Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Anna Strnadová (* 1950)

• narozena 26. května 1950 v Petrovicích nad Desnou (později přejmenované na Petrov nad Desnou) jako mladší ze dvou dcer Evženie, rozené Bartošové, a Mikuláše Liščinky

• rodiče pocházeli z Volyně, kam přišli jejich předci v 70. letech 19. století z tehdejšího Rakouska-Uherska

• otec Mikuláš Liščinka bojoval s 1. čs. armádním sborem u Dukly, kde zahynul jeho bratr Petr, po válce se usadil v Petrovicích nad Desnou na statku po odsunutých Němcích

• maminka přišla do Petrovic s rodinou z volyňského Horodiště v roce 1947

• rodina přišla v 50. letech o hospodářství v rámci kolektivizace

• v letech 1965–1968 vystudovala SVVŠ v Šumperku

• v letech 1969–1972 studovala Pedagogickou fakultu UP v Olomouci, obor čeština – francouzština

• roku 1972 sňatek s Radomírem Strnadem, vychovali tři děti

• učila na základních školách (Javorník, Sobotín, Opava, Velké Losiny, Petrov nad Desnou), později působila 11 let jako ředitelka petrovské základní školy

• po odchodu do důchodu se začala věnovat psaní, ve svých knihách mapuje mimo jiné i osudy lidí ze Šumperska

• osudy svých předků na Volyni zaznamenala v knize „Volyňská rapsodie“ (2023)

• v roce 2024 žila v Petrově nad Desnou

Psal se rok 1874, když se několik tisíc Čechů z tehdejšího Rakouska-Uherska vydalo na strastiplnou cestu za lepším životem do Volyňské gubernie Ruské říše. Lákala je levná půda i slibované úlevy od daní. Mezi mnoha rodinami, které se vydaly na cestu, byly i rodiny předků Anny Strnadové, mířící na Volyň z Jičínska a Žatecka. Na místě je čekaly lesy, které museli nejdříve vykácet, aby získali úrodnou půdu, a spousta dřiny. Nejprve žili ve společné stodole, později v zemljankách a dřevěných chalupách. Když se jim začalo dařit, přišla první světová válka, po které museli vše budovat v podstatě od začátku. V průběhu druhé světové války obyvatele Volyně terorizovali Sověti, nacisté, banderovci, byli hromadně vražděni volyňští Židé, Poláci i Ukrajinci. Většina Čechů po válce ráda využila možnosti repatriace do původní vlasti. Rodiny obou rodičů Anny Strnadové nebyly výjimkou. V roce 1947 se usadily na Šumpersku. Annin otec, Mikuláš Liščinka, který prošel boji u Dukly jako voják Svobodovy armády, získal v Petrovicích nad Desnou statek po odsunutých Němcích. Když se jej rodině podařilo splatit, dostala se k moci Komunistická strana Československa (KSČ) a začala vznikat jednotná zemědělská družstva (JZD). Otec, který se po zkušenostech z Volyně vstupu do družstva dlouho bránil, se nakonec pod pohrůžkou deportace na Sibiř podvolil. Rodina tak přišla o hospodářství. Anna Strnadová o svých kořenech nikdy nemluvila, komunistický režim, který zde většinu jejího života vládl, nebyl lidem, kteří referovali ostatním o svých zkušenostech s bolševiky z Volyně, příliš nakloněn. Mnoho z nich skončilo v 50. letech ve vězení. Celé dětství však slýchala příhody z Volyně při besedách rodičů s dalšími repatrianty, kteří se u nich každý týden scházeli. Po odchodu do důchodu začala psát knihy, osudy svých předků a jejich sousedů zaznamenala v jedné z nich – „Volyňské rapsodii“.

Slibovali jim lepší život, zpočátku ale žili v zemljankách

Po zrušení roboty v roce 1861 a potlačení polského osvobozeneckého povstání v roce 1863 bylo v carské volyňské gubernii levně na prodej mnoho lesů, orné a jiné půdy. Hlavní příčinou nízké ceny byla skutečnost, že v nových podmínkách nedovedla šlechta své velkostatky výnosně obhospodařovat, a také fakt, že carská vláda prodávala velkostatky zkonfiskované polským šlechticům – účastníkům potlačeného povstání. Od roku 1868 mířily na toto území mnohé české rodiny z tehdejšího Rakouska-Uherska pod příslibem levnější a úrodnější půdy a různých výhod.

