Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Suchánek (* 1933  †︎ 2021)

• born on 12 February 1933 in Nové Město nad Metují

• leading Czech graphic artist of the second half of the 20th century; a master of multicolor lithography

• from 1952 till 1954 studied art pedagogy at the Charles University in Prague; later transferred to the Academy of Fine Arts to the studio of professor Vladimír Silovský

• ever since 1970s his works were on display in European galleries which present modern Czech graphics

• up until 2016 had 170 individual exhibitions and participated in almost 300

• from 1995 till 2015 served as chair of Association of Czech Graphic Artists Hollar

• in 1997 appointed member of the European Academy of Sciences and Arts

• in 2006 received Medal of Merit of the Czech Republic

„Můj rod pochází ze Slavoňova, z malé vesničky, kde moji předci žili v malé chalupě, živili se tkaním látek a kromě toho byli kostelníky a zvoníky v dřevěném kostelíku sv. Jana Křtitele. Já se narodil v nedalekém Novém Městě nad Metují a jako každý ke svému rodišti lnu celý život. Toto krásné renesanční městečko stojí na útesu, který obtéká řeka Metuje, a navíc má bohatou kulturní historii. Myslím, že můžu být po právu šťastný, že jsem se narodil právě tam,“ popisuje Vladimír Suchánek, narozený 12. února 1933, vztah ke krajině svého dětství. Jeho příznačnou skromností bychom se neměli nechat mýlit: představuje se nám jeden ze skutečných velikánů české grafiky.

Jako malý jsem chtěl být prezidentem

Navzdory věhlasu, nejrůznějším poctám i vyznamenáním si totiž Vladimír Suchánek uchoval srdečnost a nelíčenost – snad také proto, že své dětství prožil na venkově, které se příliš nelišilo od líbezných obrazů Mikoláše Alše či Josefa Lady. V době, kdy přišel na svět, žili jeho rodiče Václav a Anna Suchánkovi v malé obci Rohenice na Rychnovsku, kde otec působil jako řídící učitel jednotřídní obecné školy. První léta pamětníkova života proběhla idylicky, až teprve tragické události konce třicátých let, okupace a válka, poznamenaly jeho dětské vnímání.

„Má první vzpomínka se datuje ze září 1937, kdy zemřel prezident Masaryk: maminka zprávu poslouchala z rádia a rozplakala se; otec večer před školou, v níž jsme bydleli, vystavil portrét prezidenta Masaryka s černou stuhou, ozdobil květinami a po stranách postavil lampičky z našich nočních stolků. Mně nesmírně imponovalo, že se naše lampičky účastní takovéto události. A tak když se mne později ptávali, čím bych chtěl být, říkal jsem, že prezidentem – své přání jsem zdůvodňoval tím, že až bych umřel, lidé by pro mne plakali…“

Fragmenty z let okupace

Pouhý rok poté pochodovala přes Rohenice jednotka československé pěchoty, místní kluci ji okukovali a mezi nimi nechyběl ani tehdy pětiletý Vladimír. A se stejnou zvědavostí se odvážil i k německé polní kuchyni, to když okupační armáda v březnu 1939 vařila jídlo pro české obyvatelstvo. Sotva se ale se svým přáním jít ochutnat německou polévku svěřil mamince, dostalo se mu patřičného vyhubování a poučení. Tehdy mu došlo, že se přímo před jeho očima odehrává cosi, co předtím znal jen z knížek – že i do jeho světa vstoupila slova jako „válka“ či „nepřátelé“. V pozdějších letech, kdy k tatínkovi chodili sousedé poslouchat zahraniční rozhlas a komentovat vývoj na frontě, naslouchal pamětník těmto diskusím s velkou dychtivostí. Tehdy se v něm začalo rodit naivní vlastenectví, které mu zůstalo po celý život. Že je národ v ohrožení, si zvlášť palčivě uvědomil na konci třetí třídy: psal se červen 1942, učitelé museli každému žákovi ukázat fotografie předmětů po atentátnících na zastupujícího říšského protektora a dotázat se, jestli mu některý z nich není povědomý; přibližně v téže době také nacisté popravili otce jeho blízkého kamaráda. Pocity z této stísněné doby vložil Suchánek o čtvrt století pozdě do litografického souboru Fragmenty: Šest vzpomínek na šest let okupace.

