Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Šubertová (* 1937)

• narozena 4. dubna 1937 v Moravském Karlově v Sudetech

• otec byl rakouský Němec, matka Češka

• bratr Josef Sailer padl jako voják wehrmachtu na východní frontě v roce 1943

• sestra Emílie byla nuceně nasazená v Německu, zemřela při bombardování Mnichova v dubnu 1945

• v květnu 1945 rodina přečkala „soud“ s Němci v Moravském Karlově

• rodina unikla díky českému původu matky odsunu Němců z Československa

• manžela vyhodili na začátku 80. let od Veřejné bezpečnosti

• v roce 2021 žila v rodném domě v Moravském Karlově

Druhou světovou válku přežila jako jediná ze tří dětí. Marie Šubertová, rozená Sailerová, pocházela ze smíšené německo-české rodiny. Její bratr padl na východní frontě, sestra zemřela při náletu na Mnichov.

Na svět přišla 4. dubna 1937 v Moravském Karlově na okraji Sudet nedaleko Králík. Převážně německá obec zažila na konci války znásilňování žen sovětskými vojáky a bití a zabíjení německých mužů při lidových soudech. Násilí pokračovalo i během odsunu německého obyvatelstva. Rodina Sailerových díky českému původu matky zůstala jako jedna z mála ve svém domově.

Otec Marie Šubertové Koloman Sailer se narodil ve Vídni, ale od jednoho roku ho vychovával strýc v Moravském Karlově. Mluvil jen německy, ale za ženu si vzal Češku Emílii Skalickou ze sousedního Písařova. Před druhou světovou válkou se jim narodily tři děti, nejstarší Josef, Emílie a nejmladší Marie.

V Karlově byli hezcí kluci, v Písařově zas dívky

Koloman Sailer pocházel z bohaté rodiny. Jeho otec vlastnil ve Vídni dva obchodní domy a dostihovou stáj, zkrachoval však a spáchal sebevraždu skokem do Dunaje. Babička nedokázala uživit všechny děti, a tak čtyři poslala ke svému bratrovi Reiholdovi Raschkemu do vsi v Sudetech poblíž Králík.

U strýce, který měl malou továrnu na kartáče, se Koloman Sailer vyučil a pracoval. Německý Moravský Karlov (v té době Mährisch Karlsdorf) a český Písařov spolu sousedily. „V Karlově byli pěkní kluci a v Písařově zase hezké dívky,“ vysvětluje seznámení rodičů Marie Šubertová. 

Bratra zabil odstřelovač na východní frontě

Otcova německá národnost se stala pro rodinu osudnou. „Bratr musel do války přibližně v devatenácti letech,“ vzpomíná Marie Šubertová. Na začátku války sestra Emílie pomáhala v karlovské škole jako vychovatelka. Mluvila německy i česky. „Protože ale byla maminka Češka, musela sestra na nucené práce do Německa. Bylo jí tehdy kolem šestnácti,“ říká Marie Šubertová.

Bratr Josef padl prý u Užhorodu. „Zabil ho odstřelovač na východní frontě. Přišlo nám oficiální oznámení, že padl za Hitlera a vlast,“ říká Marie Šubertová a dodává, že dodnes neví, kde je Josef Sailer pohřbený. „Dostali jsme fotku, byla na ní strašná rovina a samý křížek.“ Pohřeb uspořádaly německé úřady. Rakev s bratrovým tělem nahrazovala v plném kostele jeho fotografie. „Bylo tam hodně podobných pohřbů, protože všechny mladé muže odvedli,“ vzpomíná Marie Šubertová.

Sestra zemřela při náletu na Mnichov

Po konci války se nevrátila ani sestra Emílie. Kusé informace o jejím osudu se rodina dozvěděla prostřednictvím Červeného kříže v šedesátých letech. „Sestra se dostala do nějakého lazaretu s německými vojáky. V roce 1945 se vraceli s transportem raněných na západ, jeli z Polska v noci přes Lichkov. Pak psala, že kdyby věděla, kudy jedou, že by vyskočila z vlaku.“

Lichkov totiž leží jen několik kilometrů od Moravského Karlova. „Ale dojeli až do Mnichova a tam tenkrát Američani bombardovali nádraží. Jak vlak s raněnými přijel, tak celé nádraží rozbombardovali a sestra zahynula,“ vzpomíná pamětnice i po letech pohnutým hlasem.