Za lepším životem se vypravila i rodina prababičky Anny Strnadové z matčiny strany, Kateřiny Drbohlavové (tehdy tříleté), na Volyň přišli roku 1874 z Jičínska. Říkávala, že ‚na pozvání cara‘. Dle dohledatelných zdrojů se usadili v Terešově v Dubenském újezdu v západní části oblasti. Prababička Kateřina se později provdala za Josefa Frice. Do života jim brzy vstoupila první světová válka. Roku 1916 ovdověla. Manželovi rodiče žili přímo u frontové linie. Když se za nimi jednou jejich syn vypravil, aby se přesvědčil, zda jsou v pořádku, zjistil, že se bojí vyjít ven pro dřevo. Šel tedy na dvorek sám, aby jim v domku zatopil. Zrovna přikládal do kamen, když letadlo shodilo nad domem bombu. Proletěla komínem. Pradědeček byl na místě mrtvý, jeho žena tak zůstala sama na čtyři děti.

Po sovětsko-polské válce, která skončila porážkou Rudé armády, byla oblast v roce 1921 rozdělena. Západní část připadla Polsku, východní sovětské Ukrajinské republice, čímž se tisíce Čechů dostaly do područí sovětského komunistického režimu. Zatímco západní část prosperovala a obyvatelé se mohli kulturně i ekonomicky rozvíjet, lidé ve východní části trpěli vznikem kolchozů a hladem. Anna Fricová – babička Anny Strnadové z matčiny strany – se provdala za Antonína Bartoše do Horodiště v rovenském újezdu v západní části Volyně. Vlastnili asi 15 hektarů půdy a postavili si zde (už zděný) dům. Později na Šumpersku vyprávěla vnučkám, jak k nim denně přicházeli vyhladovělí lidé, prosící o něco k snědku. Automaticky mířili na velké statky. „Babička mi říkala: ‘Nejdřív jsme rozdávali pytlíky, pak už jenom hrsti, protože by nás vyjedli.‘ Vždycky šli na nejbohatší statek,“ vzpomíná Anna Strnadová.

V područí SSSR a nacistického Německa

1. září 1939 začala napadením Polska Německem druhá světová válka. 17. září 1939 vstoupila na území západní Ukrajiny a západního Běloruska Rudá armáda, což pro obyvatele západní Volyně znamenalo stejný osud jako pro jejich východní sousedy – násilnou kolektivizaci zemědělství, znárodňování a deportaci celých selských rodin do táborů nucených prací na Sibiř.

Od července 1941 do začátku roku 1944 pak oblast okupovali nacisté. Události na Volyni v letech 1939–1945, tedy doba sovětské a nacistické okupace, jsou označovány historiky i jako období občanské války mezi Poláky a Ukrajinci. “Ukrajinci bojovali proti Polákům a vraždili je, babička říkala, že v sousední vesnici byl pravoslavný kněz s rodinou, přišla se k němu schovat švagrová s dětmi, Ukrajinci tam vtrhli, všechny pozabíjeli a naházeli do studny,“ vypráví Anna Strnadová.

Příbuzným na Volyni šlo mnohokrát o život

Roku 1943 byla nacisty vypálena vesnice Český Malín, kde zahynulo 374 Čechů a 26 Poláků. Malínský masakr vyvolal mezi volyňskými Čechy vlnu odhodlání. O rok později volyňští muži hromadně vstupovali do Svobodovy armády. S jejich přispěním mohl vzniknout 1. čs. armádní sbor v SSSR, nábor nováčků probíhal v Rovně. Narukoval Annin dědeček Antonín Bartoš, tatínek Mikuláš Liščinka se strýcem Petrem Liščinkou i členové širší rodiny. Babička Anna Bartošová zůstala v Horodišti sama s dětmi a pomocnicí Rájou, ruským děvčetem, které si vybrala na bazaru jako pomocnici a později ji vyléčila z tuberkulózy. Obyvatelé Volyně byli přepadáváni hordami různých banditů, kteří se na válečné situaci přiživovali a přepadali místní, obírajíce je o zásoby jídla, šatstva a všeho, co se jim zrovna hodilo. Volyňáci je souhrnně nazývali banderovci, ačkoli původně toto označení patřilo členům Ukrajinské povstalecké armády.