Poslední léta války prožil Vladimír Suchánek v Krčíně, který dnes již tvoří součást Nového Města nad Metují a kde se v roce 1942 stal jeho otec řídícím učitelem. Po dokončení čtvrté třídy dojížděl na náchodské reálné gymnázium. V prvním ročníku se tu sešla pozoruhodná sestava: vedle Vladimíra Suchánka zde studovali pozdější filmoví režiséři Jan Schmidt a Miloš Forman, na škole se navíc jen těsně minuli s Josefem Škvoreckým, který právě v roce 1943 maturoval. S obdivovaným spisovatelem se pamětník osobně setkal – jak jinak než v Náchodě – až po listopadu 1989.

Válečné události se Náchodu vyhýbaly až do jara 1945, které se na místním gymnáziu neslo ve znamení stěhování – budovu školy obsadila německá posádka, a tak se gymnazisté museli přesunout do jiných objektů. Stejně tak Václav Suchánek musel vyklidit část krčínské školy, přenechat třídu wehrmachtu a vyučování přemístit do hostince. Od svého zvyku poslouchat londýnské vysílání ale nehodlal upustit ani tehdy, když před dveřmi jeho školního bytu hlídkovala ozbrojená stráž. A tak vysílal svého syna, aby vojáka zabavil. Pamětník tedy předstíral, že jde do sklepa pro okurky, dal se se strážným do řeči a s trochou štěstí se mu vždy podařilo odvést jeho pozornost. Němečtí vojáci byli většinou starších ročníků, válkou často znechucení, a tak došlo i k takovému paradoxu, že nadporučík s českým jménem Krasa poslouchal londýnské vysílání s českým učitelem.

Tehdy si malý Vladimír poprvé uvědomil, že není Němec jako Němec. V tom ho ještě utvrdilo kamarádství s Rudim a Erikou, dětmi velitele posádky. Při konverzaci s nimi si nejen zlepšoval němčinu, ale také si uvědomoval, že na obou stranách jsou slušní a kultivovaní lidé a za to, co se děje na frontě, nemůžou všichni bez rozdílu. Krátce před kapitulací vystřídali jednotku vysloužilců mladí kluci z Hitlerovy mládeže, některým bylo sotva šestnáct let, a ti se s děsem v očích pamětníka vyptávali, jak daleko je „Ivan“. Tak říkali Rudé armádě. Strašilo je dunění, kterým se ohlašovala blížící se fronta… Až jednoho rána domácí s radostí zjistili, že ustrašení vojáci přes noc zmizeli a škola zůstala prázdná.

Jednou skautem – provždy skautem

Spolu s jinými spolky začalo po válce opět fungovat také skautské hnutí a jeho obnova měla pro Vladimíra Suchánka zásadní význam – právě díky skautingu získal blízký vztah k přírodě a ke zvířatům i morální základ pro celý život. S kamarády skauty rovněž podnikal pravidelné výlety do opuštěné chalupy po Němcích v osmnáct kilometrů vzdálené Deštné. Po čase místní národní výbor potřeboval chalupu pro nové osídlence, a tak jim přidělil jinou, hůře situovanou. Tu jim však úřady po dvou letech také vzaly. A když v roce 1949 komunistický režim organizaci Junáka zakázal, přišli skauti o všechno – nejen o chalupu, ale i o klubovnu ve staré stodole v Novém Městě nad Metují.

S trochou nadsázky by se dalo říct, že přes skauting se pamětník dostal k výtvarničení – jako člen Junáka se staral o vývěsku, vedl kroniku a kreslil do ní karikatury, které si jeho kamarádi nemohli vynachválit. A přestože se až do maturity věnovat spíše klarinetu a saxofonu, semínko padlo na úrodnou půdu a klíčilo, až se Vladimír Suchánek v posledním ročníku gymnázia rozhodl, že chce pokračovat na Akademii výtvarných umění. Nepočítal ale s tím, že o jeho přijetí nerozhodne zdaleka jen nadání…

Štěstí přeje houževnatým

Jako nepsaný vůdce třídy totiž pamětník organizoval maturitní ples a jednoho dne za ním přišla delegace z okresního výboru Svazu mládeže s požadavkem (či spíše nařízením), aby se ples odehrál ve svazáckých košilích, což ostře odmítl. Psal se ovšem rok 1951 a podobný projev odvahy mohl maturanta přijít draho. To se také stalo: při maturitě byl přítomen zástupce KSČ, a ať se Vladimír Suchánek snažil, jak chtěl, spolu s jedním zvlášť pobožným spolužákem dostal zákaz studia na vysokých školách.

