Marie Šupíková

„Já mám maminku pochovanou tady na hřbitově. Tak když jdu na ten hřbitov, tak musím jít zákonitě přes Růžový sad. A dostanu se na původní cestu, která vedla z Buštěhradu do Lidic. My jsme bydleli v tom prvním domku. Tak já se tam vždycky zastavím. Dneska už je tam tabulka... Je tam jednak kámen s nápisem Lidice a je tam tabulka, že v tom našem domku si nacisté tu noc z 9. na 10. června, protože k nám přišli nejdřív, to už bylo někdy po 11. hodině večer, že si tam udělali štáb. Čili nás po té jedenácté hodině vyhnali, udělali si tam štáb, potom tam přivezli starostu, který musel vydat policejní přihlášky, a podle toho oni pak chodili dům od domu a zjišťovali, kdo je přítomný, a vyváděli je. A já teď když jdu dolů, tak se u toho domku zastavím... No a vedle nás bydleli Říhovic, pak byla paní Stříbrná... Pak byla cesta do polí a pak to pokračovalo: paní Himlová, Romová, Bendová, Kajmlová, Hroníková, Židová – to byl obecní švec... A pak bydlela Máry, to byla pošťačka, a pak už přijdu na takový plácek a tam byla Včela... Naproti Včele bydleli Seidlovic, byl tam ten Horákův statek, kde byli popraveni muži, tam byla taková jako malá náves...“

„Děti rychle odvyknou, rychle přivyknou – je to dítě. Já bych řekla, že jsme dospěly rychle. Ale ten největší prožitek nebo poznatek byl, až jsme měly vlastní rodinu. A měly vlastní děti. Tak jsme teprve zpátky poznaly celou hrůzu a hloubku té tragédie.“

„To byl hned hlomoz, to byly rány, tak jsme se vzbudili a nevěděli jsme, co se děje, a najednou oni už stáli uvnitř. No tak honem, honem, chudák maminka to sbírala, všecko jí to padalo z rukou, nevěděla, co honem... Hrůza! My jsme měli jenom to, co mi maminka oblíkla, prádlo, šaty, kabátek, sandálky naboso, brácha taky byl oblečený, maminka taky, a nic víc. Žádné jídlo... Záleželo na tom, jaký prostor ty rodiny dostaly, protože to bylo několik skupin, které chodily po barákách, čili jaký prostor měli, že si mohli třeba nějakou potravinu vzít. Některé děti, ty malinké, měly peřinku nebo měly deku, ale já měla jen to, co jsem měla na sobě. Nic víc.“

„Přišli, on chodil mezi námi, měli zelené uniformy, ty pověstné brigadýrky, rajtky, holínky, a ten jeden měl v ruce hůlku. Víte, jako je třeba ukazovátko nebo něco podobného. No a chodil a švihal si jí do těch holínek, procházel mezi námi, sem tam se na někoho podíval a tou hůlkou ukázal na rameno, aby vstal. A tenkrát nás vybrali šest děvčat, a dodatečně byl vybraný i Vašek Hanfovic, protože mezi těmi šesti byly i jeho sestry, a ony začaly prosit, že slíbily mamince, že se o toho Vaška postarají. No a oni kupodivu ho vybrali jako sedmé dítě. Takže tam bylo vybráno sedm dětí – no ale my jsme nevěděli proč. Až potom říkali, že jsme odpovídali takzvané nordické rase, té jejich čistotě rasy. A že z nás mohli vychovat Němce. Oni vybírali hlavně blonďaté a modrooké, a já jsem tedy nikdy blond nebyla. Nevím, tak vybrali mě a měla jsem aspoň kousíček štěstí, že jsem to přežila a že jsem se mohla vrátit.“