Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Surovec (* 1934)

• narozen 20. června 1934

• otec kovářem na Státním statku Frýdek

• vzpomínka na boj s Hitlerjugend

• vzpomínky na osvobozování Frýdku

• vyučil se u kováře

• skaut

• poválečný člen 2. oddílu Frýdek

• 21. srpna 1968 byl se synem v Praze a fotografoval

• 21. srpna 1969 zažil protesty proti okupaci v Praze

• odmítl souhlasit s okupací

• manželka učitelkou

• aktérem televizního dokumentu z cyklu Náš venkov

• vede hospodářství zvané U Surovce

Rodiče

„Pocházím z Frýdku, můj tatínek byl kovářem na tamějším statku a maminka pracovala jako zemědělská dělnice. „Snem otce bylo postavit dům.“ „Protože jsme bydleli nedaleko statku (nynější Revoluční ulice) v domě se čtyřmi byty bez koupelen, s vodovodem v předsíni.“ „Tatínek nepil pivo a šetřil na dům. Začali jsme stavět po válce, v roce 1953 jsme měli základy, jenže přišla měnová reforma! Otec dostal půjčku, dům jsme nějak postavili, já jsem tehdy chodil na průmyslovku. Po dvaceti letech, když už jsme měli půjčku skoro splacenou, začali rozšiřovat místní sídliště a dům nám zbořili.“ „Hledali jsme něco mimo Frýdek, nejdříve jsme měli vyhlédnutou starou hájenku na Morávce, ale nějak z toho sešlo, pak jsme chtěli koupit stodolu u paní Petrošové na Morávce-Lúčce u Bebka, kterou bychom si přestavěli. Už jsme tenkrát složili zálohu, ale hajný Pajurek nás dovedl sem, říkal jsem si, to je na východ, bude tady svítit slunce celý den.“

„Tatínek se dožil 76 roků.“ „Zemřel v roce 1983.“

Jak moje rodina prožívala druhou světovou válku?

„Rodiče pracovali na statku, který vedl správce, ale nejvyššího šéfa tam dělal přidělený voják, byl zřejmě po úraze, protože měl jenom jednu ruku. Uměl ale jezdit na koni.“ „Němci dostávali zvláštní příděly, jiné než Češi, děcka tam lítala s pomeranči, záviděli jsme jim. Probíhaly tu nábory, aby se lidé přidali k Němcům. Přesvědčili také jednoho muže, ...neuměl psát, jenom se podepsal. Měl tři syny, byli odvedeni na frontu a všichni tři padli. Ulice vedle statku byla po nich pojmenována, jenže to byla asi slabá útěcha.“

„Chodili jsme se koupat k Ostravici, na jedno místo, kterému se říkalo Na Dvanáctce. Byla to vybagrovaná jáma, kam jsme mohli skákat z betonu třeba i po hlavě, jinak byla řeka Ostravice poměrně mělká. Tenkrát jsem tam byl s jedním klukem a přišla se koupat Hitlerjugend. Jejich velitel nám něco říkal, my jsme nerozuměli, z gestikulací sice bylo jasné, že máme vypadnout, jenže my jsme se k tomu neměli. Tak zavelel, děcka namočila ručníky a vymlátili nás odtamtud.“

„Za války se nemohli Češi v ničem organizovat, bylo ale zřízeno Kuratorium pro výchovu mládeže, já jsem tam také několikrát byl. Pak mi tatínek doporučil, abych už tam raději nechodil, když jsem mu totiž pověděl, co tam děláme. Cvičili jsme v tělocvičně na nářadí, ale museli jsme se zdravit zdviženou pravicí: ‚Nazdar!‘“

Osvobozování Frýdku – 2. květen 1945

„2. května 1945 stál tatínek v brance našeho domu a kolem nás nepřetržitě už několik dnů proudila kolona německých vozatajů s koňmi. Ustupovali, já jsem se na to díval z okna. K mariánskému kostelu přijel průzkumný ruský tank. (Nebyli tady ještě nastálo, většina přišla až po dvou dnech.)