Přesto se nevzdal, usmyslel si, že v Praze absolvuje kurz kreslení, vyvinul velkou iniciativu a sehnal si povolení nastoupit jako pomocný dělník do závodu Aero ve Vysočanech. Později byl přeložen do konstrukce a postupem času se dostal do propagace, kde mu svěřili výrobu vývěsek a také transparentů na oslavy 1. máje. Po roce v továrně si pamětník vysloužil doporučení ke studiu, podal si přihlášku na Pedagogickou fakultu Karlovy univerzity a byl přijat na obor výtvarná výchova. Odtud si odnesl kvalitní výtvarnou průpravu a na své učitele Cyrila Boudu, Martina Salzmana a Karla Lidického dodnes vzpomíná s láskou i úctou. Jeho ambice nicméně mířily dál, a tak v roce 1954, po dvou ročnících studia, přestoupil na vysněnou Akademii výtvarných umění.

Hudba hraje!

Stejně jako na gymnáziu i na akademii se v jeho ročníku sešly výrazné osobnosti: v různých oborech tu působili Jiří Anderle, Jaroslav Vožniak, Naděžda Plíšková a Aleš Veselý. Ve vyšším ročníku, s nímž Vladimír Suchánek absolvoval vojenskou katedru, pak studovali Karel Nepraš, Theodor Pištěk, Bedřich Dlouhý nebo divadelníci Luděk Munzar, Ladislav Smoček a Milan Neděla. K těmto přátelům, kteří novoměstskému rodákovi v Praze pomohli překonat prvotní pocit osamělosti, se záhy přidal také Josef Sudek, s nímž se pamětník poznal přes básníka Josefa Friče. „Jednou mi Sudek povídá: ,Mladej pane, jestli chtěj, tak přijdou v úterý večer, to já vždycky pouštím nějakou hudbu.‘ Sudek měl totiž čtyři druhy oslovení: starým pánům říkal vašnosto, mladým mladý pane, slečnám fešando a dámám paničko. Rád jsem pozvání přijal a naučil se, jak u Sudka zvonit – místo tlačítka měl dva drátky. Když se spojily, zazněl zvonek a Sudkova sestra přišla otevřít. Sudek seděl na štokrleti a pouštěl nám z gramofonu klasickou, hlavně barokní hudbu, kterou jsem dřív neznal; z Vivaldiho, Telemanna nebo Bacha jsem byl úplně nadšený. Takže Sudek mě naučil poslouchat klasickou hudbu, ale nejen to, také k němu chodili skvělí lidé; poznal jsem tam například malíře Karla Vysušila a Andreje Bělocvětova,“ vypráví Vladimír Suchánek a pak se ještě na okamžik vrátí k Josefu Sudkovi: „Sudek mi zůstal v paměti jako člověk absolutně hřejivého charakteru: ze stisku jeho levačky jsem měl takový hřejivý pocit jako u žádného jiného člověka, v tom stisku byla celá jeho duše. A když jsme se potkali na ulici, zdálky volal: ,Hudba hraje!‘, to byl takový jeho pozdrav. Vídali jsme se na koncertech v Rudolfinu, kde sedával nahoře u varhan, nikdy v hledišti. Vždycky si tam na něj vzpomenu.“

Druhý život klarinetisty

Hudební motivy se ve vzpomínkách Vladimíra Suchánka neobjevují náhodou – ačkoli s barokními skladateli se seznámil až při hudebních útercích u Sudkových, hudbou jako takovou byla, jak říká, poznamenána celá jeho rodina: dědeček Josef byl klarinetista a kapelník novoměstské dechovky, otec hrál na housle a na klavír a matka zpívala v místním pěveckém sboru. Pamětník začal hrát nejprve na housle a ve čtrnácti letech ho dědeček začal učit na klarinet.

Dědeček sice záhy poté zemřel, vnuk se ovšem klarinetu věnoval dál, a to tak intenzivně, že zakrátko mohl zasednout na jeho místo v dechovce. Hudbě zcela propadl a hrál, kde se dalo: na bálech, v kostele, v místním amatérském symfonickém orchestru i na vesnických tancovačkách v okolí.

Hudba Vladimíra Suchánka provázela i po maturitě: každý čtvrtek, sobotu a neděli hrával s amatérským tanečním orchestrem v pardubické kavárně Zlatá štika, ráno se vracel prvním rychlíkem do Prahy a o půl desáté už stál u štaflí (jak se na akademii říkalo malířskému stojanu) v ateliéru. O letních prázdninách 1954 pobýval se studentskou kapelou v Mariánských Lázních, kde se seznámil se svou první manželkou, ředitelkou dětského domova Vlastou Kosařovou. V listopadu 1956 slavili Suchánkovi svatbu, o dva roky později se jim narodil syn Martin a roku 1961 dcera Eva.

