Vladimír Suchánek

„Nejdříve jsem dělal černobílé litografie, později jsem začal zkoušet barevné soutisky. V tvůrčím procesu bylo vždy přítomné napětí a cestu od původní kresby k definitivnímu tisku halí velké tajemství, litografické barvy jsou totiž transparentní, takže pokud tiskneme čtyři nebo pět barev, vznikají tóny tím, že se barvy tisknou přes sebe. Za svůj osobitý výraz vděčím jednak tomu, že když jsem dělal například krajinu, vracela se mi do ní figura, já jsem sahal do své představivosti a vytvářel si kompozice podle svého, přičemž mne fascinovaly spirála a ulita, takže přírodní náměty v mém podání vyznívaly jinak než za studií, jednak litografii jako technice, která celý tento proces podpořila. Když si vezmu do ruky pero, můj rukopis nikdy nevystoupí tolik, jako dostanu-li kámen a pohovořím si s ním. Legendární tiskař Václav Vejvoda říkal, že kameny mají duši, a já s ním musím souhlasit v tom, že kámen je skutečně zvláštní materiál: zpočátku před ním mívám trému, a než udělám první tah, skoro se toho bojím, pak se ale mezi námi začne odvíjet rozhovor – a někdy mi kámen i pomůže. Třeba když tuš zasychá a je správně naředěná, udělá strukturu, která vypadá náhodně, ale já už s těmito efekty dokážu pracovat. Svému způsobu práce říkám ovládaná náhoda: náhodě vedu ruku, ale stejně nikdy nevím, jak bude soutisk vypadat; nechávám se překvapit výsledkem.“

„Černobílá grafika je královna a já pořád říkám, že se k ní vrátím; pak mi to ale nedá a nějakou barvu do litografie dosadím. V době, kdy jsem začal sám dělat i tisknout litografie, jsem měl rád azurovou modř, kterou mi tenkrát dokonce přisuzovali. Svému kamarádovi, mladému holandskému básníkovi Boudewijnu Büchovi, jsem totiž dodával grafiky do básnických sbírek v bibliofilském vydání nebo i k reprodukci a v jedné básni nebo zamyšlení Boudewijn píše o Suchánkově modři, tedy o jeho oblíbeném odstínu v mých litografiích. Tato pověstná modrá začala s Chopinem: žil jsem v Mariánských Lázních, kde se konají chopinovské festivaly, udělal jsem Chopinův portrét černou barvou a azurovou modrou a ta kombinace se mi zalíbila. Potom se mi ale modrá vytratila… Dnes ji používám velice zřídka, jako základ dávám olivovou zelenou a fialovou a myslím, že v této barevnosti jsem se nechal ovlivnit secesním uměním. Olivovou zelenou a fialovou někdy doplním cihlovou červenou, musím ale přiznat, že mi všechno vychází intuitivně, že mne vede tisk: teprve když udělám soutisk dvou barev, rozhoduji se, jakou dám jako třetí. Obyčejně dělám čtyři barvy, někdy pět.“