Dva Rusové se objevili, seběhli dolů, na každém rameni samopal, teď přiběhli a do toho německého transportu zostra ‚zahrkali‘“, všechno se to splašilo, někteří zůstali ležet… Po ulici Revoluční scházel transport dolů, vyhodili tam do vzduchu most i se svými lidmi. Vyhodili ho do vzduchu, udělali rozruch, ještě vyběhli doprava na kopeček, tam, co byl tzv. sirotčinec. Němci utíkali do lesíka, vyběhl Rus, a když je uviděl, všechny je pokosil. My kluci jsme šli posbírat jejich zbraně, měl jsem doma celý arzenál v prasečím chlívku. Několik pistolí, pušky, samopaly. Až to objevil tatínek a zavezl je na ‚policii‘.“

„Dokonce jsme z jedné té pušky stříleli. Byly pro nás velké, tak jsme je upnuli do svěráku, špagát dali ke kohoutku a zdálky jsme potáhli…“

„Když přišli Rusové, někteří z nich zůstali ve sklepě nedalekého sirotčince... V jednom z bytů vytvořili štáb. Jednou tam zastřelili vojáka na stráži, to už mohlo být 5. května 1945.“

„Rusové už byli delší dobu a jejich voják znásilnil holku ze statku... Když velitel zjistil, že to tak bylo, tak ho na místě zastřelil.“

Moje poválečná skautská léta

„Do oddílu jsem začal chodit v roce 1945, už ani nevím, kdo mi o něm řekl. Schůzky jsme měli v měšťanské škole, to jsem byl vlčetem.“

„Byl jsem v oddíle bratra Lipovčana... Jeho otec měl ve Frýdku papírnictví, když jsem chodil na měšťanku, kupoval jsem si tam výkresy. Tenkrát jsem byl vlče, rádcem byl Žert. Chodil s námi také Schiller, vystudoval později práva, jednou jsem se s ním setkal, byl právníkem v Praze.“

„Poprvé jsem byl na skautském táboře v Komorní Lhotce, kam nás přivezli nákladním autem. Byly tam hromady odkorů..., ze kterých jsme dělali podsady stanů. V kuchyni jsme postavili pec... a při vaření jsme se střídali po družinách.“

„Já pak přešel do 2. oddílu, homogenního, měli blíž klubovnu. Fungovali jsme jako katolická skautská organizace. Protože se o sobotách pracovalo, chodili jsme na výpravy v neděli, ale předtím jsme stihli zajít na mši. Přátelil jsem se s mladým farářem, který v té době nastoupil na zdejší faru, přezdívali jsme mu Ogino. Chodil jsem za ním, vymýšleli jsme různé akce, jenže to mělo krátké trvání, rokem 1949 všechno skončilo…“

„Jméno vedoucího jsem už zapomněl, bydlel na Těšínské ulici. Pak to převzal Jaroslav Kocich-Tája.“

„Klubovnu jsme měli hned pod mariánským kostelem ve velké vile Glondys nebo tak nějak, možná, že to byli Židé, ten pán skončil v koncentráku. Vilu nakonec zbořili. Chodil jsem tam platit nájem, na který jsme se všichni skládali.

Pak jsme dostali klubovnu od národního výboru, nedaleko fotoateliéru, byla to jedna malá místnůstka. V zimě to moc dobré nebylo, ale topit se tam dalo. Před klubovnou jsme měli obrovskou vývěsku, ale jen do roku 1949, pak nás zrušili.“

„Junák skončil, i když poslední rok zanikal postupně, mohli jsme mít firmu Junák v SČM a byli jsme jako jedna organizace.“

„Přezdívka Jaroslava Kocicha-Táji vznikla proto, že svému staršímu bratru Karlovi říkal Tájo. Už mu to zůstalo, i doma mu tak říkali.“

„Já jsem měl přezdívku Ježek, protože jsem měl neposlušné vlasy, prostě ostny, vždycky jsem vzhlížel k těm, co se dokázali učesat.“