Babička Anně vyprávěla, že v noci přicházeli banderovci pro máslo. Jednou, když přišla unavená z bazaru a uléhala ke spánku, ozvalo se bušení na těžká dubová vrata. Řekla si, že neotevře, vrata něco vydrží. Bušení sílilo a neustávalo. Když už i jedenáctiletý syn matku prosil, aby otevřela, a banderovci začali mlátit do oken, vstala. Řekli jí, že pokud to udělá ještě jednou, zastřelí ji, jeden z nich ji pak se zbraní doprovázel do sklepa. Poznala v něm domýšlivého chudáčka, který se před válkou u kostela naparoval a děvčata z něho měla legraci. „My dva jsme se neviděli!“ houkl na ni výhružně. „Já vás neznám,“ odpověděla rychle. Očividně jí nevěřil. Blesklo jí hlavou, že ji klidně může udeřit pažbou a srazit ze schodů. Naštěstí si jejich trýznitelé byli vědomi skutečnosti, že hospodáře potřebují. Vzali si máslo a odešli. Babička tehdy chystala zabijačku, v kuchyni byl naloupaný česnek. Když už bylo na druhý den prase zabito a chystala se jej porcovat, objevili se stejní muži a vysmáli se jí – nejsou přece hlupáci, aby nevěděli, že se chystá zabíjet, když viděli česnek. Požadovali, aby jim celé prase vydala. Babička se před prase postavila a odmítla s tím, že nebude mít jídlo pro rodinu. Tehdy měla velké štěstí. Jeden z nich ocenil její odvahu a polovinu prasete jí nechal. Protentokrát si doma vydechli. Banderovci se však vraceli opakovaně, místní tak nevěděli dne ani hodiny, kdy k nim někdo vtrhne se zbraní v ruce.

Vojáci u Dukly prošli peklem

Jejich příbuzní se zatím v řadách 1. čs. armádního pluku probíjeli Dukelským průsmykem, kde v září roku 1944 zahynul bratr Annina tatínka Petr Liščinka. Už když s tatínkem narukovali, předvídal, že se domů nevrátí. „Tatínek měl od začátku nad sebou šťastnou hvězdu, když se narodil, jeho maminka dostala tyfus, museli ho od ní izolovat. Porodní babka z vesnice, paní Nováková, která chodila rodit děti, říkala: „Tak, chlapče, ty to nepřežiješ, matka tě nemůže kojit, protože bys dostal tyfus.“ Měl ale jedenáctiletou sestřičku, která se o něho začala starat. Poradili jí, aby ředila převařené kravské mléko vodou, a tím ho zachránila. „Byl to úplný zázrak,“ popisuje Anna Strnadová. Otec Mikuláš Liščinka pocházel z obce Krasilno, jeho otec Antonín Liščinka (Annin dědeček) byl Polák, maminka volyňská Češka, Anežka, rozená Hamáčková. Měli hospodářství. Mikuláš Liščinka odešel z rodné vsi studovat gymnázium do města (pravděpodobně Luck), odkud ho otec povolal ve třetím ročníku zpět na rodný statek. Roku 1944 pak narukoval k 1. čs. armádnímu sboru, stejně jako dalších deset a půl tisíce volyňských Čechů, a po krátkém, několikaměsíčním výcviku se ocitl s dalšími nezkušenými nováčky na frontě. Na delší přípravu nebyl čas. V srpnu 1944 dostal 1. československý sbor v SSSR rozkaz k přesunu k Dukelskému průsmyku na pomoc Slovenskému národnímu povstání (SNP). Mnozí si zde sáhli na dno svých sil. „Popisoval, že to byl hrozný masakr, tenkrát kvůli SNP museli jít přes Duklu. Původně byla připravena akce, že půjdou spodem přes Rumunsko, a ne přes tyto nebezpečné hory. Tatínek byl zařazený ke spojařům, často vzpomínal na jedny z nejhorších zážitků, když jel na tanku, vysílal a kulky mu létaly kolem hlavy,“ vzpomíná Anna Strnadová.

