„Jel jsem myslím v tu dobu do Roudnice a musel jsem se vrátit vlakem až do Děčína. Tam žila moje přítelkyně. A když jsme byli ve vlaku a hledali jsme místo, nebylo nikde volné a sedli jsme si do kupé, kde byli asi tři skinheadi. Tak jsme seděli s přítelkyní a povídali si. Zjistil jsem, že nejsou spokojení, že tam jsme. Přítelkyně byla Češka a jeden z nich se mě začal ptát, proč jsem v Čechách a co tu dělám a že nesmím být s českou ženskou atd. Jenom jsem koukal a pak jsem začal povídat o sobě. A jeden z nich tam byl, poslouchal velmi dobře, ale hlavu měl sklopenou dolů. Protože pochopil to, co jsem říkal, proč jsem tady, co dělám, co jsem. Pak jsme odešli, když jsme museli vystupovat v Děčíně, a oni pokračovali. Druhý den jsme měli stejnou cestu a potkali jsme ty kluky ve vlaku znovu a šli jsme okolo. Ale oni sami na nás volali: ‚Tady je místo, kamaráde.‘ A začali jsme si povídat. Jeden z nich se jmenuje Čenda a dneska jsme dobří kamarádi. Dokonce mě navštívil i doma.“
„My jsme se zaměřovali spíše na sport. Hráli jsme fotbal, volejbal, tenis nebo jsme běhali, protože tam byl velký prostor. Jeli jsme i na brigády v okolí, abychom sbírali jablka, hrušky, borůvky. To nám umožnili, abychom tam zůstali. Ale měli jsme další iniciativu, abychom zapojili i ostatní národnosti. Hráli jsme fotbal a každá národnost byl nějaký tým.“ – „Takže jste si tam udělali takovou ligu?“ – „Ano, byla to taková malá liga. Ale my z Afriky jsme byli dobří fotbalisti. Většinou jsme všechny ostatní porazili.“ – „Takže to jste měli africký tým, asijský tým?“– „Ano, vietnamský tým, tým z Arménie atd.“
„Vy jste byl i svědkem policejního zásahu nebo armády proti vám?“ – „Vždycky. Museli jsme hned utéct, když přijeli, protože musel každý utéct. Ale ten způsob, jak se chovali ke studentům nebo k ostatní populaci, tak to bylo nejhorší. Myslím si, že tady zatím nejsou lidé schopni tohle zažít. Bylo to horší a horší.“ – „A o co tam tenkrát šlo? Nebo jestli můžete říct, jak to probíhalo?“ – „Stříleli. Když vám řekli: ‚Stát!‘, ale vy normálně pokračujete dál, tak vás zastřelí. Nebo dokonce začali mlátit i ženy [nebo lidi] na zemi atd.“ – „A byl jste svědkem nějakého zastřelení? Nebo viděl jste tam takový incident?“ – „Ano, to jsme normálně viděli. Když přijdete jako demonstrant a je vás hodně, tak vepředu vidíte, že už je policie. Ta vám tam najednou hodí gaz lacrymogène [slzný plyn]. Pak vystřelí jeden a začnou padat lidé. Ostatní musí rychle utíkat.“
Frederick Mingiedi Sukama se narodil 23. června 1963 v Kinshase, tedy v hlavním městě dnešní Konžské demokratické republiky (tehdy Demokratické republiky Kongo). Pamětníkův otec působil na tamější univerzitě jako vysokoškolský pedagog lingvistiky se zaměřením na anglický jazyk. Maminka vedla menší obchod s látkami v hlavním městě. Frederick Sukama žil se svými dalšími pěti sourozenci v dobrých sociálních podmínkách a otec kladl velký důraz na vzdělání, které chtěl dopřát všem svým dětem. Proto Frederick i jeho sourozenci navštěvovali základní i střední školu podporovanou přímo místní univerzitou. Po ukončení střední školy nastoupil na Kinshaskou univerzitu, na obor polytechnika. Po roce však z tohoto oboru přešel na ekonomii, která ho bavila víc. Právě na vysoké škole se nejmarkantněji setkal s problémy souvisejícími s režimem diktátora Mobuta, který se chopil moci v zemi už v roce 1965. Nesvoboda a autoritativní režim Mobuta Sese Seka vedly pamětníka k tomu, že začal ještě s dalšími studenty organizovat protesty proti vládě a režimu za zlepšení podmínek nejen na univerzitě, ale i v celé společnosti. Jako jeden z hlavních lídrů demonstrací proto musel se svým bratrem Josephem v roce 1992 ze země uprchnout. Složitá cesta přes sousední Konžskou republiku, Rusko a Bulharsko ho nakonec dovedla až do čerstvě osamostatněné České republiky. Zde s bratrem strávil přibližně dva roky v uprchlických táborech, než konečně získal status uprchlíka a politický azyl. Dnes (2024) žije Frederick Sukama společně s bratrem v Ústí nad Labem, vedou společnost zabývající se obchodem a vedle toho učí studenty francouzštinu. Do Demokratické republiky Kongo má s bratrem i přes pád Mobutova režimu stále vstup zakázaný. Příběh pamětníka mohl být zaznamenán díky finanční podpoře Statutárního města Ústí nad Labem a Ústeckého kraje.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