„Měli jsme kroniku a taky kroniku roverů..., ale byl jsem na vojně, naši dostavěli dům, všechno se přestěhovalo, já to hned nehledal..., tak se to někam ztratilo. Už několikrát jsem si říkal, kam to mohlo přijít? „...Kronika mě mrzí nejvíc.“ „Psal jsem do ní já osobně a podepisoval jsem se Ježek.“

„Na skautský slib mám vzpomínku dodnes. Bylo to v roce 1945 nebo 1946 v lese v pískovně na Nových Dvorech. Když jsem jej odříkával, úplně se mi chvěl hlas, bylo to tak dojemné, něco to pro desetiletého kluka znamenalo!“ „A svůj slibový odznak mám dodnes.“

„Poslední dva tábory v letech 1948 a 1949 jsme měli v Brumovicích či Škrochovicích, to už bylo přeorganizováno, měli jsme ‚firmu‘ Junák v ČSM, abychom obstáli. A v roce 1950 už ani to ne.“

„V té době jsme dostávali na tábor velmi levně kilovky koňského masa, dneska se tomu divím a nejedl bych to, protože chovám koně a mám k nim citový vztah.“

***

„Z tehdejších činovníků si velmi dobře vzpomínám na Alfonse Strakoše z různých pochodů na slavnostech. To jsme zpívali Stály báby u vesnice, takovou primitivní písničku. A pak jsme vždycky šli do Frýdeckého lesa, kde byla nějaká hra.“

„Pak si vzpomínám na Františka Giergiela-Gandhího.“ „Bydlel na Těšínské ulici.“ „Ale na Ghándího moc nevypadal, byl trošičku tmavší, ale obtloustlý.“

„Rovněž tam byl František Grygar, který bydlel někde u sokolovny, byl myslím zástupce vedoucího oddílu.“

„Vzpomínám také na A. Pešata, který snad potom vystudoval farmacii a dělal lékárníka. V klubovně jsme měli od něho totem. Když nás rozpustili, vzal jsem jej domů, a když mě jednou A. Pešat navštívil, tak jsem mu ho dal, protože jsem věděl, že jej vytvořil on.“

***

„Jedna paní z okresního národního výboru mě osobně zvala do zotavovny či ozdravovny jako vedoucího, věděla, že jsem ‚bývalý‘ skaut a že bych tam mohl pracovat, protože ‚mám zkušenosti z těch táborů‘. Tak jsem začal na takové tábory jezdit.“

***

„A v roce 1968 obnovili Junák, než jsem se rozhoupal, že bych se zapojil, už to zase skončilo.“

Profesní životopis do r. 1968

„Můj nejoblíbenější předmět byla matematika. Ale jak jsem k tomu přišel? Teď, když ještě kluk neumí chodit, už má kolo… Moji rodiče by mi je nekoupili, nebyly peníze, ale já jsem si složil kolo ze starého harampádí, co jsem našel. Dneska pláště na kolo mají drát, tenkrát měly jenom falc, takže jsem složil kolo, duši polepil, plášť byl ze tří kusů, které jsem našel na smetišti... Když jsem jel, tak to celé skákalo.

Byl jsem tehdy na měšťance..., v naší ulici měl jeden pán obchod s koly a věcmi k tomu, tak jsem ostatním klukům pomáhal opravovat kola.

Náš učitel matematiky Vojkovský přišel za mnou, že se dozvěděl, že se zabývám koly, abych udělal generálku na kole jeho ženy. Souhlasil jsem s tím, všechna ložiska jsem vyměnil..., dokonce jsem to kolo nastříkal acetonkou, ještě týden mě bolela hlava. Byl to měkký lak, ale v ten den kolo vypadalo jako nové.

