Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

docent PhDr. Vladimír Suchánek (* 1949)

• narozen v roce 1949 v Turnově

• v roce 1969 napsal na vojně do útvarového časopisu o upálení Jana Palacha

• po vojně pracoval jako asistent režie na Barrandově, kvůli špatnému kádrovému profilu nebyl opakovaně přijat na FAMU

• v roce 1975 poslán na studium režie do Moskvy

• po návratu měl problémy, protože byl věřící a v jeho filmech se objevovaly náboženské motivy

• v 80. letech byl bez práce, živil se jako metař a domovník

• stal se členem křesťanského disentu, v jeho bytě v Olomouci tajně přednášel kněz Josef Zvěřina

• spolu s bratrem založili v roce 1985 amatérské filmové studio Velehrad, jehož snímky mezi sebou tajně šířili věřící po celém Československu

• po roce 1989 začal přednášet na katedře teorie a dějin dramatických umění Palackého univerzity v Olomouci

Snil o tom, že bude režisér. Nejdříve se na školu nedostal kvůli špatnému kádrovému profilu. Když pak
školu měl, nedostával za socialismu pracovní příležitosti, protože se netajil vírou v Boha. A tak zametal
ulice, myl schody, prodával noviny. Filmy s křesťanskou tématikou točil tajně v amatérském studiu
Velehrad.

Narodil se v roce 1949 v Turnově, maminka byla úřednice. Jeho otec, důstojník, měl neobvyklý životní
příběh, který poznamenal osud celé rodiny. Za války byl jako člen vládního vojska spolu s německou
armádou nasazen v severní Itálii. Tam měl bojovat proti partyzánským oddílům, ale v roce 1944 se rotě
složené z českých vojáků podařilo dezertovat a přidala se na stranu partyzánů. Byl raněn, ale přežil a
nakonec dostal řadu vyznamenání. Jenže přišel rok 1948. Všechno se mu sečetlo. To, že byl ve vládním
vojsku a zároveň na straně italských partyzánů, což bylo považováno za západní odboj. Nakonec však byla
jeho pozice ve válce uznána jako odboj partyzánský a to znamenalo, že mohl v armádě zůstat. V roce 1958 z
ní byl nakonec stejně propuštěn a živil se jako opravář televizorů.
Vladimírovo dětství v rodině vojáka, to bylo časté stěhování. Ale také pobyty u prarodičů na Vysočině.
„To jsou vzpomínky, které mě formovaly,“ říká. „Děda vstával ve čtyři ráno a šel s chlapy na pole. My
děti jsme jim s ženskými kolem desáté nosili jídlo. Kamenné džbány, deset litrů pálenky a fertu. To byly
vařené kroupy s koprem, někdy s bramborami a klobásou. Strašně dobrý to bylo.“
Dědeček hrál v kostele na varhany a pro malého Vladimíra byla víra přirozenou součástí života. Právě
vzpomínky na dětství na vesnici mu pak dodávaly sílu v nejtěžších chvílích jeho života. Chtěl studovat
ornitologii, ale kvůli špatnému posudku tatínka neměl šanci. Skončil na stavební průmyslovce v Lipníku
nad Bečvou, kde tehdy měli málo žáků a brali každého. Už tehdy jej bavilo natáčet amatérskou kamerou,
točil s ní například v srpnu 1968 sovětské tanky na olomouckém nádraží. Měsíc po okupaci, v září 1968
musel nastoupit na povinnou základní vojenskou službu. Snažil se dostat k pohraničníkům, uvažoval o útěku
na Západ. Nakonec jej zařadili na štáb, do kulturní sekce, protože se jednomu z důstojníků líbilo, jak si
s ním
popovídal o kultuře. Pak přišel malér. Když se v Praze na protest proti sovětské okupaci upálil Jan
Palach, na titulní straně vojenského útvarového časopisu se objevil obrázek kříže a trnové koruny. Pod
ním text o tom, že je smutné, když cestu vpřed ukazuje hořící tělo. Autor? Voják Vladimír Suchánek. „A
jel jsem jako fretka. Všichni, kteří časopis připravovali, byli suspendováni, nějakého důstojníka
degradovali. Nevěděli, co udělat se mnou, nakonec mě nasadili do strážního oddílu a odfrčel jsem do
Doupovských vrchů hlídat muniční sklady. Představte si, že měsíc žijete v režimu: dvě hodiny služba, dvě
hodiny pohotovost, dvě hodiny spánek. Po měsíci jsem už nevnímal a chodil jako stroj,“ vypráví.