O život mohl přijít i během Ostravsko-opavské operace, když se zastavili v Ostravě a chtěli si odpočinout. Měli být ubytováni ve škole, jediné neponičené budově široko daleko. Tatínek byl unavený a řekl ostatním, že si jde lehnout. Když odešli kamarádi do města, uvědomil si, jak je venku hezké počasí a šel si odpočinout na korbu vozu stojícího opodál, kde usnul. Budovu školy vzápětí zasáhla bomba. Zmožený tatínek se ani nevzbudil, zato jeho kamarádi jej běželi zachraňovat. Mikuláš Liščinka přežil, se Svobodovou armádou přišel až do osvobozené Prahy, kde je vítalo plné Staroměstské náměstí. Radost z vítězství byla vykoupena smutkem ze smrti bratra Petra, který se z války nevrátil.

Návrat ke kořenům

V květnu 1945 přišly do Československa se Svobodovou armádou necelé čtyři tisíce volyňských Čechů, většina z nich zde chtěla zůstat. Roku 1945 začala probíhat jednání mezi Benešem a Stalinem o repatriaci volyňských Čechů zpět do vlasti. Po různých průtazích ze strany SSSR byla po roce jednání uzavřena repatriační dohoda, která umožnila mnoha Volyňákům návrat. Tatínek byl poslán nejprve na jižní Moravu, aby školil další radisty, poté se vrátil na Šumpersko, do Petrovic nad Desnou, kde měl získat statek po odsunutých Němcích. Po jeho návratu už ale byly všechny obsazeny. Když se bezradně přišel zeptat svého kamaráda, který tady pracoval na hospodě, zda o něčem neví, poradil mu, že na jednom statku bydlí učitel, který neumí hospodařit a uvítal by, kdyby se ho zbavil. Tatínek statek získal, pan učitel si oddechl.

V té době zde ještě žili původní němečtí obyvatelé, statkář Kurt Winkler s rodinou. Tatínek byl laskavé, spíše bázlivé povahy, neuměl si představit, jak ho Němci přijmou. S malou dušičkou tehdy přišel k Winklerovým, kteří se také báli, kdo zabere jejich dům a jak se k nim bude chovat. Strávili zde společně asi tři měsíce. Tatínek rodině pomáhal se závěrečnými polními pracemi před jejich odsunem, chovali se k sobě hezky. Do tatínka se dokonce zamilovala jejich dcera, ten si ale po válce nedokázal představit, že by se oženil s Němkou. Winklerovi tak museli odejít. S tatínkem zůstali v kontaktu, dokonce se přijeli po letech na svůj statek podívat. Tatínkovi, který na statku osiřel, nastaly krušné časy, měl se starat o hospodářství, prát si, vařit. Navíc neznalý místních poměrů, sám v cizí zemi. Bylo třeba najmout pomocné síly a pustit se do práce.

Roku 1947 se konečně shledal s rodinou, která přijela z Volyně. Jejich odjezdu předcházely pečlivé přípravy, kromě balení nářadí a oblečení se chystaly také zásoby na cestu. Zabíjelo se, udilo maso, pekl se chléb a buchty. Nevěděli, jak dlouho bude cesta trvat. Odjížděli v dubnu 1947 z Dubna. Museli opustit i pomocnici Raju, která už patřila do rodiny. Jejich odjezd oplakala, ale jako Ruska by povolení odjet nedostala.

V otevřených vagonech nákladního vlaku cestovala hospodářská zvířata – vezli s sebou krávu i koně, v uzavřených vagonech pak jeli lidé. Příbuzní vyprávěli, že jeden vagon byl určen pro tři rodiny. Cesta na hranice trvala tři týdny, vlak byl stále zastavován a jeho pasažéři byli nuceni rozdávat úplatky ze svých zásob. Když se konečně na hranice dostali, jeden z chlapců smekl čepici a odhodil ji na ruskou stranu se zvoláním: „Dost bylo Ruska!“ Na hranicích je vítali chlebem a solí. Maminka Anně Strnadové vyprávěla, že když přijeli, Češi je sice krásně přivítali, ale postříkali jim hlavy rozprašovačem s DDT v domnění, že si s sebou vezou ve vlasech nevítané návštěvníky. Pozvali je na oběd a poté se vlak vydal znovu na cestu. Na Valašsku se rozdělili, jedna část pokračovala na Žatecko, druhá do Šumperka. V Šumperku vystoupily i rodiny Bartošova a Liščinkova. Na Volyni nechali prarodiče Bartošovi statek s nově postavenou stodolou a špejcharem, kam se nastěhoval dědečkův bratr Václav. Těšil se, že přijde do takového hospodářství. Brzy přišel téměř o veškerý majetek a statek musel vyplatit, aby mu zůstal.