...Jak se mi odvděčil? Samozřejmě mi zaplatil, ale každý den jsem byl u tabule! Tak mě vycepoval v matematice..., že jsem si na průmyslovce mezi ostřílenými hochy... vylepšoval sebevědomí právě v matematice.“

***

„Táta byl kovář, tak já jsem se učil taky kovářem, u Tvrdoně v Místku. Když jsem něco zkazil, tak mi dal mistr takovou ‚baňu‘, až se mi hlava zatočila třikrát dokola, takové byly metody.“

V odborné pokračovací škole v posledním ročníku jsme měli tři měsíce školu, vedl jsem si sešity, bavilo mě to, tak jsem si i kreslil a pan učitel Chvierut říká: ‚Ty, Surovec, ty bys měl jít na průmyslovku.‘ ...Přinesl přihlášku, společně jsme ji vyplnili. Doma jsem nic neřekl a jel jsem na zkoušky, které jsem udělal. Přišlo, že jsem přijatý, ale bál jsem k tomu doma přiznat, protože maminka... říkávala: ‚Hlavně se nezadlužit!‘ A tatínek myslel, že když skončím školu, pomůžu a začnu vydělávat na stavbu domu. Jak jsem mu měl říct, že budu ještě čtyři roky chodit do školy? Ale tatínek oznámení o přijetí objevil a řekl mi: ‚Když si troufáš, tak tam běž, nějak to uděláme.‘“

***

„Po škole jsem dostal umístěnku do Bratislavy, ale neměl jsem tam ani byt. Požádal jsem o přeložení do Místku a vyhověli mi. Pracoval jsem v Hutním projektu, rýsovací desku jsem měl u okna, tak jsem se díval, jak hned vedle stavěli průmyslovku. Když pak dělali nábor zaměstnanců, přihlásil jsem se a učil jsem tam pár hodin. Ředitel mě přesvědčoval, abych další rok nastoupil na stálo.

Domluvil jsem se tenkrát s naším ředitelem Ferfeckým, že mě pustí..., jenže se „šprajcnul“, přemlouval jsem ho... a on: ‚Vrať se za desku!‘ Možná mě tím chtěl jenom postrašit..., říkal, ať jdu okamžitě pracovat, nebo na mě podá trestní oznámení  za porušení pracovní kázně.“

Nebyl žádný zákoník práce, nemohl jsem dát na výpověď a odejít, byl jsem zaměstnán na umístěnku, takže to mělo být doživotně. Ale vždycky se dá něco vymyslet… Předtím jsem se potkal s jedním známým, který mi říkal, že měl v práci problémy, nechtěli ho pustit, tak to řešil brigádou na šachtě. Byla to jediná povolená fluktuace, protože tam lidi potřebovali. Šel jsem na ‚pracovní úřad“ a uzavřel jednoletou smlouvu s šachtou. Náš kádrovák se mi vysmál, že to neplatí pro Hutní projekt, ale pro podniky s kontingenty, např. Slezan či Válcovny plechu, ti museli každý rok poslat někoho ze zaměstnanců dolům, ale Hutní projekt plnil státní úkoly. Tehdy se projektovaly hlavně Východoslovenské železárny.

Šel jsem zpátky na ‚pracovní úřad“, kde mi řekli, že bych musel podepsat smlouvu na tři roky, pak by mi rozvázali pracovní poměr. Tak jsem podepsal novou smlouvu a do Hutního projektu jsem jen šel ukázat papír, že už tam nedělám.

Z trucu jsem si odkroutil tři roky na šachtě, ale nestěžoval jsem si, byl jsem mladý a fyzická práce mi nevadila.“

***

„Chtěl jsem si pořídit auto. Straničtí funkcionáři měli Spartaka za dvacet tisíc. Škoda Octavia byla za 38 tisíc. ROH ale dělalo pořadníky, protože se hlásilo moc lidí a aut bylo tenkrát málo. Já byl mladý a neměl jsem šanci, ale když jsem makal na šachtě, tak jsem nějaké peníze vydělal a koupil si Felicii za 46400 Kčs. Mně by stačilo auto za 20 tisíc, ale nebylo pro mě dostupné, bylo jen pro straníky.“

„Když mi brigáda na šachtě skončila, tak v Místku už bylo samozřejmě všechno obsazeno. Nakonec jsem skončil na průmyslovce v Havířově.“

Praha roku 1968 a 1969

„V roce 1968 jsem jel synovi ukázat Prahu, bylo to zrovna 20. srpna! A jednadvacátého nás přišli bratři znovu ‚osvobodit‘. Hodně jsem tehdy fotil..., moc se o těch masakrech nevědělo, ale kdo tam byl…“