Švábi na moskevské univerzitě

Po vojně pracoval jako asistent ve Filmovém studiu Barrandov. Měl štěstí, práci mu tam sehnala dlouholetá
kamarádka jeho matky. Strávil tam pět let, pracoval na řadě známých filmů, od Prince Bajaji režiséra
Antonína Kachlíka až po Dny zrady režiséra Otakara Vávry. O mnoha snímcích, které tehdy v době
nastupující normalizace vznikaly, říká, že se na ně nedá dívat. Pět let se každý rok hlásil na FAMU, ale
pokaždé byl odmítnut.
Pak přišel šok. Z Ústředního ředitelství československého filmu mu oznámili, že dostal nabídku studovat
v Rusku. Nejdříve nevěřil, proč vybrali jeho, kluka z nekomunistické rodiny, který nebyl ve straně ani ve
svazu mládeže, navíc se škraloupem z vojny. „Až po letech jsem se dozvěděl pravdu. Byla prozaická.
Výměnný obchod se studenty mezi Sovětským svazem a Československem přestal fungovat a Sověti se ptali,
jak je možné, že je ze strany českých studentů minimální zájem o studium uměleckých oborů v Sovětském
svazu. A že se to dá chápat jako ideologická diverze,“ říká. Šéfové se zalekli a tak rychle vybrali
zájemce, kteří se opakovaně nedostali na FAMU.
Byl rok 1975. V Československu probíhala nejtužší normalizace, on vyrazil do Moskvy: „Na koleji nás
přivítala totálně opilá děžurná. Dala nám klíč od pokoje. V něm nebylo nic. Jen uprostřed té místnosti o
velikosti čtyři krát čtyři metry byla hromada odpadků, ze které se vyřítila spousta švábů. To bylo
přivítání v Sovětském svazu, v zemi, kde zítra znamenalo včera.“
Studium na univerzitě VGIK pro něj nakonec znamenalo nejzajímavější období života. Škola byla zvláštním
ostrovem uprostřed komunistické země a zažil tam řadu paradoxních situací. Za vše hovoří fakt, že v
ročníku s ním studoval vnuk tehdejšího předsedy vlády Sovětského svazu a tak jej učily skutečné špičky ve
svém
oboru. „Měli zájem, aby se opravdu něco naučil, tak do ročníku vytáhli ty nejlepší pedagogy, režiséry,
filmaře,“ vysvětluje. V komunistickém Sovětském svazu se tak ocitl mezi řadou vzdělaných, osvícených a
hluboce věřících lidí, kteří jej mnoho naučili.

Zvony ve filmu? Vyloučeno.

V roce 1980 se vrátil do Československa. Myslel si, že se sovětskou školou bude mít všude dveře otevřené.
Bylo to přesně naopak: „Na Barrandově se na mě dívali přes prsty. Brali to tak, že mám nějaké blbé
sovětské učiliště. Netušili, že jde o nejstarší filmovou školu na světě.“
Pochopil, že na Barrandově s ním jako s režisérem nepočítají. Proběhla výměna názorů, padlo pár ostrých
slov, dostal vyhazov. Práci hledal ve filmovém studiu v tehdejším Gottwaldově, nynějším Zlíně. Potíž
nastala, když měl řediteli studia předvést absolventský film. „Projekcí se ozývalo mohutné chrápání.
Kolegové říkali, že je to dobrý, když ředitel spí. Jenže film končil silným zvoněním zvonů. To ho
probudilo,“ říká. Zvony? Náboženský motiv? Nic takového nepřicházelo v úvahu. Film neprošel, přijat
nebyl.
Zvláštní situace. Absolvent elitní školy v Sovětském svazu neměl v normalizačním Československu šanci se
uplatnit, protože vysoce postavení lidé měli strach, že jim sebere pozice. Byl podezřelý, jiný, protože
neměl známosti, nebyl komunista. A tak jedenáct let nedostal práci v oboru, jen občasné malé příležitosti
něco natočit. Něco, co se pak stejně nešlo do kin. Cenzoři hledali v jeho filmech dvojsmysly, odkazy.
Když kupříkladu jeho dokument o českých a moravských baladách končil částí, kdy ďáblové přijedou za
pannou, která nechodí do kostela a vezmou ji do pekla, snímek nebyl přijat, protože tím podle cenzorů
vyjádřil přání, ať jde do pekla komunistická strana. „Byli paranoidní, ve všem něco hledali. Já jen
koukal a nechápal jsem,“ říká.
V osmdesátých letech se živil mytím schodů, zametáním ulic, prodával noviny. Už byl ženatý, měl děti.
Nejvíce na dně se ocitl v roce 1985, jako domovník bral čtyři sta padesát korun měsíčně.
Bratr ho přemluvil, ať začnou amatérsky natáčet filmy s křesťanskou tématikou. Ovšem za socialismu si
nemohl každý natočit, co chce. Všechny amatérské filmy se posílaly vyvolávat do do centrálních
laboratoří. „Tam je kontroloři projeli a kdyby viděli, co na nich je, byl by problém,“ vysvětluje.
Řešením bylo sehnat videokameru, ze které se daly nahrávky podomácku přehrávat na další videokazety.
Jednalo se však o nedostatkové, drahé zboží.

