sibiři

Po pravomocném rozsudku byl Petr z Litoměřic přesunut do lágru v Bělušicích. „Šel jsem na koleje, to bylo nejhorší, pracovalo se v hnědouhelném dole. Připadal jsem si jako na Sibiři. Nekonečné zasněžené pláně, fičí to, nikde nic, jen několik vězňů s krumpáčem a lopatou,“ vzpomíná.

V táboře fungovala vězeňská samospráva, kterou Petr popisuje jako ranou verzi kapitalismu. Celý systém byl zkorumpovaný, založený na úplatcích a nadvládě silnějšího. „Většina lidí se hned po příchodu do lágru zadlužila, chtěli kouřit, pít čaj a jíst sušenky, ale neměli, co by za ně dali,“ vzpomíná. On si ještě z vazby přivezl zásobu cigaret, kterou rozdal hned na začátku, a vytvořil si tím nedocenitelnou síť známostí.

Vězni se sdružovali do tzv. kolchozů, v každém z nich bylo tři až pět lidí, kteří si navzájem pomáhali. V Petrově kolchozu byli tři: on, který vydělával peníze, muž – gorila a kuchař, který měl přístup k drahému jídlu.

Petr si v lágru velmi rychle vydobyl jedinečné postavení, stal se totiž kronikářem a učitelem. Od studentů dostával úplatky za to, že je nechal projít, a oni si tak mohli dodělat maturitu. Tak tedy vydělával „peníze“ pro svůj kolchoz. Dalším zdrojem příjmů se staly jeho návrhy na tetování, které velmi rychle získaly na popularitě. „Nebyl jsem boss, ale měl jsem privilegia,“ popisuje táborovou hierarchii.

V případě, že vězni chtěli nějaké kapesné, museli chodit o víkendu na brigádu. Během takových brigád například přesouvali obrovské, několikakilometrové kabely. „Každý jsme unesli tak tři metry na každém rameni. Zazněl povel a sto lidí najednou kabel zvedlo. Občas se stalo, že se pod někým probořil led a on kabel pustil. Ten za ním a před ním takovou váhu neunesli, celá řada začala postupně padat jako domino,“ vzpomíná Petr.

Normy za lahváče

Po několika měsících podplatil Petr vedoucího a nechal se z dolů přeřadit na jatka. Díky tomu získal snadný přístup k masu, které bylo v lágru výsadou „bossů“. „Bachaři měli samozřejmě prémie za překročení norem. Takže nás motivovali. Řekli nám, že když uděláme o deset procent víc prasat, tak po šichtě dostane každý lahváče. Muklové samozřejmě úplně nábožně zaúpěli: ‚Pivo! Pivo!‘ A všichni makali jak šílený. Jenomže tím se zvedla norma. Když jsem nastoupil, dělalo se 250 prasat a 80 krav denně. Když jsem odcházel, norma byla dvakrát vyšší,“ vypráví pobaveně Petr.

Volný jako pták

Poté, co si odsloužil dvacet měsíců v lágru, odjel Petr za rodiči do Liberce. Místní členové StB si ho však okamžitě odvedli na stanici a dali mu jasně najevo, že ho budou na každém kroku sledovat. Rozhodl se proto odejít do Prahy, kde bude mít větší volnost a lépe se ztratí mezi dalšími „nenormálními“ lidmi. „Na Žižkově komunismus nikoho nezajímal,“ popisuje Petr rozdílnou mentalitu maloměsta a Prahy.

Našel si práci jako figurant pro ústav geodézie. Prvních několik měsíců v Praze bydlel Petr u přítelkyně, se kterou chodil ještě před kriminálem. Záhy se ale odstěhoval ke kamarádovi na Prosek.

Malování falešného obočí

V domě na Proseku se nějakou dobu také schovával signatář Charty 77 Jindřich Tomeš. Tento celostátně hledaný muž utekl od soudu, když ho chtěli zavřít za údajné křivé svědectví v Petrově procesu. Petr byl jeho činem nadšený a společně s Francouzkou Carol Paris a dalšími přáteli mu pomohli uprchnout přes hranice.

„Jedna z mých prvních grafických prací byla občanka, kterou jsem Jindrovi vyrobil. Užité umění, spousta ruční práce. Vyměnil jsem fotku a šroubováčkem vyrazil razítko. Jeli jsme s Jindrou do Brna za Carol. Já jsem ji šel vyzvednout. Okamžitě jsme si všimli, že se na nás nalepili fízlové. Bylo to jako ve filmu Jamese Bonda. Nastoupili jsme do trolejbusu, za námi fízl. V poslední chvíli jsme vystoupili, on zůstal uvnitř a odjel. Mysleli jsme si, že jsme je setřásli. Ale najednou koukáme, a tam další,“ vypráví Petr, jak v Brně utíkali před tajnou policií.

Nepohodlná osoba

Z Proseku se Petr přestěhoval na Vinohrady, podařilo se mu tam sehnat domovnický byt. Často chodil do Slavojovy ulice, kde fungovaly ilegální „squaty“ v prázdných bytech. Tiskly se zde samizdaty, pořádaly výstavy a happeningy. V té době také znovu podepsal Chartu 77, tentokrát byl jeho podpis zveřejněn.

V rámci akce Asanace se StB rozhodla donutit Petra k odchodu z ČSSR. Vyhrožovali mu, že ho nechají zavřít, nebude-li souhlasit s emigrací. Petrova přítelkyně byla v té době těhotná a hrozba vězením získala zcela nový rozměr.

Petr nakonec pod tlakem policejní buzerace souhlasil a na jaře 1986 nasedli se ženou na vlak do Rakouska. „Tenkrát bylo naprosté temno, nikdo netušil, že to za tři roky spadne,“ vzpomíná. Jako signatáři Charty 77 získali ve Vídni ubytování.

Se ženou se po několika měsících rozvedli, jejich vztah emigraci neunesl. Petr se naučil německy a přihlásil se na dějiny umění, chtěl se nějak dostat mezi Rakušáky. Živil se různými brigádami, rozdával letáčky a jezdil s náklaďákem, dělal pro Svobodnou Evropu interview s Rusy žijícími v Rakousku. Později přešel z dějin umění na grafickou školu, kterou v roce 1989 dostudoval.

V rámci školy se vyhlašovaly různé soutěže, jednu z nich Petr vyhrál a spolu s diplomem získal také finanční ocenění, které se k ní vázalo. Za vyhrané peníze si koupil v roce 1988 počítač Mac a začal se zajímat o reklamní grafiku. Zakázky se jen hrnuly. Petr byl se svým počítačem schopen zastat práci za pět profesionálních grafiků.

Léta anarchie

Během revoluce byl Petr v Rakousku, ale Silvestra roku 1989 již trávil v Praze. „Léta po revoluci, to byla taková nádherná anarchie,“ vzpomíná. Natrvalo se však do Prahy již nikdy nevrátil. Koupil si dům v malé vesnici Modletice, ležící na samé hranici Rakouska a Čech. Díky své práci má svobodu pracovat odkudkoliv a svůj život s druhou ženou tak tráví napůl na vesnici a napůl v rušné Vídni. V roce 2017 obdržel Petr Švestka ocenění Ministerstva obrany pro účastníky třetího odboje.