Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Frederick Mingiedi Sukama (* 1963)

• narodil se 23. června 1963 v konžské Kinshase

• pocházel z dobře situované rodiny, otec působil na univerzitě a matka vlastnila obchod s látkami

• po úspěšném zakončení střední školy nastoupil na Kinshaskou univerzitu v oboru polytechnika

• po roce přestoupil na ekonomii

• v této době začal s bratrem Josephem organizovat protesty a demonstrace proti vládě diktátora Mobuta

• během roku 1992 musel uprchnout kvůli problémům s režimem

• v roce 1993 se složitou cestou dostal do České republiky a dva roky strávil v uprchlických táborech

• po dvou letech získali oba s bratrem politický azyl a jako konzultanti se věnují mezinárodnímu obchodu

• v roce 2024 žil v Ústí nad Labem

Demokratická republika Kongo (DRK) během šedesátých let zažila několik velkých politických změn. Původně Belgické Kongo bylo dlouhá léta evropskou kolonií, která byla pro své obrovské nerostné i přírodní bohatství velmi cenným a využívaným územím. Politické změny, které nastaly na počátku šedesátých let v Africe, se dotkly i Konga, které se 30. června 1960 dočkalo dlouho očekávané svobody, a z původní kolonie se stal nový stát. Ten zpočátku stál na velmi křehkých základech a boj o moc v zemi, nazývaný jako konžská krize, vedl k tomu, že se v politicky nestabilní zemi dokázal dobře zorientovat Joseph-Désiré Mobutu, který se v roce 1965 tvrdě chopil moci. Demokratická republika Kongo se tak dostala do spárů nového diktátorského režimu, který svou moc nehodlal pustit za žádných okolností a nebál se své politické odpůrce pronásledovat.

Rodiče kladli důraz na vzdělání

Frederick Mingiedi Sukama se narodil 23. června 1963 v Kinshase, hlavním městě Demokratické republiky Kongo. Otec Jean-Grace Wete Sukama byl vysokoškolským pedagogem lingvistiky se zaměřením na anglický jazyk na Kinshaské univerzitě a zároveň pracoval i pro Agenturu Spojených států amerických pro mezinárodní rozvoj (USAID), která podporovala rozvojové země. Maminka Louisa Maria Mbuilu naopak vedla soukromý obchod s látkami v hlavním městě. Rodina měla celkem šest dětí a pamětník byl druhý nejstarší.

„Rodiče kladli velký důraz na vzdělání. Otec jezdil často na studijní pobyty do USA, kde se zdokonaloval v angličtině, a my jsme se museli učit jazyky, protože máme v Kongu přes 450 etnik a tím i místních dialektů. V Kongu jsou čtyři národní jazyky, a to lingala, chiluba, kikongo a swahili. K tomu úřední jazyk francouzštinu kvůli bývalé belgické kolonii. No a tatínek pracoval na univerzitě, takže jsem se musel ještě naučit anglicky. Později jsem přidal češtinu a kvůli obchodu i španělštinu,“ dodává pamětník.

Základní a střední školu studoval Frederick Sukama v hlavním městě Kinshase. Jednalo se o poměrně kvalitní školu pro vybrané studenty. Vzdělání zde bylo na dobré úrovni i z toho důvodu, že školu podporovala místní univerzita, takže se automaticky počítalo s tím, že absolventi nastoupí k dalšímu studiu přímo tam. To se také stalo a pamětník se přihlásil na obor polytechnika. Ta ho však po roce přestala bavit a přestoupil na pro něj zajímavější obor, kterým se stala ekonomie.

Do ulic najednou vyšly desetitisíce obyvatel

V roce 1965 se po nestabilní politické situaci v zemi chopil moci po krvavém puči Joseph-Désiré Mobutu, který nastolil tvrdý diktátorský režim. S novou situací se snažila vyrovnat i pamětníkova rodina. Rodiče zpočátku nový režim vítali, ale po čase poznali, že se bude jednat o pravý opak toho, co očekávali. I sám pamětník pomalu pochopil, že svoboda je pro život důležitá a v novém režimu se mu jí moc nedostává.

S negativními dopady Mobutova režimu se setkal na vysoké škole. Jakýkoliv projev nespokojenosti proti vládě se trestal, míra svobody byla minimální. Země se také dostávala do větší a větší chudoby, což pociťovali hlavně obyčejní lidé. „Devadesát procent veškerých financí, které se měly využít pro stát, si nechával Mobutu. Ze zbylých deseti procent se měla řídit země. Bylo jasné a nevyhnutelné, že dojde k problémům, protože v takovém stavu se to prostě nedalo udržet,“ líčí pamětník.

