P. Slawomir Sulowski

„Moji rodinu poznamenala válka, protože babička, když ve čtyřicátém roce čekala maminku, tak jí Němci v jeden den zastřelili manžela a otce. Měla už jednu tříletou holku na světě a čekala maminku. Babička o tom nikdy nechtěla mluvit. Z toho, co vím, je zatkli na ulici a pak je popravili. Vždycky jsme pak jezdili na památník, který komunisté postavili těm zavražděným Polákům. Takže babička zůstala uprostřed války sama těhotná a s jednou holčičkou. Nikdy o tom ale nechtěla mluvit, nikdy neprojevovala nějakou nenávist vůči Němcům. Vůbec se k tomu nevyjadřovala. Takže já o tom moc nevím, ani maminka o tom nic neví. Babička se k tomu prostě nechtěla vracet.“

„Pamatuji si ten den zvolení papeže. To jsme všichni prožívali. Maminka přišla z práce, něco dělala a najednou začala křičet z pokoje, že Wojtyła byl zvolen papežem. A pak si jen pamatuju ty davy na ulicích a jak všichni běhali a zvonily zvony. Prostě všichni měli velkou radost. Taky si pamatuju, jak jsme si všichni sedli ke zprávám a oni s takovým hrobovým, vážným tónem oznamovali, že byl zvolen, jako by to byla největší tragédie, jaká se na světě stala. Pak si pamatuju, jak papež hned rok nato v devětasedmdesátém poprvé přijel. Tak jsme všichni šli na tu mši a s rodiči a všichni jsme tam strašně jásali a křičeli a pamatuji si, že jsem plakal, že ho nevidím. Tenkrát mi bylo jedenáct let a vylezl jsem na sloup veřejného osvětlení. Jakýsi komunistický milicionář mě seřval a stáhl z toho sloupu. Ne z nějakých ideologických důvodů, ale že to bylo nebezpečné. A já jsem plakal, že ho neuvidím. Nakonec jsem ho uviděl v opeře a byl jsem šťastný.“