Tatínek věděl, co je Sibiř, tak jim to podepsal

Mikuláš Liščinka zanedlouho potkal svou životní lásku – Anninu maminku Evženii Bartošovou. Jejich setkání jako by vypadlo z románů červené knihovny. Tatínek zrovna trhal třešně, když maminka projížděla s kamarádkou na kole a spadla. Ošetřil ji, zamilovali se do sebe na první pohled a za tři měsíce byla svatba. Rodiče žili v Petrovicích, ještě netušili, že o rok později se k moci dostane komunistická strana a začne zavádět praktiky, před kterými utíkali z Volyně. První dcera Vlasta se narodila roku 1948, o dva roky později, 26. května 1950, přišla na svět druhorozená Anna.

Statek po Němcích jim byl sice přidělen, ale museli jej vyplatit. Když se to tatínkovi konečně podařilo, začali na něj v Petrovicích vyvíjet nátlak, aby vstoupil do JZD, které v obci vzniklo roku 1952. Rodiče vstup do JZD po svých zkušenostech striktně odmítali. Tatínek byl poslední, který vzdoroval. Když už nevěděli, jak jej zlomit, pohrozili mu deportací na Sibiř. Cítil zodpovědnost za rodinu, proto podepsal. Tuto událost si z raného dětství pamatuje i tehdy asi čtyřletá Anna Strnadová. Vzpomíná si, jak se maminka zlobila, doma zazníval křik a pláč. Nebylo to však nic platné. Odvedli jim i koně a krávy, které pak převáželi zubožené na jatka, neuměli se o ně starat. Otec, který měl výborné znalosti a zkušenosti s chovem dobytka, dělal časem pro Státní statek ve Velkých Losinách živočicháře. Vystudoval i střední zemědělskou školu v Temenici, aby si dodělal maturitu. Maminka poklízela v družstvu, pak ale kvůli zdravotním potížím zůstala v domácnosti.

50. léta nebyla pro příchozí z Volyně v Československu příliš laskavá. Mnozí z nich byli sledováni Státní bezpečností, které se nehodilo, že mohou předávat své svědectví o sovětských praktikách, jež zažívali už za války. Někteří přesto mluvili, a skončili ve vězení. Ostatní se pak drželi spíše stranou veřejného dění, žili své rodinné životy a do ničeho se nepletli. Anna nastoupila roku 1956 do základní školy v Petrovicích, kde absolvovala celou základní školní docházku. Pamatuje si, jak byli ve škole kontrolováni, jestli docházejí do Pionýra. Jí často maminka přikázala pomáhat doma, stále chovali králíky, husy, prase a další zvířata. Druhý den pak paní učitelka postavila všechny, kdo chyběli, a vyslýchala, proč se neúčastnili schůzky. Byly to pro ni strašné chvilky, neuměla lhát a pravdu říct nesměla.

Nad námi létala letadla

Roku 1964 složila zkoušky na SVVŠ v Šumperku, dřívějším reálném gymnáziu. S přijetím potíže neměla. Šedesátá léta už přinesla určitou úlevu od sešněrovaných poměrů let padesátých. Její o dva roky starší sestra chtěla studovat stejnou školu jako tatínek – střední zemědělskou. Tatínek, který se zde znal s profesory, však zjistil, že její přihláška na školu nedorazila. Vypravil se tedy za třídní učitelkou, která se omlouvala, že k odeslání nedošlo omylem. Sestra nakonec školu vystudovala.

