„Pozitivní myšlení je strašně důležitý. Já jsem nebyla tak pozitivní, jak jsem teď, když jsem byla mladá, ale maminka mě to naučila. Vždycky mně říkala – já to dávám jako příklad – chodila jsem ještě do školy a byla sobota, neděle a já jsem chtěla jít na přehradu se koupat. No a samozřejmě jako na potvoru pršelo, lilo jak z konve. Tak já naštvaná, že nikam nemůžu jít. Maminka se na mě koukala a já povídám: ‚Hergot, v sobotu, neděli, zase musí pršet!‘ Maminka se tak usmála, vzala mě za ruku, otevřela balkon a říká: ‚Pojď sem, Sášeňko.‘ Tak já už jako dospělá Sášeňka tam šla a ona řekla: ‚Nadechni se. Nadechni se a poslouchej. Buď ticho chvilku a poslouchej, jak ten déšť – slyšíš ten déšť? A nadechni se – ta vůně té země. Vždyť ta země taky potřebuje vláhu.‘ Tak tohle byla moje maminka. Tím pádem já jsem to pojala okamžitě pozitivně. Mně ten déšť najednou nevadil.“
„Tady s těmi dvěma úžasnými ženami jsem vyrůstala, milovala jsem je nade všechno, ony mě. Ovšem vychovávaly mě takovým způsobem, že ze mě víceméně vychovávaly neurotičku. Měly o mě tak patologický strach, aby se mně něco nestalo. Měly strach, že se bude všechno opakovat, a tím pádem mě maminka taky nechala pokřtít, protože si myslela, že by mohl přijít nový Hitler a mohlo by se opakovat to, co bylo. Já jsem se nemohla bránit jako mimino. Když jsem se to dozvěděla, ve svých 18 letech, šla jsem na římskokatolickou faru. Řekla jsem, z jaké rodiny pocházím, kdo jsem a že cítím strašně moc k judaismu, že prostě krev není voda. Poděkovala jsem se za to, že jsem mohla u nich po tu dobu být, a potom jsem přestoupila tam, kam patřím a kde byla i moje maminka, tedy k židovské obci.“
„Pak na té základní škole, v prvním ročníku, ve čtvrté třídě to bylo, učitelka řekla děckám, že jsem Židovka. Kde se to dozvěděla? Maminka mě tak chránila! Kde se to dozvěděla? Ona neměla ani pajdák, to byla bývalá poštmistrová, která si udělala nějaký postgraduál nebo si udělala nějaký zkoušky a začala učit první stupeň. No a mě začala šikanovat. Ale takovým hrozným způsobem! Třeba mně řekla, že mě posadí do zadní lavice, že se na mě nemůže dívat, že jsem odporně černá. Že jí připomínám cikánku. Já jsem na ni koukala, prostě jsem to nechápala. Potom děckám nakreslila na tabuli, jak vypadá židovská hvězda, a oni mi to kreslili na aktovku a řvali na mě: ‚Židovko, Židovko!‘ – a já jsem nevěděla, co to je. Maminka mně nikdy neřekla, ona se mě opravdu snažila ochránit po všech stránkách. Já jsem přišla domů, brečela jsem a řekla jsem, že mi nadávají, že jsem užovka. Já jsem to popletla. Maminka povídá: ‚Prosím tě, co že jsi?‘ A já: ‚No, užovka. Oni mně nadávají, že jsem užovka!‘ A maminka povídá: ‚Víš, co je to užovka?‘ Já jsem řekla: ‚No, nevím.‘ Ona mi to vysvětlila, že je to had, a pak se mě zeptala: ‚A neříkají ti náhodou Židovka?‘ A já jsem řekla: ‚Ano, Židovka mi říkají.‘“
Alexandra Strnadová, rodným příjmením Orná, se narodila 10. listopadu 1949 v Brně. Její maminka Ella, rozená Spiegelová, provdaná Ornsteinová a podruhé Machová, se narodila do velké a soudržné židovské rodiny a materiálního blahobytu. Vše vzalo zasvé během druhé světové války – veškerý majetek a téměř všichni příbuzní zmizeli v soukolí holokaustu. Elle, její matce a manželovi se podařilo přežít jen díky obrovské odvaze několika občanů Štěpánovic na Tišnovsku, kteří je tři roky skrývali u sebe na zahradě. Ani konec války nepřinesl klid – manžel Elly byl zavražděn a ona sama byla bezdůvodně dva roky uvězněná. Po propuštění z vězení se jí z nemanželského svazku narodila jediná dcera Alexandra. Ta vyrůstala v neúplné rodině s maminkou a babičkou, které se na ni nezdravě upnuly, přehnaně ji ochraňovaly a dlouho před ní skrývaly její židovský původ. Vlivem této výchovy se u Alexandry rozvinuly úzkostné, neurotické stavy. Postihlo ji zřejmě to, co psychologové nazývají přenesením traumatu lidí, kteří přežili holokaust, na generaci jejich dětí. Alexandra Strnadová přesto prožila zajímavý a úspěšný život. Vychovala jednoho syna, pracovala dlouhé roky ve zdravotnictví a po téměř dvaceti letech strávených v Německu dnes (2023) žije v Brně. Ke svým židovským kořenům se hrdě hlásí a je aktivní členkou brněnské židovské obce.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!