„Tatínek nebyl doma, byl tady v Đulovci v pracovní skupině, stavěla se škola. Bratrovi bylo čtrnáct let a utekl za tátou. Potom se popotahovali, co teď s ním, co s takovým děckem. Oni šli přes Osijek a přes Drávu, tam i padl granát a on byl raněný (otec), nebylo to nějaké smrtelné, ale dostal otravu a zemřel. A bratr potom pět dní cestoval ze Slatiny, tam ho nechal tatínek u nějakých příbuzných, a že se pořád ptal, jestli ho někdo viděl. Kdo by ho viděl... Takže pět dní cestoval do Zděnce, spal i pod mostem, to ještě bylo ve 45., to ještě bylo všelijaký. A tady v 44., to na mně zanechalo největší vliv, byli čerkézi. Vím, že šli ve Zděnci od té strany od Pavlovce a bylo metr sněhu, tu zimu v 44. napadalo. A oni přišli do baráku, tehdy byly prostěradla a všechno bílé. Tak si udělali díru, natáhli to na sebe, aby nebyli vidět. Ale bylo to vidět, že se to pohybuje. A předtím partyzáni, česká brigáda a muzikanti byli u nás na zahradě, v kotli si vařili jídlo. A když šli čerkézi, oni utekli, tak ti čerkézi to dovařili a snědli. A někdo řekl těm čerkézům, že maminčin syn je v partyzánech. Ona dělala, že nerozumí, říkala jen syn, seno, ve stodole, ale nevěřili jí to. Ale že jsme měli pěkný veliký barák, u nás většinou byli vedoucí, tak jsme neměli pak problémy. Jenom jednou do pokoje, spací sednice, zavázali devět koňů. Oni strašně pili, to se schovávalo, zakopávalo, pamatuju si to, bylo mi devět let, potom deset. To si nejvíc pamatuju. A potom po válce, všichni se vraceli, ale náš táta nejde. Tak ho šla maminka hledat.“
„Přijmuli je dobře (reemigranty v Československu), to byla mezistátní smlouva. Jenomže, většinou šli do německých baráků. Oni ti Němci byli vyhnaní a potom třeba tatínkova sestra v Medlově ještě asi čtrnáct dní byla u nějakých lidí, čekali, než ti Němci se vystěhují z baráku, který jim byl přidělený. To vlastně maminku nejvíc odradilo, protože tam byli ti Němci i několik generací. Když se loučili, tak líbali i práh. To na ni strašně působilo, proto ona se nemohla odhodlat. A jejich baráky, ty byly moc pěkný, a to ostatní zas bylo moc starý nebo šetrný (skromné). Já myslím, že to na ni hodně působilo, ona se tam byla podívat. A bratr tam tak silou zůstal, byla to prilika (příležitost), pak už to nešlo, aby se vrátil. Teď to není daleko, ale někdy to bylo daleko.“
„V 68. roce bratr byl tady s rodinou. Jednomu dítěti byly tři, jednomu pět let. Začalo se přemýšlet, jak přejde přes hranice. My už jsme rozmýšleli, ať tady zůstane, že by se mohl zapracovat on i manželka třeba na české škole, ať nejde. Ale on si nedal říct, on jel, a už v Maďarsku je zastavovali. A přijeli do Prostějova, už tam byla střelba. Ten 68. rok hodně pro mého bratra znamenal. On dělal na škole, podepsal nějakých tisíc řečí nebo kolik slov, pak byl vyhozený z partaje. Pak měl jít studovat syn a nemohl ho nikam zapsat. Ale můj bratranec Pokorný, syn od té tety Pokornové, on byl profesor na elektrotechnice, i doktorát tam položil (dostal) v Brně, tak mu pomohl, tak syna tam zapsal.“
Drahuška Šulentićová, rozená Pařízková, se narodila 4. února 1935 v Malých Zdencích v dnešním Chorvatsku. Pochází z české rodiny, její předci se do Chorvatska přistěhovali koncem 19. století. Rodina Pařízkových měla velké hospodářství, a protože ve vesnici i okolí bylo mnoho českých rodin, mluvila lépe česky než chorvatsky. Soužití s ostatními národnostmi bylo dobré, ve vesnici se slavily stejně svátky české, chorvatské i srbské. Během druhé světové války začala chodit do místní chorvatské školy. Její otec byl partyzán a zahynul na konci války. Když začala v roce 1946 reemigrace do Československa, využili této možnosti téměř všichni příbuzní včetně tehdy šestnáctiletého bratra Pepy. Malá Drahuška zůstala na hospodářství sama s matkou, studovala střední ekonomickou školu v Daruvaru a pak začala pracovat jako účetní. V sedmnácti letech se provdala za Bohumila Šulentiće, který měl matku také Češku, a brzy se jim narodily dvě děti: syn a dcera. Celý život se účastní akcí, které pořádají spolky české menšiny, hlavně české besedy. Účastní se i akcí, které pořádá Matice důchodců v Daruvaru, zpívá ve spolkovém sboru a dříve vedla jeho účetnictví. Její rodina je také stále v kontaktu s příbuznými, kteří reemigrovali. Za války v devadesátých letech u nich Šulentićovi pobývali s vnoučaty. Už šedesát let si každý měsíc dopisuje se svým bratrem, který žije v Prostějově.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
