Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Humor je moje příroda
narodil se 1. října 1931 v Plzni
roku 1955 založil divadlo Reduta
v roce 1958 stál u zrodu Divadla Na zábradlí
v roce 1959 stvořil s Jiřím Šlitrem divadlo Semafor
během roku 1968 podepsal manifest Dva tisíce slov
za normalizace byl Státní bezpečností sledován a zván k výslechům
za normalizace byl omezován v umělecké činnosti
v roce 1977 odmítl podepsat tzv. Antichartu
v roce 1989 podepsal petici za propuštění Václava Havla a manifest Několik vět
v listopadu 1989 vstoupil s divadlem Semafor do stávky
společně s Jitkou Molavcovou podporovali stávkující vysoké školy
po roce 1989 se vrátil do vedení Semaforu
Věřil jsem, že se něco musí stát už v roce 1988
Divadelník, skladatel, textař a spisovatel Jiří Suchý se narodil 1. října 1931 v Plzni. Jeho otec byl truhlář. Dětství prožil v Klatovech, rodina se ale přestěhovala kvůli tatínkově zaměstnání do Prahy. Do světa filmu vstoupil již v roce 1944 jako komparzista ve filmu „Sobota“. Jiří Suchý se vyučil reklamním grafikem a toto povolání vykonával v druhé polovině 40. let. V 50. letech se po návratu z vojny začal věnovat především divadlu.
V roce 1958 stál Jiří Suchý u zrodu Divadla Na zábradlí a o rok později v roce 1959 spolu se svým blízkým spolupracovníkem Jiřím Šlitrem založil divadlo Semafor (SEdm MAlých FOrem). Po smrti Jiřího Šlitra se nejbližší hereckou partnerkou Jiřího Suchého stala Jitka Molavcová.
Zatímco 60. léta patří v kariéře Jiřího Suchého k nejúspěšnějším, 70. léta jsou obdobím útlumu. Za podpis manifestu Dva tisíce slov byl v 70. letech omezován ve své umělecké činnosti a byl zbaven vedení divadla. „Doplácel jsem na některé podpisy, které jsem učinil. Zejména na Dva tisíce slov. No a samozřejmě to mělo své důsledky. Nejhorší to bylo na začátku 70. let.“ Jiří Suchý nesměl vystupovat v televizi, v rozhlase, nemohl natáčet, vydávat knížky. „Nesměl jsem téměř nic. Směl jsem dělat divadlo, na to si netroufli, neboť popularita Semaforu byla pořád tenkrát obrovská.“ Ačkoliv zákaz se navenek divadla netýkal, činnost Semaforu byla zájmem Státní bezpečnosti o osobu Jiřího Suchého výrazně postižena. „Došlo jim, že by se to dalo rozložit zevnitř. Účelem bylo, abych měl co nejméně hracích dnů, abych se musel dělit s dalšími skupinami. Čím míň budu hrát, tím míň budu škodit režimu.“ Jiří Suchý alespoň navštěvoval různé mládežnické kluby na malých městech. Na těchto zájezdech mu hereckou partnerkou byla Jitka Molavcová, o které říká, že to byla „jediná osoba, která mě naprosto neopustila“. Jiří Suchý byl zbaven i vedení Semaforu a jeho představení byla monitorována agenty StB. Sankce za protirežimní postoj (v roce 1977 odmítl podepsat tzv. Antichartu) trvaly až do roku 1986, kdy mohl Jiří Suchý natočit první film po šestnácti letech - „Jonáš a Melicharová“. „Po roce 1985 začala jakási obleva, pak mě pustili režírovat do Finska, a dokonce jsem mohl natočit dva filmy. Režim už v té době nebyl tak pevný v kramflecích.“
Jiří Suchý byl již v roce 1988 přesvědčen, že komunistický režim brzy padne. „Věřil jsem, že se něco musí stát už v roce 1988, protože já věřím na osmičky. A trošičku mi to i vycházelo, protože už v roce 1988 byla řada demonstrací.“ Skutečný zlom dosavadních událostí ale přišel až na podzim 1989. „17. listopadu mi volal člen našeho souboru, abych si honem zapnul televizi. Tak jsem si ji zapnul a zíral jsem, protože tam byla ta demonstrace a začaly se tam vést takové lehce vlastizrádné řeči! V televizi!“
Po 17. listopadu dávaly různé instituce najevo svůj nesouhlas s tvrdým zásahem Bezpečnosti proti demonstrujícím. Také divadlo Semafor vstoupilo do stávky. „My jsme to udělali tak, že jsme nehráli, ale lidi, co přišli na představení, jsme pozvali dál a udělali jsme takovou otevřenou besedu, kde se už ostře šilo proti stávajícímu režimu, a občas jsme to proložili nějakou písničkou.“
I v prosinci pokračovaly demonstrace a stávky za odstoupení vlády Ladislava Adamce a za demisi Gustáva Husáka. Také Jiří Suchý se svým souborem podporoval studentské stávky: „V prosinci jsme se rozjeli po různých fakultách a podporovali jsme studenty tím, že jsme si s nima povídali a občas jsme jim zazpívali apod.“
Konec totality umožnil Jiřímu Suchému svobodnou tvorbu. Stal se opět ředitelem Semaforu a na scénu uvedl hru „Hej rup aneb Peklo nebude a ráj se vrací“, čímž reagoval na aktuální společenské změny. Jiří Suchý si pro zhodnocení dvaceti let svobody vypůjčil slova z jedné své hry: „Teď jsme se ocitli v raném kapitalismu a kapitalismus je mnohem lepší než socialismus, ale horší, než jsem čekal.“
Natočila a zpracovala Anna Macourková (2009)
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Kristýna Himmerová)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Anna Macourková)