Přestupní stanice Mariánské Lázně

Na počátku šedesátých let neměl pamětník jakožto čerstvý absolvent pravidelný příjem, a rodinnému rozpočtu tedy velmi pomohlo, že Suchánkovi mohli počítat se stabilním, byť nepříliš vysokým platem Vlasty. Jelikož trh s uměním ani komerční výstavy za minulého režimu prakticky neexistovaly, živil se Vladimír Suchánek užitou grafikou, zejména návrhy pozvánek a plakátů pro chopinovské festivaly a další kulturní akce. Zapojoval se tak do kulturního života města, které si velice oblíbil a na něž dodnes s jistou nostalgií vzpomíná. Vedle toho pokračoval ve své výtvarné tvorbě – v podkroví bývalého kláštera, kde dětský domov sídlil, měl svůj ateliér, kde tiskl abstraktní grafiky a lepil koláže. Po pěti letech ale dozrál čas na změnu a Suchánkovi se stěhovali do Prahy, do ulice U Dejvického rybníčku.

Hledání vlastního výrazu

Šedesátá léta znamenala pro pamětníka nejen dobu zakládání rodiny, ale také velkého hledání. Jako umělec stál na počátku kariéry a před rozhodnutím, jakou cestu se vydat. Pokud bychom vývoj jeho díla sledovali od prvních krůčků, pak vedle decentně provedených portrétů a lavírovaných kreseb pražské periferie, které už v padesátých letech prozrazovaly jistou ruku, bystré oko, citlivé srdce a zrající talent, bychom nesměli opomenout jeho krajinné motivy. K nim posluchače akademie inspiroval profesor Karel Štika – Vladimíra Suchánka s ním seznámil jeho žák Ivan Urbánek. Když tehdejší předseda Sdružení českých umělců grafiků Hollar pozval oba mladé přátele na svůj letní byt do Petrovic u Sedlčan, ochotně přijali a společně s mistrem chodili po krajině, kterou on podle vlastních slov portrétoval.

Jen u lavírované kresby nicméně pamětník nezůstal a vlastně ani zůstat nemohl – jako každý student grafického oboru se na akademii musel seznámit se všemi známými technikami, což mu také pomohlo v tom, aby neustrnul. Podobně jako jeho spolužáci měl slabost pro tisk z výšky, tedy pro dřevoryt a linoryt, a fascinovalo jej převádění realistické kresby do lineární podoby. Dále vyzkoušel akvatintu, ale jen co přičichl k litografii a zjistil, že umožňuje použití mnoha různých způsobů tvorby, předsevzal si, že štikovské rozmývání tuše uplatní také na kameni. Právě v momentě váhání mezi vícero technikami zastihl Vladimíra Suchánka konec studia, což se projevilo na absolventském cyklu Mateřství, v němž se střídají kresby tuší, linoryt a litografie.

V následujících letech opisoval jeho vývoj podobnou trajektorii jako u jeho někdejších spolužáků: nejprve pod vlivem Mikuláše Medka zabrousil do abstraktní tvorby, strukturální grafiky, monotypu a kombinované techniky; uhranutí druhou vlnou českého surrealismu ale časem opadlo, stejně skončil i výlet do světa kolářovské koláže a v době návratu do Prahy se Vladimír Suchánek vrátil k figurálnímu prvku a litografii – roku 1966 si pořídil vyřazený lis z tiskárny v Anenském dvoře, nastěhoval ho do sklepní místnosti ve Střešovicích, zařídil si dílnu, našel litografické kameny, začal si je sám brousit i zrnit a pustil se do experimentování. Zpočátku tiskl sám a později si pozval na radu významného tiskaře Oldřicha Eiselta. Po čase navázal spolupráci s Václavem Vejvodou; ten byl mistrem svého řemesla a věděl si rady s technickými finesami. Měl velké pochopení pro pamětníkovy snahy o vyjádření lavírované kresby na kameni. Díky Václavu Vejvodovi se také pouštěl do stále odvážnějších a náročnějších počinů – mohl se totiž spolehnout na staršího a zkušenějšího kolegu, jenž se mu snažil co nejvíce pomoci a stejně jako on se radoval, když se výsledek podařil.

