„Divná situace. Já, absolvent elitní školy v Sovětském svazu, nemám ve svém oboru šanci, protože všichni vedoucí pracovníci jsou přesvědčeni, že jim chci sebrat místo. Ale zjistili, že nemám známosti, že jsem nula, tak se mnou zamázli. Jedenáct let jsem byl nezaměstnaný, až do roku 1991. Za tu dobu jsem natočil pět dokumentů, to je všechno. Jinak jsem zametal ulice, myl schody jako domovník, prodával noviny. Když jsem něco natočil, šlo to do trezoru. Nikdy se žádný můj film nedostal do distribuce. Přesně ta situace se opakovala v roce 1990. Zase jsem byl podezřelý, protože jsem měl školu v Sovětském svazu. Bylo to z okapu do louže. Slyšel jsem: ‚No, studium v Rusku, to tenkrát nebylo jen tak, kdo ví, jak se tam dostal, jak to s ním bylo.‘ A říkali to soudruzi, kteří se za normalizace báli o fleka a točili jeden hrůzný ideologický film za druhým. Neuvěřitelně zvláštní.“
„Přišel leden a Palach. Vyšel útvarový časopis, na první stránce byl kříž s trnovou korunou a já pod to napsal, že je smutné, když nám cestu vpřed ukazuje hořící tělo. A jel jsem jak fretka... Všichni, kdo časopis připravovali, byli suspendováni. Degradovali i nějakého důstojníka. Půl roku po okupaci a už se děly takové věci. Se mnou nevěděli, co dělat. Jestli mě zavřít, nebo ne. Nakonec jsem byl nasazen do strážního oddílu a odfrčel jsem na Doupovské vrchy, kde jsem pak měsíc hlídal muniční sklady. Za ten měsíc byl člověk tak devastovaný, že to nejde popsat. Představte si, že měsíc žijete v režimu dvě hodiny služba, dvě hodiny pohotovost, dvě hodiny spánek. To trvá měsíc. Pak už nevnímáte, ale chodíte jak stroj. Pak jsem dvanáct měsíců nebyl doma. Děcka chodila domů na opušťák po dvou měsících a na Vánoce, já týden před Vánoci dostal strážní službu a rok za trest nesměl na opušťák.“
„Tatínek měl poněkud pohnutý život, bylo to s ním jako na kolotoči. Pocházel z malé dědinky Dolní Loučka. Maminka byla z rodu lidí vychovávaných ve velmi pokorném duchu. Babička byla v domácnosti, občas někde uklízela, dědeček byl komorník paní Lobkowiczové. Maminka bydlela v Dolních Beřkovicích, její tatínek tam obstarával vše, co se dělo kolem paní kněžny. Bydleli s ní mnoho let na Jezeří. Maminka, když pak viděla, jak vypadá Jezeří dnes, plakala, protože to býval nádherný, skvostný barokní zámek. Tam chodila osm kilometrů do školy a zpátky každý den. Její tatínek brzy umřel, ještě měla bratra, ten zemřel na záškrt. Zůstala ona a dvě sestry, nádherná stvoření. Maminka trajdala s tatínkem po vlastech českých, až jsme zakotvili v Olomouci. S tatínkem to bylo složitější. Po vystudování gymnázia pracoval jako dělník. Za války byl u vládního vojska, které bylo nasazeno v severní Itálii proti partyzánským skupinám. To bylo v roce 1944. Nevím jak, ale došlo tam k něčemu mimořádnému. Celá ta rota byla nasazena na noční hlídku. Nebyli tam Němci. Obvykle Němci veleli a Češi byli nasazeni jako normální vojáci. Tu noc tam německé hlídky nebyly, oni se domluvili s těma partyzánama a utekli k nim. Do jednoho. Zůstala tam prostě prázdná kasárna.“
Narodil se v roce 1949 v Turnově. Kvůli špatnému kádrovému profilu se nedostal na vysokou školu. Na vojnu šel krátce poté, co Československo v roce 1968 obsadila sovětská armáda. Když se upálil Jan Palach, napsal o tom do útvarového časopisu, z čehož měl další roky problémy. Dělal pomocné práce ve filmovém studiu Barrandov a v roce 1975 dostal nabídku studovat filmovou režii v Moskvě. Poslali jej tam, protože do Sovětského svazu nikdo ze studentů nechtěl a on se opakovaně neúspěšně hlásil na FAMU. Školu absolvoval, ale po návratu do Československa o jeho práci nebyl zájem. Do svých filmů totiž jako věřící často používal náboženské motivy. Nakonec se stal členem disentu, v jeho bytě v Olomouci probíhala bytová univerzita. Kněz Josef Zvěřina tam tajně vyučoval zájemce teologii. Spolu s bratrem založili v roce 1985 amatérské filmové studio Velehrad. Natáčeli filmy s křesťanskou tematikou, které se mezi lidmi tajně šířily na amatérských kopiích. Od roku 1992 učí na katedře teorie a dějin dramatických umění Palackého univerzity v Olomouci.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