Frederick Sukama, jeho bratr Joseph a ještě několik dalších lidí nechtěli zhoršující se situaci v zemi jen přihlížet a rozhodli se proti vládnoucímu režimu povstat. „Vždy, když došlo k nějakému protestu či demonstraci, která byla vedená z univerzity, tak ji Mobutu nechal na rok uzavřít. Nemohli jsme najednou nic, škola byla uzavřená, zkoušky jsme dělat nemohli a museli jsme zase rok čekat,“ vzpomíná pamětník. Frederick Sukama proto pracoval na výrobě plakátů a hesel, kterými svolával nejen studenty a univerzitní profesory, ale i obyčejné obyvatele města, aby vyjádřili svůj nesouhlas proti vládě Mobuta Sese Seka. A skutečně tyto akce získaly mezi obyvateli úspěch, a jak vzpomíná Frederick Sukama, v ulicích najednou protestovalo na dvacet až třicet tisíc obyvatel.

Zprvu malé protirežimní akce tak pomalu přerůstaly do velkých organizovaných akcí, které režim nemohl jen tak přehlížet. Pamětník na tuto dobu vzpomíná následovně: „Vyráběl jsem plakáty. Chtěli jsme hlavně zlepšit podmínky pro studenty, profesory, ale i pro obyčejné lidi, a nemohli jsme jen přihlížet. Akce začaly být větší a v centru Kinshasy na nás už čekaly vládní jednotky a armáda. Několikrát jsem viděl, jak byl někdo krvavě zbit nebo zatčen. Důležité bylo při zásahu vždy rychle utéct a ztratit se, aby vás nenašli.“

Přes Kongo, Rusko, Bulharsko do České republiky

Frederick Sukama a jeho bratr Joseph začali být známými organizátory demonstrací. Dostali se do hledáčku diktátora Mobuta, který je začal tvrdě pronásledovat. V roce 1992 došlo k největším protivládním demonstracím a pamětník věděl, že pokud chce přežít, musí ze země uprchnout. S bratrem se proto narychlo rozloučili s rodinou, sbalili si nejdůležitější věci a v tichosti opustili Kinshasu. Dostali se ke strýci, který bydlel 300 kilometrů od nich a načas jim poskytl azyl, ale všichni tušili, že je to jen přechodný úkryt. Mezitím se strýcovou pomoci připravovali plán útěku ze země.

Na počátku roku 1993 oba bratři překročili hranice do sousední Republiky Kongo. Pamětník na tuto chvíli po letech vzpomíná následovně: „V Kongu-Brazzaville jsme moc dlouho být nemohli. Je to sice sousední stát, ale hlavní města Brazzaville a Kinshasa jsou od sebe osm minut jízdy. A hlavně tady měl Mobutu své agenty, kteří by nás nejspíš rychle objevili.“ Proto rychle Afriku opustili a vydali se do Evropy. Frederick Sukama zdůrazňuje, že v tu dobu jim vízum pro vstup do země poskytlo pouze Bulharsko, kam se úspěšně dostali složitou cestou přes Rusko. V tu dobu ještě Bulharsko nemělo podepsanou Ženevskou dohodu z roku 1951, a tím pádem nemohli žádat o azyl. Za pomoci českého řidiče kamionu se tak dostali do nově samostatné České republiky.

Dva roky strávili v uprchlických táborech a nakonec přišla svoboda

První kroky v České republice vedly pamětníka a jeho bratra do uprchlického tábora v Červeném Újezdě, nedaleko Bíliny. Zde si oba okamžitě zažádali o uprchlický azyl a nakonec zde strávili půl roku. Frederick Sukama má dodnes na tábor živé vzpomínky: „Tenkrát bylo uprchlíků hrozně moc. Všichni utíkali z bývalé Jugoslávie, ale potkali jsme tam i lidi z východní Evropy, Vietnamce, a dokonce i pár krajanů z Konga.“ Po čase se přesunuli dál, a to do tábora v Krásné Lípě. V tuto dobu měl už pamětník poměrně volnější režim. V táboře musel trávit pouze víkendy, jelikož dostal skvělou příležitost, kterou se stalo vyučování francouzského jazyka na ústeckých gymnáziích. Nabídku okamžitě přijal a začal s výukou. Aby nemusel denně dojíždět, získal v Ústí nad Labem provizorní ubytování a vždy v pátek se vracel zpět do tábora.

