„Moje vzpomínka na fašisty je strašně živá dodnes. Představte si, že maminka ležela bezmocně, hospodyni, která u nás pracovala a bydlela, fašisté zavřeli do kuchyně, s námi být nesměla. Mně bylo tenkrát osm let. Nad námi stál esesák se samopalem, asi abychom mu něco neudělaly nebo neutekly, a další esesáci dělali prohlídku bytu. Tatínka právě zatýkali. Nesměl se s námi ani rozloučit. Když odešli, byl tam hrozný nepořádek, ale to je vedlejší. Když odešli z bytu, maminka se nervově zhroutila. Bylo jí strašně špatně a plakala. Já byla tak zmatená, že mi ani nedocházelo, o jakou tragédii jde.“
„Stal se zázrak a tatínek se 3. května objevil u tety. Později jsme se od něj dozvěděli, že prodělal tyfus. A taky to, že stejně tak, jak ho do koncentráku dostal český udavač, tak z koncentráku mu pomohl vězněný Němec. Od té doby tedy mluvím o fašismu, nikoli o národnostech. Protože bohužel, fašismus může vykvést kdekoli a nemusí to být zrovna německý národ. Otec nám líčil, jak se díky německému vězni, který pracoval na marodce, z tyfu trochu vyléčil a s dalšími dvěma spoluvězni je propašoval do vlaku, který byl poslán na západ. Byly to nákladní vagony, do kterých byli naházeni na smrt nemocní vězni z Terezína, a mezi tím byly vagony s ukradeným majetkem a cennostmi fašistů...“
„Hrozné bylo, že se doma nedebatovalo, respektive já jsem nebyla zapojená do nějakých debat. Tatínka v roce 1953 vyloučili ze strany a já jsem byla v roce 1954 na gymnáziu do strany přijímána. Tatínek mi ke vstupu do strany věnoval obraz Lenina, jak hovoří s mužiky. V době, kdy už byl tatínek vyloučený... A proto jsem dala svolení, aby tyto paměti byly zveřejněny – protože když člověk nezískává svobodou slova informace, krásně se s ním manipuluje.“
Eva Střížková, rozená Kyprová, se narodila 25. prosince 1935 v Jihlavě do rodiny Ely a Pavla Kyprových. Otec pracoval jako kulturní redaktor v jihlavských novinách, maminka měla židovský původ a byla učitelkou francouzštiny a němčiny. V roce 1939 Pavla Kypra zatkli nacisté pro jeho antifašistický postoj, ale po třech měsících ho propustili. Maminka, která při jeho věznění a následném vypálení jihlavské synagogy a smrti židovských příbuzných prodělala nervový otřes, onemocněla roztroušenou sklerózou. Rodina se přestěhovala do Prahy, kde otce v roce 1944 pro odbojovou činnost zatkli podruhé a Ela Kyprová po třech měsících zemřela. Pavla Kypra věznili v Terezíně a tehdy devítileté Evy se ujala známá, s níž prožila poslední rok války v Ostroměři v Podkrkonoší. Otci odsouzenému k trestu smrti se podařilo utéct z vlaku a 3. května 1945 se dostal za dcerou do Ostroměře. Po válce Pavel Kypr vstoupil do komunistické strany, v roce 1953 byl vyloučen, ale potrestán nebyl. Eva Střížková vstoupila do KSČ v roce 1954. Vystudovala pedagogiku, obor čeština - dějepis. S druhým manželem Antonínem Střížkem se přestěhovala do Ostravy, kde se v roce 1968 zapojila do obrodného proudu. Při prověrkách ji z komunistické strany vyloučili a přišla o práci. Poté pracovala jako dělnice u Metrostavu. V roce 1989 založila Občanské fórum v obci Staré Křečany. Vychovala čtyři děti, syn Antonín Střížek je úspěšný malíř a fotograf.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