Anna Strnadová maturovala v pohnutém roce 1968. Období pražského jara má tak spojené především s přípravou k maturitě. Srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy si však dosud vybavuje velmi živě. „Pamatuji si, že jsme se vzbudili a nad námi létala letadla, pak jsme si pustili rádio, byl to pro nás šok,“ vzpomíná. V prvních dnech měli všichni strach, v nedalekém Šumperku se usadila sovětská posádka, Petrovem tanky pouze projížděly. „Kam vstoupí Rus, tam tráva neroste,“ řekl tehdy tatínek. Anna, které se roku 1968 nepodařilo úspěšně složit přijímací zkoušky na Filozofickou fakultu Univerzity Palackého (FF UP) v Olomouci, pracovala rok jako vychovatelka v Lipové.

Střední škola jí dala především lásku k literatuře, vyučoval je profesor Ctirad Medlík, který do hodin literatury přinášel knihy přednášených autorů. Poutavým vyprávěním, doprovázeným ukázkami z děl, dovedl studenty zaujmout. I díky němu se nakonec rozhodla studovat obor čeština – francouzština na Pedagogické fakultě UP v Olomouci, kde ji učil spisovatel Zdeněk Vyhlídal. Ten se v roce 1968 aktivně zapojil do studentského hnutí a v rámci následných prověrek a čistek byl z univerzity vyhozen.

Po odchodu do důchodu se vydala na spisovatelskou dráhu

V prvním ročníku potkala na plese Přírodovědecké fakulty UP svého budoucího manžela Radomíra Strnada. Brali se roku 1973. Manžel musel po skončení studií nastoupit na vojnu do Liptovského Mikuláše. Anna Strnadová dostala po ukončení školy umístěnku na základní školu do Javorníku. Na tuto pozici si přijela vybrat vhodnou adeptku z řad studentek tehdejší ředitelka Klára Kožuchová, horlivá komunistka, poslankyně za Českou národní radu a velká přítelkyně Gusty Fučíkové. Škola tak byla pod jejím vedením silně ideologicky zaměřená. Po roce se však Anně podařilo ze školy odejít.

Roku 1979 se Anně narodila první dcera Hana, roku 1982 dcera Pavla. V mezičase se vracela učit. V Petrově, kde se s rodinou usadili, jí ve škole nabízeli vstup do KSČ. Přišla tehdy vyděšená za manželem s informací, že bude muset otěhotnět, aby do strany nemusela vstoupit. Podařilo se. Roku 1983 přišel na svět syn Radek. Až do revoluce pak učila na zdejší základní škole. Dobu normalizace prožívala hlavně s rodinou, zaměstnávala ji péče o tři děti i učitelské povolání.

Po revoluci se hledala náhrada za předchozího ředitele, který byl odvolán. Anna Strnadová splňovala jako jediná z učitelského sboru podmínky pro to, aby se mohla o danou pozici ucházet. Zprvu o tom nechtěla ani slyšet, poté se nechala přemluvit s tím, že funkci přijme pouze na rok, než najdou někoho jiného. Nakonec na škole působila jako ředitelka 11 let, až do svého odchodu do důchodu. Vyučovala i francouzštinu na místním gymnáziu. Po odchodu do důchodu se potkala se svým bývalým učitelem z fakulty Zdeňkem Vyhlídalem, kterému dala kdysi přečíst své básně. Tehdy je ztratil a nečetl. Po letech ji při rozhovoru vyzval, aby mu je poslala. Zaujaly ho, ptal se, zda ještě píše, přiznala, že má doma povídky. Přinesla tři, které ležely v šuplíku. Začala psát. Kromě básnické prvotiny jí dosud (2024) vyšlo deset knih, v nichž se často vypráví o osudech konkrétních lidí ze Šumperska. V roce 2019 obdržela za knihu „Maxl žhář“ Literární cenu Knižního klubu (2. místo, Cena časopisu Reflex). Zatím nejúspěšnější knihou byla „Volyňská rapsodie“ (2023). Ožilo v ní vyprávění rodičů, babiček a sousedů z Volyně, které se sestrou jako malé poslouchaly při nedělních besedách. V roce 2024 žila stále v Petrově nad Desnou.

 

Zdroje: https://www.scvp.eu/downloads/Dejiny_volynskych_cechu_1.pdf

https://www.volynaci.cz/