Nechávám se vést výsledkem tisku

Ze zpětného pohledu se zdá, že po roce 1970 se Suchánkova zprvu střídmá paleta doslova rozzářila; nad příčinou tohoto obratu ale váhá i sám umělec: „Nejdříve jsem dělal černobílé litografie a později jsem začal zkoušet barevné soutisky. Černobílá grafika je královna a já pořád říkám, že se k ní vrátím; pak mi to ale nedá a nějakou barvu do litografie dosadím. V tvůrčím procesu bylo vždy přítomné napětí a cestu od původní kresby k definitivnímu tisku halí velké tajemství, poněvadž litografické barvy jsou transparentní, takže pokud tiskneme čtyři nebo pět barev, vznikají soutiskem nové barevné tóny. V době, kdy jsem si sám začal tisknout litografie, jsem si oblíbil azurovou modř; tehdy jsem svými litografiemi doprovodil básnickou sbírku holandskému příteli Boudewijnu Büchovi a ten mou barevnost prezentoval jako Suchánkovu modř. V jeho pracovně visela má modrá podobizna Fryderyka Chopina, kterou má modrá perioda začala. Bylo to v době, kdy jsem žil v Mariánských Lázních, tedy ve městě, jež si Chopinův pobyt každoročně připomínalo tradičním festivalem. Dnes modrou používám velice zřídka, základ často tvoří olivová zeleň a fialová; v tom jsem se nechal ovlivnit secesní barevností. Musím ale přiznat, že se nechávám vést výsledkem tisku – teprve po soutisku dvou barev se rozhoduji, jakou zvolím jako třetí. Obyčejně mi tisk vychází na čtyři až pět barev.“

Neméně zdrženlivý je Vladimír Suchánek i při vysvětlování svých oblíbených námětů a autorského stylu – namísto hlubokomyslných úvah nad vlastním dílem nabízí spíš zamyšlení nad tím, jak se v praxi pojí intuice a zkušenost. „Nevěřím na osvícení inspirací ani na to, že bych si řekl ,a teď to udělám takhle‘ – to vám vyplyne během práce. Inspirace je nahodilá věc a nemůžete si ji naplánovat, nejde přece o výrobu. Víte, jsou umělci, kteří své dílo dokážou vykládat, já ale patřím k těm, kteří přiznávají, že nad tím moc nedumají, a nechávají tvůrčí proces plynout. Já spoléhám na spontaneitu a intuici, avšak ne vždy jsem se svou prací spokojen. Myslím si, že s tvorbou je to jako v životě – ráno taky nevíte, jestli budete mít dobrý den.“

Když ale otázku lehce pozměníme a zeptáme se mistra na to, za co vděčí svému osobitému výrazu, ochotně nás navede na dvě stopy. „Zaprvé tomu, že když jsem dělal například krajinu, vracela se mi do ní figura, sahal jsem do vlastní představivosti a vytvářel kompozice podle svého. Fascinovaly mne spirála a ulita, takže přírodní náměty v mém podání vyznívaly jinak než za studií. Technika lavírované litografie celý tento proces podpořila. Když si vezmu do ruky pero, můj rukopis nikdy nevystoupí tolik, jako dostanu-li kámen a pohovořím si s ním. Tiskař Václav Vejvoda říkal, že kameny mají duši, a já s ním musím souhlasit v tom, že kámen je skutečně zvláštní materiál, zpočátku před ním mívám trému. Než udělám první tah, skoro se toho bojím; pak se ale mezi námi začne odvíjet rozhovor – a někdy mi kámen i pomůže. Třeba když tuš zasychá a je správně naředěná, udělá strukturu, která vypadá náhodně, ale já už s tímto novým prvkem dokážu pracovat. Svému způsobu práce říkám ,ovládaná náhoda‘, ale často nevím, jak bude soutisk vypadat, nechávám se překvapit výsledkem. Na druhou stranu je pravda, že někdy mi kámen taky vzdoruje a netiskne; když se nám něco takového stalo s panem Vejvodou, říkával: ‚Bohové litografičtí nám nejsou nakloněni, raději tisk odložíme na zítra…‘“

Uznání v Nizozemí

V šedesátých letech se Vladimír Suchánek prezentoval na výstavách v Mariánských Lázních, Aši, Plzni a Praze. Tehdy se nedalo počítat s tím, že by se z vystavovaných grafik něco prodalo. Ve sdělovacích prostředcích tyto kulturní aktivity procházely bez povšimnutí a o slávě u mladých vystavujících grafiků nemohla být řeč. Pamětníkovi nicméně publicita nechyběla – jak sám doznává, žil krásný soukromý život a pracoval na úkolech, které si vytyčil. Tím, že není zámožný ani slavný, nestrádal a radoval se z toho, že si zvolil povolání, jež mu dávalo možnosti uplatnit celou šíři jeho talentu: vytvářel kresby, grafiku, ilustrace, koláže, užitou grafiku; to vše mu přinášelo radost z tvůrčí práce.