První měsíce po konci války byly v Moravském Karlově nejdramatičtější. V samotném Karlově se podle vzpomínek Marie Šubertové nebojovalo. Rudá armáda se tam zdržela několik týdnů v květnu 1945. „Jenom projela. Znásilňovali ženské, co mi otec vyprávěl, možná deset. Na Horním Karlově měla jedna matka čtyři dcery. Znásilnili je všechny.“

Němci čekali ve frontě na soud a bití

Mnohem horší bylo bezprostředně po válce vyřizování válečných křivd ze strany Čechů. Do Karlova podle pamětnice přijeli ozbrojení muži na koních. „Někteří byli z Písařova, partyzáni, co se skrývali za války a pak se vyrojili s lidmi, které jsme neznali. Měli červené kalhoty, jezdili na koních. Byli hodně ozbrojení.“

Německé obyvatelstvo shromáždili v karlovské škole. Lidový soud trval podle vzpomínek pamětnice asi dva dny. Obyvatelstvo rozdělili na muže a ženy s dětmi. V komisi, která rozhodovala o trestech, bylo asi osm mužů. „Byla tam jakási porota. Jeden se jmenoval Adolf Pajchl a druhý z Červené Vody Podzimek. Ostatní byli cizí. Ženské s dětmi posílali domů,“ tvrdí Marie Šubertová.

Vzpomíná, že se s maminkou vrátily po zhruba dvou hodinách domů. Otec přišel až večer. Podrobnosti se dozvěděla od rodičů později. „Vedle byla místnost, tam byl stůl, tam je odsuzovali. Někdo dostal obuchem deset ran, druhý třicet, někdo padesát. Tekla krev. Někoho odvedli do kasáren a pak ho likvidovali po cestě nahoru na Křižák, tam jich docela dost popravili.“

Otec Marie Šubertové vyvázl bez trestu. „Otec nedostal, přišel domů až večer, na saku měl křídou napsané velké D jako Deutsch. Kdo byl odsouzen, tak mu napsali na kabát pět, nebo padesát. Mlátili je na holé tělo.“ Zač Němce přesně trestali, pamětnice neví. „Rodiče říkali, že Karlováci nic nedělali, o válce nevěděli, hospodařili. Kdo komu co udělal? To bylo tabu, nesmělo se o tom mluvit.“

Německé muže ubíjeli v kasárnách

Nejhůř dopadli podle vzpomínek pamětnice muži, které Revoluční gardy shromáždily v dnes už neexistujících kasárnách v Červené Vodě. „Ty, co hodně odmlouvali, odvezli do kasáren. A tam to prostě dodělali. Ono se to prostě nesmělo říkat, ale některý přežil a později přišlo prostě ven, že v jedné místnosti je víceméně ubíjeli. Od stropu až po zem samá krev. Tam je likvidovali,“ reprodukuje vyprávění rodičů Marie Šubertová. Část mužů podle jejích vzpomínek Češi popravili. „Jak byla kasárna, byla tam cesta na Křížovou horu a tam je prostě zastřelili, zahrabali. Kolik jich bylo, to nevím.“

Přesné důvody pro vraždění Němců Marie Šubertová nezná. „Otec říkal: ‚Jak může být někdo potrestán za to, že držel slepice nebo chodil k sousedovi na pole?‘ To byly takové hlouposti, by se dalo říct. To nebyli tací, že by byli proti někomu. Potřebovali prostě někoho potrestat.“

Bezprostředně po válce bylo Marii Šubertové osm let a důkazy o popravách Němců a jejich týrání předložit nemůže. Vše si dnes s obtížemi pamatuje jen z pozdějšího vyprávění rodičů. O jedné vraždě ale mluví jako očitá svědkyně. „Šestnáctiletého kluka víceméně popravili. To jsem viděla. Byl u Hitlerjugend. Vedli ho, kopali, byl celý od krve, zahnali ho na Horní Karlov a tam mu víceméně ustřelili hlavu.“

