Jiří Suchý

“A večer Jiří Šlitr hrál Ďábla z Vinohrad, to bylo představení, kde hrál on, kde já jsem s ním nehrál. To byl jeho recitál, já měl potom Benefici, tam zase nebyl on. A toho dne vyšly noviny a tam byl seznam lidí, kteří jsou v zahraničí. Gott byl, myslím, v Mnichově. A tam jsem byl napsaný, že jsem v Londýně. Takže obecně bylo známo, že jsem za hranicemi. A když představení skončilo, byla děkovačka, tak jsem tam přišel na scénu – a já jsem nezažil nikdy takové ovace jako ten den. Prostě jak byli rádi, že se někdo taky vrací, to byl neskutečně dlouhý potlesk. Já jsem tam potom vystoupil, ještě jsme zpívali písničky, udělali jsme na přidanou takový… a bylo to nesmírně emocionálně vypjaté, ta situace. No, tak jsem už tady zůstal.”

“Oni sem dali zřejmě takovou nějakou elitnější jednotku, poněvadž měli něco asi… měli asi nějaké školení, poněvadž třeba rozdávali cigarety mužským po krabičkách. Říkal: ‚Kuriš? Kuriš?‘ Bylo to děsně takové přátelské a veselé. Já jsem byl strašně nadšený pro Rudou armádu, poněvadž oproti těm Němcům, kteří byli takoví odtažití, tak tihleti byli… třeba na mě udělal dojem… Šel jsem po Spořilově a tam najednou na rantlu chodníku seděl takový Rusáček s harmonikou a zpíval nějakou častušku. Hrál si na harmoniku, a když jsem šel kolem, tak se smál tak jako provinile. Bylo to všechno hrozně hezké.”

“Vděčím komunistické straně i za tu její popularitu – ne té strany, ale té Reduty –, poněvadž my jsme tam zpívali písničky, které se naprosto lišily od těch oficiálních. Tenkrát… poněvadž jazz byl zakázán, rokenrol – to vůbec tady nesmělo být. A my jsme to obojí hráli. Dole v tom podzemí. A nejenom to, ale ty písničky, které se hrály nahoře – já vždycky říkám nahoře, prostě v Praze a v republice – tak nebyly špatné. Byly to krásné písničky, ale byly velice krotké. Vladimír Dvořák třeba, to byl jeden z našich nejlepších textařů, to byly takové: ‚Dobrou noc ti tiše šeptá vánek.‘ Takové prostě velice krásné písničky. Nebo o Kristýnce, to byl obrovský hit. A my jsme místo těchhle krotkých písniček zpívali písně, které jsem otextoval a taky většinou zpíval. Jedna se jmenovala ‚Zlomil jsem ruku tetičce‘ – blues, nebo ‚Zastřelilo tele krávu‘ se to jmenovalo, ‚Blbý psíček‘, no prostě takovéhle. A ti lidi z toho byli strašně odvázaní. Rozkřiklo se to a za dva měsíce už tam bylo k nehnutí.”

“Já vždycky když jsem tam šel… a s tím jsem se dokonce nescházel už v té ‚kachlíkárně‘, ale vždycky mě pozval třeba do Intercontinentalu a tam jsme seděli a povídali jsme si. A já jsem vždycky říkal mojí ženě: ‚Jdu hrát šachy.‘ Poněvadž jsem věděl – to budu muset nasadit prostě… co můžu říct, co nemůžu říct, jak vyklouznout z toho, jak obejít tohle, jak odvést pozornost jinam. A představte si, že mě to bavilo. Já nevím, jednak jsem měl z toho strach vždycky trochu, ale když už jsem tam byl, tak jsem vykrucoval… Dokonce jsem záměrně udal dva lidi, kteří mě udávali. O kterých jsem to měl jisté, ale kteří se chovali se mnou velice… jako že jsou na mé straně. Přesně jsem věděl... poněvadž to byla taková dokonce záležitost, že měli vazbu na Biľaka a tak. Tak jsem vždycky říkal: ‚Ale víte, pozor, pozor, tenhleten člověk se mnou takhle jednal,‘ a tak. A oni koukali. Nemohli nic říct, že jo. Takže jsem dvakrát udal dva lidi, kteří mě udávali. Ale jinak se mě potom třeba ptali na sochaře Preclíka. Já jsem říkal: ‚To je bezvadný člověk, co proti němu máte?‘ On říkal: ‚No tak máme výhrady o něm jako k tomu socialismu.‘ Já jsem říkal: ‚To bych nikdy o něm neřekl! Poněvadž kdykoliv jsme se sešli, tak vždycky byl normální a vztah k současnosti neměl nikdy nijak nepřátelský. Nebo aspoň jsem to nikdy nevycítil.‘”

„Pak byli studenti ve stávce a to už byl prosinec, to vím přesně, že to bylo 24. prosince, a my jsme se rozjeli po různých fakultách. A tam byli ti studenti a my jsme je různě podporovali tím, že jsme si s nimi povídali a zazpívali jsme jim a tak. Bylo to strašně příjemné, oni tam všude měli napečeno, poněvadž jim lidi nosili. Tak pak už jsme odmítali na té šesté fakultě, že už nemůžeme. A pamatuju si a to byl velký zážitek pro mě: v noci jsme už obrazili všechny fakulty a opustili jsme tu poslední a já jsem vezl Jitku Molavcovou domů. A když jsem se vracel, tak byla půlnoc a na našem tehdy ještě socialistickém rádiu vysílali tehdy ještě půlnoční mši. No a to bylo velice silné. Tam jsem si uvědomil, že už ten režim skončil.“

„V tom rozhlase byly zvláštní podmínky, protože tam jsem měl zakázáno, ředitel Riško vydal zákaz. Ale poněvadž je tam mnoho redakcí a pořád se tam měnil personál a nepředávali si ty instrukce, tak za takové dva roky se najednou začali ozývat, jestli bych něco šel natočit. Tak jsem šel. A oni to vysílali tak dlouho, než si toho někdo všiml, tak to zase zakázali. Ale mezitím mě jiná redakce přizvala a já jsem nikomu neříkal, že nesmím. A ani mně to nikdo oficiálně neřekl, takže jsem odvysílal řadu relací v rozhlase, vždycky než jim došlo, že tam mají vlastně škodnou, tak jsem natočil vždycky pár věcí.“

„De facto jsem doplácel na některé podpisy, které jsem učinil, tzn. na Dva tisíce slov nebo Několik vět nebo potom byla taková akce za propuštění Václava Havla. A to jsem všechno podepisoval a samozřejmě to mělo své důsledky. Nejhorší to bylo začátkem 70. let a to se táhlo asi do roku 1985, pak začala jakási obleva. Pak mě dokonce pustili režírovat do Finska, a dokonce jsem mohl natočit i dva filmy po tom roce 1985. Protože ten režim nebyl už takříkajíc pevný v kramflecích. No ale do té doby jsem nesměl téměř nic. Směl jsem dělat divadlo, na to si netroufli, protože popularita toho Semaforu byla tenkrát pořád obrovská. Dokonce soudružka Balážová v televizi řekla památnou větu, že do televize mě nepustí, ať shniju na té své faře. Tím myslela to divadlo. Jak vidíte, tak jsem neshnil zatím.“