Navzdory tomu, že socialistické zřízení umělcům jako on komplikovalo život, přišly na přelomu šedesátých a sedmdesátých let první úspěchy: v reakci na výstavu v Galerii mladých byl Vladimír Suchánek přijat do Sdružení českých umělců grafiků Hollar, čímž se mu splnil jeho dávný sen. Jenže nová politická situace nezávislým iniciativám nepřála, a když čeští grafici začali záhy po vpádu vojsk Varšavské smlouvy hromadně vracet ceny a medaile, které dostali v Polsku či ve východním Německu, byl osud Hollaru zpečetěn – na počátku sedmdesátých let režimní orgány činnost spolku zastavily a v prostorách jeho galerie zřídily pamětní síň Julia Fučíka.

Paradoxně v téže době, kdy se zavíraly hranice a plány z doby Pražského jara braly za své, objevil se v životě Vladimíra Suchánka muž, který poznamenal jeho další umělecký život. Byl jím holandský univerzitní profesor Leo van Maris, milovník umění a sběratel grafiky. Spolu se dvěma holandskými umělci navštívil Prahu a vyhledal ho na doporučení české kunsthistoričky Libuše Brožkové, která předtím emigrovala do Holandska. Jak se ukázalo, hosté byli výborně informováni, protože měli eminentní zájem setkat se také s dalšími českými grafiky, Oldřichem Kulhánkem a Janem Krejčím. Po seznámení se se Suchánkovou grafickou tvorbou začal Leo van Maris usilovat o jeho samostatnou výstavu v amsterdamské Galerii T. Ta se po třech letech opravdu uskutečnila a umělci bylo dovoleno na vernisáž výstavy vycestovat. Teprve po listopadu 1989 se Vladimír Suchánek z dostupných kádrových materiálů dozvěděl, že o zdaru této i jeho dalších výstav po západní Evropě rozhodla jeho ochota pomoci sousedovi Novákovi se sklizní hrušek – netušil, že soused je předsedou místní organizace KSČ a ovlivněn touto zkušeností na něj napíše příznivý kádrový posudek, který mu umožní výjezd do imperialistického zahraničí.

Za hranicemi vzbuzovaly Suchánkovy grafiky nepoměrně větší zájem než v Československu. Umělec využíval krátkodobých výjezdů do ciziny k navázání kontaktů s nizozemskými i belgickými galeristy a díky nim pak téměř každý rok mohl uskutečňovat další výstavy v západní Evropě. Dnes si již můžeme být jistí, že Nizozemí mělo pro jeho umělecké zrání nesmírný význam, a to nejen proto, že se mu zde dostalo uznání, ale také z ryze praktických důvodů: na Západě byly na rozdíl od východního bloku dostupné kvalitní výtvarnické potřeby, a zatímco v Československu si litograf musel vybírat tiskové barvy jen v národním podniku Barvy – laky, v Nizozemí mohl nakupovat špičkové výrobky ve specializovaném obchodě. Za své honoráře mohl tak umělec obstarávat grafické materiály nejen pro vlastní potřebu, ale i pro své přátele. To se projevilo, hlavně v případě kvalitních tiskových papírů, na technické úrovni tisků.

Kromě možnosti pořádat samostatné výstavy a pořizovat dobré materiály se díky přátelství s Leem van Marisem otevřely Vladimíru Suchánkovi ještě jedny dveře. V době, kdy v Československu prorazil dnes již legendárním ex libris pro znalce roztočů RNDr. Karla Samšiňáka, začali se na něho obracet i zahraniční sběratelé. Náklady těchto malých grafických listů odesílal autor poštou z Prahy, což šlo ve srovnání se sochami či obrazy poměrně snadno. Stejnou praxi pěstovali i někteří Suchánkovi kolegové – riskovali sice, že zásilka nemusí adresátovi dorazit nebo bude poškozena, ve většině případů ale byla doručena a obě strany tím obešly zbytečného, jinak ovšem nevyhnutelného prostředníka v podobě podniku zahraničního obchodu Art Centrum. Příslušné, tehdy velmi skromné honoráře Vladimír Suchánek za socialismu zahraničním sběratelům účtovat nemohl, a proto putovaly na adresu Lea van Marise. Ten celá léta nezištně pomáhal i dalším českým umělcům. Při cestách do Prahy pak přivážel skromné honoráře, ty mu však přesto umožnily obstarat pro české přátele vše z uměleckých materiálů, které zde nebyly dostání.