Odsunu se rodina vyhnula na poslední chvíli

Také na odsun má Marie Šubertová špatné vzpomínky. „S Němci nezacházeli moc dobře. Byly tam tři staré babičky, také musely jít na odsun. Jedné bylo možná tolik, co je mi teď. Nemohla nastoupit do takového velkého auta. Měli tam schůdky a ona nemohla vylézt nahoru, tak ji normálně popadli, hodili ji na korbu jako kus dřeva.“

Tehdy osmiletá Marie běžela domů a vyprávěla vše rodičům. Ti jí ale řekli, aby o tom nemluvila. Nejdřív se zdálo, že v odsunu skončí i rodina pamětnice. „Přišel povolávací rozkaz, nějaký papír z obce, ať se nachystají. Mohli si s sebou vzít padesát kilo. Otec udělal dvě veliké bedny. Nevím, co tam maminka naskládala. Mám je dodnes na půdě,“ říká Marie Šubertová.

Nakonec ale rodina díky českému původu matky zůstala v Moravském Karlově ve svém domě. „Přišel nový národní správce a ponechal si pět rodin. Byli jsme smíšené manželství, to byli prakticky všichni, kteří zůstali.“ Správce Reiter se podle Marie Šubertové choval k Němcům slušně, ze smíšených rodin si vybral ty, které byly potřeba pro fungování obce. „Nechal si odborníky, aby mohla místní malá továrna na kartáče fungovat. Jeden byl přes stroje, druhý rozuměl zvířatům, další byl kočí nebo krejčí,“ vysvětluje.

Česky uměla jen matka

Marie chodila do karlovské školy. Za války se zde mluvilo jen německy, to se změnilo po konci války. „Nastoupila jsem do třetí třídy do české školy a neuměla jsem nic. Půl roku jsem tam seděla jako trdlo a poslouchala,“ vzpomíná. Za rok se ale naučila obstojně česky. Maminka mluvila oběma jazyky, ale tatínek jen německy, a tak stejnou řečí mluvili i doma.

V padesátých letech studovala na střední škole pro budoucí zemědělce. Jenže se zamilovala do jednoho z vojáků základní služby karlovské posádky, školu nedokončila a v 18 letech se provdala za Lubomíra Těštínského. S manželem odešla v roce 1955 do jeho rodné Ostravy, kde pracoval jako řidič, ona na dole Hlubina - nejdřív ve skladu, později jako účetní. „Bydleli jsme u manželových rodičů v garsonce. Byla jsem na rizikovém těhotenství, vrátila se do Karlova a manželství se rozpadlo,“ vzpomíná na nepovedený sňatek.

V roce 1956 se jí narodil syn Lubomír. Už v jeho třech měsících musela do práce. „V Červené Vodě byly jesle, vše fungovalo. Maminka byla doma a starala se mi o syna,“ říká Marie Šubertová. Nastoupila do textilky Perla v Bílé Vodě. „Dělala jsem něco jako dealera, dostala jsem auto. Práce mě vždy bavila, byla jsem kádrová rezerva pro provoz.“

Při práci si dodělala dálkově maturitu na ekonomické škole. V šedesátých letech se podruhé vdala za Zdeňka Šuberta. „Chtěla jsem jet z práce domů. Na vrátnici se schovával před deštěm mladý hezký člověk a já mu nabídla svezení na motorce,“ vypráví o seznámení s příslušníkem Veřejné bezpečnosti pamětnice. V roce 1965 se manželům narodil syn Zdeněk.

Když došly rohlíky, nahradili jsme to sušenkami

Po 15 letech v textilce přešla do obchodu s potravinami v Červené Vodě. „Zavolal si mě vědoucí a řekl mi, že budu dělat vedoucí v samoobsluze. Já jsem se bránila zuby nehty, protože jsem nebyla vyučená prodavačka.“

Nakonec se Marie Šubertová nechala přesvědčit a Jednotu vedla tři roky. „Postupně jsem se dovzdělala, udělala potřebné zkoušky na vedoucího,“ dodává. Na 40 let vlády komunistů vzpomíná drobná paní ráda. Tvrdí, že za totality bylo k dostání vše, co člověk potřeboval. „Měli jsme všechno, ale neplýtvalo se. V úterý a čtvrtek jsme dostali vše, co jsme objednali. Maso, zeleninu, neměli jsme problém. Když nebyly rohlíky, tak jsme to nahradili sušenkami.“