První film byl sestaven z diapozitivů, které lidé pořídili při pouti na Velehrad v roce 1985. „Byl to
jeden z prvních velkých veřejných protestů proti režimu, přišlo asi dvě stě padesát tisíc lidí. Tam jsme
natáčet nemohli. Všude bylo plno estébáků, kdyby viděli, že máme v ruce kameru, bylo by zle.“
Požádali proto věřící, aby fotili na diapozitivy, což tehdy bylo běžné. Dostali jich přes dvě stě
padesát. Na faře jim poskytli originální zvukový záznam z tribuny. „Diáky jsme promítali na zeď a
natáčeli je kamerou, tak vznikl film Velehrad 1985. Neexistovaly počítače, kvalita videokazet byla
mizerná. Jedna stála v přepočtu na české peníze tři sta padesát korun, já měl tehdy plat osm set
čtyřicet, a to jen, když bylo dobře a měl jsem práci,“ vzpomíná. Kazety se půjčovaly, lidé je kopírovali.
Ze záznamu pouti jich vzniklo přes sto. Podle názvu filmu vzniklo amatérské filmové studio Velehrad.

Křesťanský disent

V té době začala v Olomouci probíhat takzvaná bytová univerzita s Josefem Zvěřinou, signatářem Charty 77,
který v padesátých letech prožil coby režimu nepohodlný kněz věznění v táboře v Želivě. Bytová univerzita
spočívala v tom, že se v různých bytech, včetně bytu Vladimíra Suchánka sešlo asi patnáct lidí, Josef
Zvěřina jim přivezl samizdatová scripta a učil je. Scripta sami rozmnožovali. Vyprávěl o dějinách církve,
základech teologie, církevních dogmatech. Učil to, co by se ve svobodné zemi mohli lidé se zájmem o
teologii učit zcela běžně na školách.
Vladimír Suchánek se s bratrem rozhodli, že tyto přednášky zaznamenají pro další generace. A také, že
natočí s Josefem Zvěřinou film, ve kterém by srozumitelně vyprávěl o základech křesťanské víry.
Videokameru jim nakonec půjčil farář z Uherského Brodu. Z filmu Den pro Agapé vzniklo přes tisíc kopií.
Natočili další, například o kardinálu Františku Tomáškovi. V roce 1988 se studiu díky kardinálu Tomáškovi
podařilo sehnat slušnou záznamovou techniku a natočili i hraný film o Janě z Arku s názvem Zimní krajina
s pastí na ptáky.
Revoluce v roce 1989 pro něj paradoxně neznamenala možnost začít točit filmy legálně a konečně pracovat
jako režisér. „Bylo mi přes čtyřicet a protože jsem se do té doby pohyboval v křesťanském disentu, neměl
jsem kontakty na těch správných místech. Pro nastupující generaci filmařů jsem byl divný Suchánek, který
má podezřelou školu v Sovětském svazu. Navíc jsem neměl schopnost pro film důležitou, neuměl jsem shánět
peníze,“ říká.
A tak už natočil jen pár snímků a začal přednášet na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci:
„Občas u studentů slyším názory, že za komunismu se nežilo až tak úplně špatně. Mám pocit, že mnozí
zkrátka nedokáží zpracovat fakt, že když dříve někdo v hospodě řekl, že prezident je vůl, jeho dítě kvůli
tomu bylo vyhozeno ze školy. Část lidí, kteří to nezažili, tohle prostě nechápe.“