Poslední stanicí se stal tábor v Bělé pod Bezdězem. Zde oba bratři už čekali na vyřízení veškerých dokumentů, které potřebovali pro to, aby získali oficiální status uprchlíka. „Když je takový počet lidí různých národností, kultur nebo náboženství na jednom místě, může z toho vzniknout problém. My jsme tomu předcházeli tím, že jsme tam třeba hodně sportovali. V táboře jsme udělali uprchlickou fotbalovou ligu. Kluci z Arménie, vietnamský tým nebo Afričani a hráli jsme fotbal. Ale stejně africký kluci byli nejlepší,“ dodává s úsměvem na tváři.

Život v táboře nemusel být úplně pohodlný, ale vidina nového a svobodného života vedla bratry k tomu, že museli tyto časy společně přečkat. Učili se česky nebo se snažili sehnat jakoukoliv brigádu. V tuto dobu jak Frederick Sukama, tak i jeho bratr Joseph dostávali sice od státu určitý malý obnos peněz, ale byli také motivováni přivydělávat si sami. Využívali například možnosti sezonních prací, sbírali jablka, borůvky či jiné ovoce. Nakonec v roce 1995 získali oba požadované dokumenty a mohli se natrvalo usídlit v České republice.

Ve vlaku si mě odchytli skinheadi

Po opuštění tábora získali byt v ústeckých Předlicích. Pamětník se začal naplno věnovat učení francouzského jazyka na ústeckém gymnáziu a k tomu získal i částečný úvazek na místní univerzitě. S bratrem Josephem Sukamou pak začali společně podnikat a věnovat se mezinárodnímu obchodu. V této době se seznámil i s přítelkyní a po určité době založili společně rodinu.

Doba devadesátých let byla v České republice plná svobody a ve společnosti se vyskytovalo daleko více subkultur a organizací, které byly během komunistického režimu perzekvovány či jejich fungování bylo teprve na samém počátku. Mezi takové by se dalo zařadit i hnutí skinheads, které svými vyhrocenými a často i rasistickými názory ve společnosti poměrně nahlas rezonovalo. I pamětník se se členy tohoto hnutí setkal a musel čelit jejich názorovým útokům.

„V Čechách lidi na černochy nebyli zvyklí. Museli postupně přijmout změnu, že lidi mají jinou barvu pleti, jiné vyznání, že jsou na světě i úplně jiní lidé. Jel jsem tenkrát z Roudnice do Děčína, protože tam bydlela moje přítelkyně. Nikde nebylo místo, a tak jsme si sedli do kupé, kde seděli asi tři skinheadi. Bavili jsme se s přítelkyní a viděl jsem, že jim vadí, že v tom kupé jsem. Začali se mě ptát, co v Čechách dělám, proč tam jsem, a pak začali útočit, že nesmím vůbec s českou holkou chodit. Poslouchal jsem a pak jsem začal mluvit o sobě, kdo jsem, co jsem zažil, a tak dále. Jeden z nich tam seděl, dobře poslouchal a pochopil, co jsem jim říkal. Pak jsme v Děčíně vystoupili, ale shodou okolností jsme druhý den jeli zase vlakem a znovu je potkali. Prošli jsme a najednou slyším: ‚Pojď sem, kamaráde, tady máme místo.‘ S tím jedním jsem se pak skamarádil. Čenda se jmenuje, nechal si narůst dlouhé vlasy a dodnes jsme kamarádi,“ dodává.

Frederick Sukama dnes spolu s bratrem žije v Ústí nad Labem a je buddhistou. Vede konzultační firmu pro mezinárodní obchod a ve volném čase stále vyučuje francouzštinu a angličtinu a také se podílí na pořádání několika akcí, jako je například velký ústecký festival Barevná planeta. Snaží se být aktivní i v humanitárních organizacích, například v Ústí nad Labem organizuje akci Brýle pro Afriku nebo aktivně vystupuje během akcí pořádaných mezinárodní organizací Amnesty International.

I když žije v Čechách více než třicet let, nikdy nezískal české občanství a žádost o ně mu byla dvakrát zamítnuta. I přes pád Mobutova režimu, který nastal v roce 1997, se nesmí vrátit zpět do své rodné vlasti. I přesto udržuje častý kontakt se svou rodinou.

„Budoucnost tvoříme už dnes. Co všechno děláte dneska, má obrovský efekt na další život. Musíme věřit, že svět patří těm nejmladším. Mají potenciál, mají sílu na to změnit věci, které dneska nejdou anebo se je nedaří změnit nám. Mají sílu a mají na to čas,“ dodává Frederick Sukama na závěr.