Manžel Zdeněk se stal náčelníkem Veřejné bezpečnosti, tedy dnešní policie, v Jablonném nad Orlicí, a tak se rodina přestěhovala. Marie v tamním nábytkářském podniku vedla kantýnu. Práce ji bavila a kantýnu postupně rozšiřovala. Pak ale manžela z Veřejné bezpečnosti vyhodili. „Najednou přišel dopis od Veřejné bezpečnosti, že se jeho práce neslučuje s mými příbuznými na Západě,“ vzpomíná Marie Šubertová. Do Karlova totiž jezdili na návštěvu němečtí příbuzní a také ona byla v šedesátých letech dvakrát na Západě. „Otec byl ze čtrnácti dětí. Když jsem tam poprvé přijela, tak mi představili padesát příbuzných, vůbec jsem nevěděla, kdo to je,“ upozorňuje.

Za vyhazovem byl zřejmě okresní tajemník

Vyhazov manžela od policie na začátku osmdesátých let Marii Šubertovou překvapil. Nechápala, proč je najednou její příbuzenstvo za Západě problém. Dnes si myslí, že skutečné důvody byly jiné. Dva týdny před koncem manželovy kariéry totiž přistihla při krádeži v kantýně dva závozníky. Z váhy jí sebrali uzenou krkovici. „Šla jsem do kabiny auta a oni tam měli každý dva kusy. Ukradli to, tak to museli vrátit. Měli hloupé řeči, tak jsem řekla, že manžel je policajt a já mu to doma řeknu,“ vypráví Marie Šubertová. Později ale s manželem zjistili, že jeden ze závozníků byl prý syn okresního tajemníka KSČ.

Právě v souvislosti s návštěvami příbuzných ze Západu mluví Marie Šubertová o tom, že manžela se snažila přesvědčit Státní bezpečnost (StB) ke spolupráci. „Manžel byl příliš hodný. Přišel domů, že to po něm chtějí, a já mu řekla, ať se se mnou nechá rozvést, že nemůžu za své příbuzné,“ dala manželovi na výběr mezi StB a sebou.

Život není peříčko

Marie Šubertová říká, že nikdy nevstoupila do komunistické strany. Mluví o sobě jako o apolitickém člověku. Na otázku, jak prožívala pražské jaro a vpád okupačních armád v roce 1968, odpovídá, že ji politika nezajímala. Při invazi v srpnu 1968 opravovala střechu na domě v Karlově.

„Dělala jsem zrovna střechu, když letadla lítala, a nevěděla jsem, co to je. Seděla jsem na střeše. Šla jsem si dolů pro tranďák,“ vzpomíná Marie Šubertová. Informace o invazi se dozvěděla z rádia. „Jak to nabíhalo, tak jsem to brala. Měla jsem zaměstnání, mě se to netýkalo,“ říká. Podobně komentuje i sametovou revoluci o 21 let později: „Vyrostli jsme za totality. Tak jsme byli vycvičení. Neměli jsme se špatně, práci jsme měli, politiku jsme neřešili.“

Po listopadu 1989 jí vadí třeba to, že hodně lidí nepracuje a žije ze sociálních dávek. Zdeněk Šubert po odchodu od Veřejné bezpečnosti pracoval jako technik u lesů. Rodina se vrátila do Moravského Karlova a Marie Šubertová pracovala až do odchodu do důchodu v roce 1992 v textilce Perla jako vedoucí podnikové jídelny. V důchodu si pak pořídila malé hospodářství a přivydělávala si jako lesní dělnice. Tvrdí, že vždycky pracovala ráda a že se bála, že se bude v penzi nudit. „Život není žádné peříčko. Jsou pády a vzestupy. Jsem optimista, beru to a nezabývám se tím dál. Stejně bych s tím nic neudělala, nechám to být, až se to samo vytříbí. Život beru takový, jaký je,“ zamýšlí se nad svým osudem Marie Šubertová. V roce 2021 žila sama v rodném domě v Moravském Karlově.