„Rusové pořád nevěděli, kde stojí budova rozhlasu. Nějaká dobrá duše jim to ale prozradila. Před rozhlasem vyrostly barikády a zátarasy, ale oni je rozstříleli z tanku. Když jsem tam druhý den přišel, byly přední zdi domu úplně rozstřílené, bylo vidět do ložnic a na všech balkonech naši policajti.“

„Ovšem v srpnu v roce 1969 to bylo všechno jinak! Měl jsem jet na chmel se školou, na níž jsem učil. Byl jsem se v té době podívat v Karlových Varech, tak abych nemusel zpátky do Ostravy, naplánoval jsem si, že přistoupím do vlaku v Praze. Abych všechno stihl, letěl jsem z Karlových Varů do Prahy letadlem... Jenže v Praze byly barikády, přes které jsem se nemohl dostat na nádraží Praha-Těšnov. Policajti tu zasahovali, měli připraveny vozy s vodou a děla, hrubé papundeklové střely se slzným plynem. Rozbili výklady a druhý den jsme četli, že to udělali chuligáni… Když jsem se konečně dostal na Těšnov, zjistil jsem, že tudy můj vlak stejně nepojede, měli strach pustit tolik mládeže do Prahy, proto jeli vrchem přes Ústí nad Labem. Snažil jsem se k vlaku s mými studenty dostat co nejblíže. Dojel jsem do Pardubic a šel se vyptat průvodčího či náčelníka stanice, jestli už vlak jel. Odpověděl, že pojede hodně pražských vlaků, ale ani jeden tu nezastavuje. Povykládal jsem mu, jak to bylo v Praze, dal jsem mu pár suvenýrů, vystřelených nábojů, a on byl tak velkorysý, že zjistil, v kolik vlak vyjížděl z Ostravy-Poruby, a když dorazil, zastavil ho. Já jsem nastoupil a jel, bylo to úžasné…“

Vzpomínka na prověrky v roce 1969

„V roce 1969 byly uličním výborem prováděny prověrky nestraníků. Uliční výbor byla instituce, která rozhodovala o všem možném, také např. jestli někoho z té ulice pošle na střední školu... My jsme tenkrát měli vyplnit několikastránkový dotazník a na poslední prázdný list jsme měli svými slovy popsat, jak to bylo důležité, že nás znovu Rusové osvobodili… Odmítl jsem, to byla ještě taková legrace, protože si mě zavolali a jeden z té komise mi říká: ‚Tak spusť, soudruhu!‘ Nereagoval jsem, až to zopakoval. Odsekl jsem: ‚Já vám nerozumím?‘ A on říká: ‚Tak nám přečti tu svoji zpověď.‘ Říkali tomu zpověď. A když mi to takhle přihrál, tak jsem mu řekl: ‚Podívejte se, zpovídá se ten, kdo zhřešil, já jsem žádných hříchů nenadělal, já se nemám z čeho zpovídat.‘ Vyskočil, zrudl a hlesl, když to tam za dvacet minut nebude, tak si poneseš následky. Já jim samozřejmě nic nepřinesl a druhý den mi ředitel sdělil, že prověrková komise nedoporučuje, abych byl dále ve školství, a to stačilo, žádný důvod tam být nemusel. Měla na mě asi spadeno zástupkyně ředitele, protože když jsem v roce 1968 v Praze fotil, fotky jsem rozdával, a tehdy nad nimi zástupkyně brečela, co nám to ti Rusové udělali…“

„V roce 1969 už byla jiná situace..., buď se někdo smíří s normalizací, přidá se, anebo vypadne, to už bylo něco jiného, mocní byli zvyklí dělat čistky mezi vysokými stranickými funkcemi podle Stalina, likvidovali je, aby těm ostatním nahnali strach, aby všichni žili ve strachu a byli potichu.“