Léta obnovy a zkoušek

Zrušením spolku Hollar nastaly českým grafikům neradostné časy, stará přátelství v nich ale neochabla, ba právě naopak – svobodomyslní lidé měli společného nepřítele, což podporovalo jejich soudržnost, scházeli se a vzájemně se podporovali. Pod hlavičkou Klubu přátel výtvarného umění podnikali výlety po Československu i do blízkého zahraničí, scházeli se v ateliérech, pořádali soukromá divadelní představení či společně slavili různá jubilea. Při žádné z těchto příležitostí nechyběla Grafičanka, hudební sdružení českých grafiků, které v roce 1972 Vladimír Suchánek založil a stal se jejím kapelníkem.

Tímto způsobem přečkali grafici normalizaci a koncem roku 1989 již podnikali různé kroky k tomu, aby byl Hollar znovu povolen a vrátila se mu výstavní síň na Smetanově nábřeží, což se díky sametové revoluci také podařilo. V roce 1990 obnovil třetí nejstarší český umělecký spolek činnost a slavnostní znovuotevření galerie se konalo 27. března 1991.1 Čtyři roky nato byl předsedou Hollaru zvolen Vladimír Suchánek. A jelikož polistopadové uspořádání přineslo kromě nových možností i mnohé otřesy a na počátku nového tisíciletí nebylo jisté, jestli se Hollar dočká stých narozenin, které by měl oslavit 3. prosince 2017, pamětník se po dvě desetiletí plně věnoval zajišťování výstavní činnosti, reprezentaci sdružení i udržení jeho holé existence.2

Cesta dopředu vede skrze ohlédnutí zpět

Jak na současnou situaci pohlíží nejdéle úřadující předseda Hollaru, pod jehož vedením spolek tyto nejisté časy přestál? „Období posledních desetiletí, kdy je dovoleno vše, má přese všechna úskalí pozitivní tendenci – vezměte si třeba už jenom to, že po revoluci u nás vznikl trh s uměním. Po otevření stavidel se sice vyvalila spousta balastu a objevilo se mnoho pseudoumělců a pseudoumění, ale já bych řekl, že jde pořád o normální vývoj; v současné době navíc vidíme, že se vrací závěsný obraz, což je záruka toho, že se dílo drží v oblasti výtvarného umění a že se jako výtvarné umění neprezentuje něco, co s výtvarným uměním nemá nic společného. A když se pořádá výstava klasického umění, například Schikanedera, stojí se na ni fronty; takže bohudík můžeme počítat s tím, že zájem o výtvarné umění mezi lidmi je a že lidé umění potřebují. Aby společnost existovala bez umění, je nemyslitelné, to by byl konec civilizace… I když budoucí vývoj se odhadovat neodvažuji, osobně věřím, že výtvarné umění bude mít v životě lidí trvalé místo.“

Co se týče výtvarného umění, je tedy Vladimír Suchánek optimistou; ale jak vidí osud grafiky? „Digitální technika je dnes na takové výši, že snadno vytváří iluzi uměleckého díla,“ zamýšlí se mistr. „Takto vytvořenému dílu ale chybí tvůrčí proces, osobitý podíl umělcova srdce a jeho ruky, která vede křídu nebo rydlo a vytváří neopakovatelný výraz umělecké grafiky. Mladí jsou bohužel v okouzlení počítačových her – protože nejde o nic jiného než o hry s výtvarným uměním –, já si ale myslím, že není možné, aby nenastal návrat. Napadá mne paralela k současné hudbě, která jako by pro rytmus opomíjela melodii – a melodie se do hudby musí vrátit a vrátí se, tak jako se do výtvarného umění vrátí kresba i obraz jako umělcova výpověď o světě! Stejně tak se do grafiky musí vrátit technika – vždyť není nad neopakovatelný dojem z půvabu grafického listu. Ve srovnání s počítačovou grafikou je to podobný rozdíl, jako když čtete text v anonymní chladné čtečce, nebo vezmete do ruky klasickou knihu.“

Jenže klasická grafika nemůže přežít, nepřežije-li tradice… Má vůbec něco jako tradice v našem přetechnizovaném světě místo? „V posledních letech tisknu s Petrem Korbelářem, který dodržuje stejné postupy přípravy tisku, jako měli pan Eiselt a pan Vejvoda, takže v jejich tradici pokračujeme. Máte pravdu, že tradice je v dnešní společnosti a v moderním umění hanlivé slovo, já ale na důležitosti tradice pořád trvám: bez znalosti toho, co bylo před námi, nemůžeme jít dál. Zejména u grafického řemesla je to předpoklad! Denně si u Petra Korbeláře ověřuju, jak je to radostné, když člověk ví, že to, co nakreslí na kámen, najde i na papíře – pokud ovšem tiskař není opravdu erudovaný a zkušený a jestliže nectí tradici starých mistrů, leckdy se to nepovede. Důležitost tradice nepochopí každý; ale navzdory tomu, že společnost má sklony tradici nectít, se díkybohu najdou instituce i jednotlivci, kteří ukazují, že cesta dopředu vede skrze ohlédnutí zpět, což je poučení jak pro umění, tak pro historii vůbec.“

