Mgr. Anna Strnadová

"Říkal, že na frontě to bylo nejhorší na Dukle. Jako první měla nastoupit nějaká ruská jednotka. Volyňáci měli jít za nimi, protože byli špatně vycvičení, byli to všechno mladí kluci, dokonce někteří, když vypálili ten Malín, tak se šli všichni pomstít Němcům za Malín. Vím, že tam byl pan Heliks, který měl šestnáct roků, a řekl, že má osmnáct. Byl těžce raněný, léčil se dlouho a potom lítal po nemocnicích, celý život měl potom problémy. Přišli, Rusové neměli žádnou výzvědnou [jednotku]... nebo výzvědná jednotka, která měla zjistit, jaké je postavení Němců, selhala. První měli jít Rusové, pak Volyňáci. Pustili Volyňáky, potom šli za nimi Rusové. To bylo u Machnówky. [Tatínek] říkal: 'Byli jsme tam jako v kotli, byli jsme dole, a Němci byli všichni navrchu'. Ráno vstali, v noci pršelo. [Tatínek] říkal, že byla hrozná zima. Ráno vstali a postavili se do fronty na čaj. Byla strašná mlha, která se najednou zvedla. Říkal, že Němci do nich začali pálit, že to byl masakr. Vyděšení vojáci začali utíkat, to tenkrát velel ještě Kratochvíl. Chtěl je zastavit, pět lidí zastřelil, svých vojáků, protože říkal, že kdyby je nezastavil, ti další by dopadli ještě hůř. Pak se jim to nějak podařilo tedy, ale říkal, že to byl hrozný masakr, že bylo špatné, že tenkrát kvůli SNP [Slovenské národní povstání] museli jít přes Duklu, protože původně to bylo vymyšleno [tak)], že půjdou přes Rumunsko spodem, a ne přes tyto hrozné hory. Tatínek jako spojař říkal: 'Bylo to strašné, kulky nám lítaly kolem hlavy, padl tam můj bratr a švagr.‘"

"Bydleli naštěstí v západní části Volyně, která na tom byla celkem dobře. Byli pod Poláky, kde se jim dařilo dobře, zatímco východní byla pod Rusy, tam už začaly kolchozy. Babička vzpomínala, jak lidi přicházeli prosit o jídlo, protože umírali hladomorem. Přicházeli každou chvilku. Říkala: 'Nejdřív jsme rozdávali pytlíky, pak už jenom hrsti, protože by nás vyjedli.' Vždycky šli na nejbohatší statek – měli patnáct hektarů, babička říkala: 'Já jsem je tam měla denně.' Jeden tklivý příběh jsem zpracovala v knížce – přišla žena s děvčátkem, prosily taky o jídlo, a ta holčička byla podvyživená, matka ji táhla, měla ji přivázanou na tělo. Babička jim dala večeři a říká: 'Měli jsme u kamen postavený hrnec s brambory, které jsem vařila pro prasata.' Začala loupat jeden brambor za druhým a krmila sebe i holčičku tak, aby ani kousek bramboru neodpadl, byly strašně vyhladovělé, nic nezůstalo. Jako kdyby vůbec nejedly. Tak je nechala ještě přenocovat, ještě tam posnídaly a dala jim do ranečku víc než obvykle. Když odjížděly, říkaly, že to není jenom tak. Naskakovaly vždycky před nádražím na vlaky, které zpomalovaly, vlakem se dostaly kousek dál. Říkala, že tam už čekaly tlupy s takovými háky, kterými ty rance, ve kterých měly vyprošené jídlo, stahovali. A že kolikrát stáhli i chudou babku, která se neudržela, že tam zůstala bez ničeho... To byly takové drastické chvilky."