„Byla to velká nesnáz... Nejdříve jsem pracoval v JZD, kam jsem přešel z té průmyslovky, pak jsem se dočetl v novinách, že Zemědělská škola ve Frýdku potřebuje kantora k traktoristům, tak jsem se tam byl zeptat. Řediteli jsem řekl, jak na tom jsem, a on: ‚My vás potřebujeme, podejte si žádost, buď vás KNV vezme, nebo ne.‘ Podal jsem žádost, do životopisu jsem výsledek prověrky samozřejmě napsal, protože stejně původní materiály na KNV měli. Zřejmě to nikdo nečetl, nebo snad že jsem přišel z JZD jako kádr, přijali mě. Jenže po třech měsících si zavolali ředitele na KNV, že mě musí okamžitě propustit. Krčil rameny: ‚Já nic nezmůžu, jsem podřízený, musím to splnit.‘“

„Nikde mě nechtěli vzít..., až na Bílé v lesnické škole. Bylo tam špatné spojení, byty tam žádné nebyly… Nabídli mi to místo. Tenkrát jsem s tatínkem koupil chalupu na Morávce, tak jsem tu Bílou vzal. Říkal jsem si, je to přes kopec, jenže 15 kilometrů. Z Frýdku cesta vlakem a dvěma autobusy trvala podle jízdního řádu pět hodin, nebylo možné tak dojíždět. Začal jsem jezdit v létě na motorce a v zimě na běžkách. Každý den 15 kilometrů, ráno ještě za tmy. A večer? Museli jsme tam setrvávat do půl páté, protože na učilišti byl polovojenský režim, všichni např. museli mít uniformy, i žáci. Měli jsme tam knihu příchodů a odchodů, pokud jsem potřeboval někdy utéct, tak jsem druhý den musel být ve škole první, abych se dopsal do odchodů.“

„Vydržel jsem deset let, až do roku 1979. Mezitím přestěhovali průmyslovku z Havířova do Místku, přifařili ji k té místní strojnické, já se znal s učiteli..., tak jsem požádal o přeložení. Za těch deset let se na všechno zapomnělo, přestup mi dovolili. Posledních deset let do důchodu jsem tedy učil na průmyslovce v Místku.“

Závěr

„Chovám zvířata, jsou pro mě velmi důležitá.“

„Vždycky jsem měl psa, německého ovčáka, dokonce jsem měl jednoho, který poslouchal na slovo a chodil mi pro mléko.“ „Nedávno jsem si pořídil nového, ale pes se dožije obvykle jen patnácti let a mně chybí do stovky ještě dvacet roků!“

„Chovám také kocoury, kozy a hlavně moje koně.“ „Tak tu žiji, díru do světa už neudělám, ale já jsem spokojený.“

Text byl autorizován narátorem.

Použité prameny a literatura:

Emailová korespondence s prof. Jaroslavem Kocichem-Tájou (online) 10. 1., 29. 1. a 1. 3. 2014.

FOLDYNA-ELF, Jakub a Tomáš FOLDYNA-DRÁKULA. Po stopách historie skautingu ve Frýdku a Místku: II. díl. Vyd. 1. Morávka a Frýdek-Místek: Okresní rada Junáka Frýdek-Místek, 2014, 123 s. ISBN 978-80-260-7906-4.

Rozhovor s Jiřím Pavlicou-Jestřábem (*1935) vedl Jakub Foldyna-Elf a Tomáš Foldyna-Drákula 17. dubna 2014 na Pražmě ve skautské klubovně.

Rozhovor s Jiřím Pavlicou-Jestřábem (*1935) vedl Jakub Foldyna-Elf a Tomáš Foldyna-Drákula 23. března 2015 ve Frýdku ve skautském domě.

Rozhovor s Miroslavem Karmazinem-Pinem (*1934) vedl Jakub Foldyna-Elf a Tomáš Foldyna-Drákula 17. dubna 2014 na Pražmě.

Rozhovor s Miroslavem Surovcem-Ježkem (*1934) vedl Jakub Foldyna-Elf a Tomáš Foldyna-Drákula 15. března 2014 na Morávce.

Rozhovor s Miroslavem Surovcem-Ježkem (*1934) vedl Jakub Foldyna-Elf a Tomáš Foldyna-Drákula 9. června 2015 na Morávce.