Přátelství a radost z práce přetrvaly

Nutno dodat, že přesvědčení našeho špičkového grafika dává mnohé za pravdu: jeho trpělivá a poctivá práce sklízí od roku 1989 jeden úspěch za druhým, pozvánky na světové výstavy a kongresy se jen hrnou a tu a tam dostane, jak mimoděk připouští, i nějakou tu cenu. I když ono „nějakou tu cenu“ znamená Grand Prix na Mezinárodním bienále grafiky v Pekingu (2003), jmenování do Evropské akademie věd a umění (1997) či státní vyznamenání Medaili Za zásluhy III. stupně (2006)… Jinými slovy, Vladimír Suchánek se dál věnuje práci, která ho těší, dál žije v kruhu rodiny krásný soukromý život a z jeho slov, pohledu i úsměvu je cítit jakási zvláštní, laskavá a moudrá lidskost.

Z čeho má vlastně Vladimír Suchánek ve svých téměř pětaosmdesáti letech radost? „Třeba z toho, že od roku 1989 bydlím na Novém Světě, kde se cítím velice dobře, protože je to vesnice uprostřed velkoměsta a oáza ticha; zvlášť večer ze svého domečku slyším jen loretánské zvonky a z nedaleké zahrady párek bažantů nebo sojky. Také mne těší, že kontakt s Nizozemím trvá – dnes už nejsme tak závislí na tom, jestli nám Leo prodá za patnáct guldenů nějakou tu grafiku, aby nám za utržené peníze obratem koupil lahvičku tuše nebo džínsy pro děti; tyto časy už jsou naštěstí za námi a zůstalo z nich jen přátelství. Loni v září jsme se s Leem sešli ve Vídni, společně jsme tam strávili krásné čtyři dny, chodili jsme po galeriích a tak jsme důstojně oslavili naše pětačtyřicáté výročí. Škoda jen, že jsme z původního čtyřlístku zůstali pouze dva – Olda Kulhánek a Jan Krejčí nás už opustili…“

A má Vladimír Suchánek nějaké tajné přání? „Litografie mě nepřestává bavit a pořád si dělám spoustu plánů, takže bych potřeboval být trošku mladší, abych je mohl splnit,“ zalaškuje a pak trochu zvážní. „Co se mého stavu týče, zaplaťpánbůh za něj; jen bych byl vděčný, kdyby mne přestala bolet záda a bolest přestala vystřelovat do nohou. Chtěl bych zůstat natolik zdravý, abych mohl dál pracovat. Tedy ne že bych žil pro práci, pro práci já nešílím, mám jen chuť dělat grafiku… A dokonce jsem si teď přikoupil olejové barvy, že bych si ještě rád něco namaloval...“

Doslov pamětníka

Ve své výpovědi jsem nenašel sílu mluvit o jednom klíčovém momentě svého života, kterým byla předčasná smrt mé milované dcery Evy. Nemusím jistě zdůrazňovat, že ztráta dítěte je to nejbolestnější, co může člověka potkat.

Rok 2003 mě zastihl ve šťastném životním období. Žil jsem s pocitem, že se mně vše daří, v únoru jsem v širokém kruhu báječných přátel a milované rodiny šťastně oslavil sedmdesátiny. Radostný životní pocit byl ještě znásoben zprávou z Číny: na Mezinárodním bienále grafiky v Pekingu jsem obdržel hlavní cenu! To pro mne byl nebývalý, přímo světový úspěch! Na náklady pořadatele, jenž hradil i cestu a ubytování, jsem byl pozván k osobnímu převzetí ceny na ceremoniálu při slavnostní vernisáži bienále. Radoval jsem se ze svého zatím největšího profesionálního úspěchu a obratem zajistil letenky. Několik dní před plánovaným odletem si má dcera sáhla na život… Bylo jí čtyřicet dva let. Odešla od dvou dětí… Zhroutil jsem se. Cestu do Pekingu jsem pochopitelně zrušil…

Tehdy jsem si uvědomil malichernost pozemského úspěchu ve srovnání s velikostí a cenou lidského života. Došlo mi, jak bezmocně malí jsme tváří v tvář osudu, který jedním okamžikem dokáže změnit naši životní dráhu a naučí nás rozeznávat zcela nové životní hodnoty. Od té doby se změnil i můj pohled na svět, vážím si každého dne a přijímám život s větší pokorou.

Vladimír Suchánek